Kysucká 100 2014

Když se mi loni nepodařila B7, tak jsem pořád měl cukání, že takhle přece nemůže skončit sezóna, ale nějak jsem na nic nenarazil. Pak jsem se náhodou dozvěděl o Pradědově 100, což byla pak vlastně moje první 100. Díky ní jsem narazil na Československou tisícovku  a posléze objevil Kysuckou 100, kterou mám skoro pod nosem a ještě k tomu v ideálním termínu, kdy ještě není tolik závodů jako v létě.

Přihlásil jsem se včas - limit byl 100 účastníků (docela stylové), který se naplnil, ale jak to bývá, tak pár lidí nedorazilo, takže nakonec nás bylo o něco méně.

Start byl v pátek ve 22 hodin v Kysuckém Novém Městě, kde byla základna v Mestské športové hale. Bylo fajn, že závod byl jeden velký okruh, takže jsme si mohli nechat věci na místě a neřešit žádné přejezdy.

Nebyl jsem si moc jistý, co mám od toho závodu čekat. Podle P100 jsem si tak myslel na čas kolem 20 hodin, ale neměl jsem páru, jak vypadá trať. V tělocvičně před startem jsme se potkali se Zbyňkem a s Gabikou, se kterými jsem dobíhal posledních asi 30 kilometrů P100 - jejich GPS mi ušetřila hodně bloudění. Proti mně jsou to zkušení matadoři, byli tady i loni, kdy ale byly kupy sněhu a závod byl slušný masakr, kromě toho mají za sebou Lavaredo, UTMB a kdoví co ještě. Tentokrát mám GPS s sebou a snad už s ní umím zacházet tak, aby mi k něčemu byla.

Pomalu se chystáme, skoro všichni se tady znají. Po 21 je briefing - trasa by měla být v pohodě, jen trochu sněhu nahoře a cesty zničené těžbou dřeva, pak krátké projevy a společný odchod na start. Těsně před 22 hodinou to spustí a hrr na to!

Briefing před startem

Brzy vbíháme do lesa a vzápětí zjišťujeme, že s tou těžbou to byla pravda a že se s tím tedy moc nemazlí. Vyjeté koleje, bláto, docela špatně se v tom potmě hledá cesta. Tak si to fičíme mezi Vreteňmi, celkem to jde, není to žádný zázrak, z kopce to nemám odvahu pustit - pokud jsou tam vyjeté koleje, čelovka to sice osvětlí, ale hází to takové stíny, že si nejsem úplně jistý, kam došlápnu. Po pár kilometrech se secvaknem s Petrem z Kopřivnice, běžíme zhruba stejné tempo, tak pokračujeme spolu. Trasa je značená reflexkami, je to v té tmě krásně vidět, škoda jen, že musíme pořád hledět pod nohy, občas pak přeběhneme odbočku. Párkrát už jsem cestu konzultoval s navigací, zatím to vypadá dobře, dá se podle toho zorientovat. V jednu chvíli si zaběhneme - opět efekt tupého stáda, následuješ někoho a jen koukáš pod nohy a najednou jsi mimo trasu. Naštěstí to nebylo daleko, ale zato z kopce, takže jsme se rychle vyštrachali zpátky a s pomocí GPS se vrátili na trasu.

Dorazili jsme pod kolečko, které na nás nachystali přes Ľadonhoru. Na kontrole mají čaj, je fajn, docela už se ochladilo. Pomalu mi dochází, že jsem si asi zopakoval chybu z B7, mám už slušný hlad, ale je pozdě, žaludek už odmítá cokoliv přijímat, dělá se mi špatně. Tak aspoň ukousnu špičku tatranky, požvýkám a většinu vyplivnu, nejde to. Zrovna se sápeme na Zlatý kilometr - nějakých 380 výškových metrů na 1 kilometru, je to opravdu slušný stoupák. Ten kopec mi nedělá nějaký fyzický problém, nohy jsou v pohodě, ale cítím, jak pomalu dochází energie, a začínám zpomalovat. Petr na mě nahoře čeká, sbíháme dolů, zpátky ke kontrole, už ani z kopce to moc nejde. Na kontrole si dávám čaj, ale nepomáhá to, jíst nemůžu. Přebíháme sedlo nad Hadovkou a dobíháme na silnici. Nejde mi to, Petr už to pochopil a zvolna, no spíš rychle zmizel ve tmě. Běžím sám a je mi špatně, občas požužlám kousek tatranky, vyplivnu, vypláchnu si pusu ionťákem a občas mě někdo předběhne. Tentokrát to musím vydržet do cíle, i kdybych se tam měl doplazit poslední.

Trasa je pořád nahoru, dolů, žádné hrozné kopce, být mi líp, užil bych si to. Přichází východ slunce. Je mi blbě, ale stejně je to nádhera. Vršky nasvětlené sluncem, v údolích se válí mlha, nádhera, jsme někde na Žihlavném grúni. Mlha byla tedy romantická jen shora, jinak když jsme do ní slezli, tak tam byla pěkná kosa. V kopci mě předbíhá nějaký kluk, a když je na mojí úrovni, tak to prohlásí: "Fuška, co?". Nekomentuju to, mě to nepřijde tak namáhavé, ale momentálně mám jen dvě rychlosti - pomalou a ještě pomalejší. Přicházíme na rozcestí - on kouká na GPS, ptám se, jestli vpravo (tam se mi to líbí víc, je to po vrstevnici), ale on ukazuje rovně do kopce. Tak tedy jo, pomalu (jak jinak) se štrachám nahoru, už jsem na vršku a zase sám. Nahoře mi dochází, že jsem dlouho neviděl značku, tak vytahuju GPS a málem to se mnou sekne - cesta vedla po vrstevnici, takže tenhle kopec jsem si dal navíc. Sbíhám lesem k cestě a mám k tomu nějaké nespisovné komentáře. Na cestě vidím dvojici holek, které mi poklusem za chvíli mizí. Začínám si připadat jako tem chlapík, co hlídal želvy a ony frrnk, frrnk... Už musím být skoro poslední... Blížíme se k další kontrole v Klubině, měla by tam být vesnice, bude 9 hodin. Musím tam někde najít obchod a koupit kofolu, to je moje šance, jak dát žaludek trochu do pořádku. Jsem na kontrole - je tady skupinka 4 Maďarů, kteří mě před chvílí předběhli, zrovna se chystají k odchodu. To není tak důležité - oni tady mají KOFOLU! Krom toho i pomeranče a škvarkové pagáčiky. Dávám si kofolu 2 krát a zkouším do sebe narvat pagáč, ale jde to ztuha, je suchý. Půlku ho sním a zbytek strkám do kapsy a snažím se udržet na dohled Maďary. Mezitím dvojka, která dorazila za mnou (tak ještě nejsem poslední), si vyjednává u právě dorazivšího pána krčmára pivo. Tohle byl zhruba 50 kilometr - ve Staré Bystrici by měla být polovina trasy.

Pokračujeme po silnici na Starou Bystrici, nedaří se mi udržet odstup, Maďaří se mi pomalinku vzdalují, ale už mi není aspoň tak zle. V Bystrici se hrneme na rozhlednu na Bobovci, no už to není ještě pomalejší rychlost, teď by to mohla být ta pomalá. Kus před vrcholem potkám svého rádce, který mě poslal navíc přes kopec - už se vrací dolů. Nahoře u rozhledny sedí na lavičkách Maďaři a dávají si pauzu, hrnu se rovnou na rozhlednu, protože po zkušenostech z P100 čekám kontrolu v tom nejvyšším bodě. Není tam, zato je tam výhled a zdola mávají Maďaři, že kontrola je zezadu na mapě u lavičky. Vracím se dolů, lepím nálepku a pokračuju. Maďaři mají ještě pauzu, takže jsem je vlastně "předběhl", no moc sebevědomí mi to nepřidalo. Pod vrškem potkám dvojku, která už stihla pivo a je mi v patách. V Bystrici potkávám ještě další dva v protisměru a pomalu se stáčíme směrem na Velkou Raču. Vymotávám se z vesnice a cesta se stáčí do stráně k lesu, v kopci vidím svého rádce, který shazoval část oblečení - už se na sluníčku slušně oteplilo - a tak jsem jen kousek za ním. Rychle si nahodil batoh a vyrazil do kopce a pomalu se mi začal zase vzdalovat. Pak ale dopil plechovku nějakého energy drinku a zastrkoval ji do batohu, takže jsem se dostal před něj. Chvíli jsem uvažoval, jestli mám taky shodit bundu, ale kousek před námi byl les a čekal jsem, že ve stínu bude zima, tak jsem si ji nechal. To, že jsem se dostal dopředu, mě aspoň vyhecovalo a snažil jsem se držet "tempo". On se pověsil nějakých 20-30 metrů za mě a tak se mě pořád držel. Po nějaké době jsem si řekl, že ho zkusím utrhnout, na nějaký nástup jsem neměl - pořád jsem měl síly jako moucha - ale aspoň jsem vždycky za horizontem nebo za zatáčkou sbíhal svahy tak, aby se zvětšovala mezera a on to vzdal. Postupně se mezera začínala zvětšovat, až se mi podařilo utrhnout tak, že jsme se viděli jen na delších úsecích. Pak přišel táhlý přímý kopec na Velkou Raču, tam se mi podařilo udržet slušný krok (asi proto, že jsem doufal v nějaký bufet nahoře, kde by byla zase kofola), takže v tom kopci jsem ho už ani nezahlídnul. Vypadá to, že před námi bude už velká mezera, nikoho jsem vpředu nezahlídnul už od Bystrice, ti rychlejší už jsou asi kdoví kde. Velká Rača byla pro mě zklamání - bylo tam sice krásně, sníh, sluníčko, ale jinak nic. Až jsem dorazil k vleku, kde na horské službě byla kontrola, tak jsem se zeptal, kde bych si mohl něco koupit, řekli mi, že za 3,5 kilometru na kontrole, kde máme mít i polívku v bufetu U medveďa. Takže ještě 3,5 kilometru. Polívka je to, na co čekám posledních 50 kilometrů, to by mohla být moje záchrana, která mě dá dohromady. Cestou vidím ještě nějaké hotely, ale už se mi nechce zdržovat a mířím k dolní stanici, kde má být bufet. Tady na Rači jsem vlastně viděl první turisty za celou cestu (a jak se později ukázalo, tak zároveň poslední).

V bufetu dostávám goralskou polévku, normálně by byla fajn, ale v mém stavu to není zrovna výhra - je v tom zelí, fazole a nevím co ještě. Sním kousek chleba a polovinu polívky, víc nedám. U okénka si kupuju kofolu - jednu vypiju hned a na druhou si beru s sebou - vyčlenil jsem na ni jednu láhev. Sešlo se nás tady víc - pár lidí tady posedává, dává si polívku a mění náplasti. Vypadá to, že pro lyžaře, kteří nás pozorují, představujeme asi atrakci. Tak a jdeme na to. Trasa pokračuje dolů po silnici do Oščadnice a jde mírně z kopce. Tohle bych měl běžet, ale nejde to, tělo nechce. V itineráři nemáme uvedeny kilometry, tak to jen odhaduju, měl bych být někde za osmdesátým kilometrem, snad. Počítám, že za těch 50 kilometrů, co se tak vleču, jsem ztratil už možná 3 hodiny. Kde je asi Petr a Zbyněk s Gabikou? V Oščadnici je živá kontrola u penzionu Gajuz, dostávám horalku a uvažuju, jestli se nestavím na kafe. Jsou tady ještě další dva kluci a jeden z nich hlásí: "Objednal jsem si kofolu a kafe." Je rozhodnuto, jdu dovnitř, dávám si picollo, jednu kofolu do sklenice a druhou s sebou do láhve. Rychle jsem to vypil a vyrazil proti sjezdovce nahoru a kluci kousek za mnou. Je to do kopce, ale jakžtakž to jde. Nahoře u rozcestníku Kalinový vrch nás docvakli kluk a holka - zase Maďaři. Řekl jsem si, že už toho předbíhaní mám dost, cesta se krásně svažovala po louce v takových vlnách a tak jsem se rozběhl. A ono to najednou šlo. A dobře to šlo. Najednou se mi běželo lehce, lépe než na začátku (ono asi není nejlepší jezdit rovnou z práce). Seběhl jsem přes jednu táhlou vlnu na další a zjistil, že se mnou nikdo neběží. Tohle byl opravdový restart (ať žije kafe). Přede mnou byla další dlouhánská vlna a dole jsem viděl klusat nějakou trojici.

Seběh do Oščadnice

Běžel jsem pořád dál a ty tři jen pozdravil cestou a vyběhl na další vlnu - poslední před seběhem do Oščadnice. V dálce, těsně před horizontem, jsem zahlídnul další dvojici, která zrovna přebíhala dolů za horizont. Tak šup dolů, zdá se, že si to dneska přece ještě užiju. Kousek za horizontem dobíhám dvojici a je to Zbyněk s Gabikou, zdravíme se, ale nezastavuji, chci běžet, dokud to jde.

Gabika a Zbyněk

Uvědomuji si, že si musím švihnout, zatím je světlo, ale až padne tma, tak už to na těch rozrýpaných cestách nebude taková legrace. Z Oščadnice stoupáme na Kyčeru, cesta je strašně zničená těžbou, ale jde se mi skvěle.

Zastávka v Oščadnici

Zase se to láme dolů a máme tu seběh až do Čadce, jde to pořád fajn, už jsem mezi domy a dobíhám nějakého kluka, jen se po mě ohlídnul, už si šel jen svoje tempo. Podle GPS odbočuju a hledám gymnázium, kde má být další kontrola, radí mi nějaká babička a už se sypu do kopce, cestou ještě předbíhám nějakou holku, která se diví, kde jsem se tu vzal a kde jsem zakufroval. Kdyby zakufroval, jíst neumím. Na kontrole tankuju do láhve kofolu, druhou vypiju a sním dva kousky pomeranče. Na dotaz jak to jde, odpovídám, že teď už dobře. Mají tu i chleba a sádlo, ale to si dám na poslední kontrole, teď rychle, dokud je ještě světlo.

Občerstvovačka v Čadci

Míříme do kopce kolem hotelu Husárik, ale jde se mi pořád dobře, zdá se, že funguju na kofolu. Stíhám to ještě za šera na Chotárny kopec, ale tam už musím nasadit čelovku - už náhradní, v první došly baterky ráno. Ukazuje se, že jsem si nevyměnil baterky a mám tam ještě staré z LH24, takže vybalit batoh a vyměnit baterky - to mám za to, že jsem si to nezkontroloval. Pokračuju dál, ale z kopce už je třeba dávat pozor, zase to hází stíny, je třeba dát pozor, kam šlapu. Koukám pod nohy a najednou nevidím značky, vytahuju GPS a zjišťuju, že jsem tak 400 metrů vlevo od trasy, ale uhnul jsem už o kus dřív. Nechci ztrácet čas vracením, tak se rozhoduju, že to střihnu přímo k trase podle navigace. Točím to do lesa a už to začíná - výsadba smrčky nahusto asi tak po pás, tím se proderu. Pásmo 2 - smrčky velké jako já, píchají skrz oblečení, ale proderu se. Pásmo 3 - několikametrové smrčky nahusto, vletím do nich, při světle té čelovky vidím tak půl metru před sebe - všude větve. Zůstávám viset, ruku s holemi mám někde šprajcnutou a nemůžu ji vymotat. Rozhlížím se po lepší cestě, ale není co vybrat, jdu cestou nejmenšího odporu. Přichází pásmo 4 - uschlé smrčky napadané nahusto na zem křížem krážem. Jak jsem nervózní, že se zdržuju a snažím se rychle dostat ven, tak mi někde zapadne noha mezi kmeny a jenom cítím,  jak letím. Jediné, co mě v letu napadlo, bylo, ať si nic nezlomím, tady mě snad ani nikdo nenajde. Naštěstí to skončilo jen škrábanci. Zastavuju a mluvím sám se sebou. Uklidni se, pomalu, jinak se tu budeš motat dlouho. Vymotám se, ale pořád jsem v hustém lese a cesta je podle GPS dost daleko. V kuse koukám na GPS a držím směr, který se zdá být k trase, i když to nedává smysl, tlačí mě to někam zpátky do kopce, vrstevnice vypadají na mapě úplně jinak. Konečně jsem na trase, úplně jsem ztratil pojem o čase, vůbec nevím, jak dlouho jsem se motal. Ani vpředu, ani vzadu nevidím světla. Tak buď jsem se motal dlouho, že už někdo proběhl, anebo mezera za mnou byla tak velká, že tady ještě nejsou. Tak rychle dál. Běžím, no spíš jen klušu a jsem už docela dlouho sám, za celý večer jsem nezahlídl ani před sebou ani za sebou nikoho. Trochu mi motá hlavu další kontrola - rozhledna na Marťákovom kopci. Z popisu nejsem moc chytrý, už jsem si to několikrát četl a mám strach, že přeběhnu odbočku k rozhledně. Zdá se, že vpředu se mihla nějaká světla, ale nejsem si tím jistý. Je krásně jasno a svítí nám měsíc, místy tak, až mám pocit, že mi někdo svítí za zády.

Rozhledna na Marťákovom kopci - tady ale ve dne

Zmatkoval jsem zbytečně, rozhledna je přímo na trase, zmátl mě ten složitý popis - jen si zapamatovat rok postavení (místo kontroly) a jdeme dál na poslední občerstvovačku v Nesluši. Má to být v základní škole. Značka vede přímo k Horné ZŠ, dorazím, je tady tma, jdu blíž - vytlučená okna, tady to určitě nebude. Kus dál jde po silnici nějaká slečna a od ní zjišťuji, že je tady ještě Dolná ZŠ. Po delší době, kdy vesnice nemá konce, znervózním a jdu se zeptat do hospody, kde ta škola je - tak prý ještě asi kilometr. Konečně jsem tady, sedí tady ještě dva kluci a jedí. Znova tankuji kofolu a zjišťuji, že tady chleba se sádlem není, jen pagáče. Co se dá dělat. Kousek sežvýkám a zbytek strkám do kapsy, kdyby bylo zle. Ptám se kolik ještě - prý asi 10 kilometrů. Paráda, do 24 hodin to už nedám, zbývá už jen asi hodina a čtvrt a v té tmě to nepůjde tak rychle. Kluci ještě dojídají, tak vyrážím před nimi. Poslední kopec - Tábor, nahoře poslední kontrola a teď už jen z kopce dolů do KNM. Cesta dolů je hrozná, z téhle strany zase řádili těžaři. Mám už dost otlačené prsty, ale už chybí jen kousek. Jsem na kraji města a zjišťuji, že bez GPS to do cíle nedám, když ji vytáhnu, tak dojdou baterky - nicméně poklona Energizeru, vydržely v kuse bezmála 25 hodin! Měním baterky a pokračuju. Trasa dělá nějakou smyčku do cíle, vůbec to nesedí se skutečností. Točím to odhadem do vedlejší ulice a vidím kus před sebou halu, ale mezi námi dva vysoké ploty a areál nějaké firmy. Tak zpátky a okolo. Vybíhám a v protisměru dvě čelovky - kluci mě doběhli a volají na mě, ať to otočím, že jdu špatně. Tak znova otáčím (ještě, že jsem je potkal, kdoví jak dlouho bych se tam ještě motal) a společně dorazíme do cíle.

Nakonec 24:52. No žádný zázrak, kdyby mi to někdo řekl před závodem, asi bych remcal. Ale ve finále jsem si to užil. Moc hezký závod a šikovní milí lidi okolo.

V tělocvičně potkávám Petra, diví se, že jsem dorazil docela brzy po nich, když viděl, jak se před tím trápím. Nakonec doběhli jen něco přes hodinu přede mnou, takže to vlastně nedopadlo až tak špatně.

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.