Srpnový trojboj

Už od minulého roku jsem si tipoval závody pro rok 2014, kterých bych se rád zúčastnil - jednak ty, kde jsem už byl a zanechaly ve mně tak silný dojem, že si je nedám ujít a pak ty, jejichž pověst mě nalákala. Tak se stalo, že trojice závodů se mi vyskládala na tři po sobě jdoucí srpnové víkendy - Lysohorský čtyřlístek 2.srpna, Hostýnská 8 9.srpna a Salomon Slezský maraton 16.srpna. Couvání já nerad a žádného z těch závodů jsem se nechtěl vzdát, takže jsem se přihlásil na všechny. Jak jinak.

Lysohorský čtyřlístek (65 km, +3600 m) - tento rok dokonce jako Mistrovství republiky v UltraSkyMaratonu. Máme to kousek, takže vlastně skoro povinnost.
Počasí nám vyšlo až moc. V noci dost sprchlo, ale ráno už svítilo sluníčko a z auta to vypadalo krásně. Na startu spousta známých, prostě idylka :).
Trošku se to změnilo hned po startu - vyrazili jsme a ačkoli jsem se brzdil, tak mě děsily ty časy, které mi ukazovaly hodinky (první kilometry 4:40, 4:16, 4:18, 4:24). Bylo to sice z kopce, všichni mě předbíhali, ale to mi přišlo trochu moc. Naštěstí se pak cesta zlomila nahoru a tempo polevilo, ale projevila se jiná zrada. Bylo ještě brzy, ale slunce začínalo slušně hřát a jak v noci pršelo, tak vlhkost neměla daleko do 100%, zkrátka prostředí jako v čínské prádelně. No potěš, tohle dnes bude zážitek. No a pak přišlo horko, horko a ještě větší horko... Nakonec první dvě kola byla celkem v pohodě, třetí seběh dolů celkem v pohodě a když se to zlomilo potřetí nahoru, tak to bylo v pr.... Vyplazil jsem se nahoru, nahoře jsem se dal dohromady a pak dolů to jakž takž šlo a říkal jsem si, že ještě jednou Lysou dám i po jedné noze, nahoře si pak dám pivo nebo kolu, nejlépe obojí a zbytek už nějak doklušu. No když jsem první zatáčce posledního výstupu uviděl tu sjezdovku zalitou sluncem a mravenečky zoufale se sápající nahoru, tak jsem si říkal jen hromadu sprostých slov. Na té sjezdovce jsem myslel, že umřu. Neumřel, ale už to tak podle rychlosti pohybu skoro vypadalo, nezrychlil jsem až nahoru. Tam mě potkalo největší zklamání dne - přede mnou vychlastali (sobci) všechno pivo i kolu, tak jsem zkusil aspoň meloun a pomeranč a otočil se mi žaludek.
No tak jsem to holt pomaličku došel až do cíle... Zrychlit se nedalo, sotva jsem se rozběhl, začala se mi točit hlava a musel jsem zpomalit. V cíli jsem si dal nanuk a pivo, ale ani mi moc nechutnalo, jíst jsem nemohl vůbec.
No co jsem slyšel, tak to dost lidí vzdalo a co jsem viděl, tak dost lidí vypadalo podobně blbě jako já.
Celou noc v intervalech tak hoďku, hoďku a půl jsem vstával a vypil všechno co doma teklo, když už nic nezbylo, tak jsem navařil zásobu čaje. Tak dehydrovaný jsem ještě nebyl.

Následující víkend nás čekala Hostýnská 8 (64 km, +3000 m).  Poučen z předchozího nezdaru jsem sledoval předpověď počasí, která mi moc velkou radost nedělala - slunce, slunce,  slunce... Poučen z minula jsem se nikam nehnal a raději si držel decentní tempo, abych zase v půlce nevytuhnul. První část byla parádní - skoro pořád lesem, stín, příjemně, vypadalo to dost dobře. Za půlkou se ale situace změnila - cesta vedla po loukách na sluníčku a situace se opakovala. Nějaký vypínač mě vypnul a opět jsem se zoufale plazil. Tak jsem dorazil až na K7 v Držkové. Měli tu polívku, ale na mě byla v tuhle chvíli moc hustá, tak jsem zvládl jen trošku. Zato měli kbelík s ledovou vodou, tak jsem si chladil hlavu a čekal jestli se proberu. Asi jsem nevypadal nejlíp, protože se mě pořadatelé přišli ptát, jestli jsem O.K. a něco nepotřebuju. Zalhal jsem, že je to v klidu a dospěl k závěru, že lepší to nebude (chladil jsem se už skoro půl hodiny) a vydal se dál. Sotva jsem vyšel z kontroly, uviděl jsem naproti hospodu a usoudil, že je nezbytné zachránit situaci aspoň jedním malým pivem. Pomalu jsem ho pil a po chvíli se mě přišel zeptat hospodský, jestli mi nic není. Asi fakt vypadám blbě... Nezbylo než vyrazit dál. Postupně mě kdekdo předbíhal a já se snažil už jenom přežít. Cestou mě napadlo, že pokud takhle nesnáším horko, tak ty závody v létě mi nedávají moc smysl, je to jen jedno dlouhé trápení. Tak jsem začal uvažovat, jestli mám vůbec za týden jet na Slezský maraton, jestli mi to vůbec stojí za to.

Tak jsem pomalu blížil ke K10 na Tesáku. Těsně před kontrolou přišly mraky a spustil se liják. Všichni jsme se natlačili do stánků na kontrole, ale stejně to moc nepomohlo, voda a kroupy byly všude. Pořád přicházeli další, už se nedalo ani pohnout. Zdálo se, že déšť trochu polevuje a bylo by vhodné vyrazit. Došlo mi, že když mám dnes brýle, tak jsem v dešti v háji, budu si je muset sundat a držet se někoho, ať neztratím cestu. No a to je ten problém, poslední kilometry mě předbíhali všichni jak na běžícím pásu, asi se dneska někde ztratím... První skupinka se chystá vyrazit, tak se k nim přidávám. Všude teče voda, v botách mám rybníčky a výrazně se ochladilo, je mi trochu zima. Cesta vede trochu do kopce a kupodivu nemám problém držet se skupinky, naopak vzadu jeden kluk odpadá. Pršet už přestává a cesta se láme zase dolů z kopce a zjišťuju, že mě začínají brzdit a zase po několika hodinách se můžu rozběhnout. Najednou to jde. Jde to z kopce a pak i do kopce na Kelčský Javorník. Je chladněji a mě je najednou fajn. Postupně předbíhám pár lidí a říkám si, že to příští týden přeci jen zkusím - kouknu na předpověď počasí a uvidíme.

Do cíle už to proběhlo celkem hladce, jenom tím jak jsem se kus cesty plazil, tak jsem nabral zdržení a byl nakonec rád, že jsem dorazil za šera - čelovku jsem neměl, vůbec jsem nepočítal s tím, že bych mohl být za tmy ještě na trase :(.

Celý závod byl fajn, hezká trasa v kopečcích, které moc neznám, možná jen pro mě trochu málo nahoru a dolů. Bohužel jsem si velkou část moc neužil, díky svému trápení.

Salomon Slezský maraton (41 km, +2150 m). Další týden jsem sledoval předpověď počasí a tentokrát se zdála být mi nakloněna - mělo být pod mrakem, něco kolem 15 stupňů, zkrátka ideální počasí pro mě :).
Na startu jsem zase potkal spoustu známých a jak jsme se zakecali, tak najednou slyším 3, 2, 1 start! Sotva jsem stačil zmáčknout stopky...
Po loňských zkušenostech, kdy byla sice trať poněkud jiná, jsem se nehodlal nikam hnát. Loňský cíl byl zaběhnout pod 5 hodin a díky vedru a křečím v druhé půlce zůstal nesplněn. Po letošním Čtyřlístku a H8 jsem si řekl, že žádný cíl neřeším, rozběhnu to v klídku a uvidím až podle situace, jak to půjde.

Seběh do Košařisk

Loni jsem se nechal strhnout a Kozubovou a hlavně následující dlouhý seběh do Košařisk jsem přepálil  a už v následujícím stoupání na Ostrý mi tuhly nohy. To jsem si letos pořád přemílal v hlavě a hlídal se. Nahoru na Kozubovou jsem se dostal nakonec rychleji než loni (to bude asi tím tréninkem :)), ale tentokrát mě to stálo míň úsilí, z kopce dolů jsem se vědomě brzdil a dost lidí mě předbíhalo. Nakonec dole v Košařiskách jsem měl skoro navlas stejný čas jako loni. Tentokrát jsem ale na tom byl úplně jinak - bylo mi fajn, tempo mi vyhovovalo a na Ostrém nahoře jsem byl svižně, v horní části jsem už začal předbíhat ty, co to přepálili. Nahoře jsem doplnil vodu a vyrazil dolů (tady už cesta byla jiná než vloni a skončilo srovnávání), tahle část se mi líbila nejvíce - ostrý technický seběh lesem, to já rád. Pomalu jsem předbíhal další lidi.  V Tyře jsme to otočili zpátky nahoru na Kalužný, pořád se mi běželo příjemně, tempo mi vyhovovalo a nahoru do kopce jsem se postupně dostával před další lidi, co už nedrželi tempo.

Nahoru na Kalužný

Na Slavíči byla další občerstvovačka, zase jsem doplnil vodu a vyrazil dál. Tempo bylo podle hodinek pořád krásně rovnoměrné a začínalo se rýsovat, že tentokrát to bude v pohodě pod 5 hodin (tedy pokud se něco nestane). Dlouhý seběh na Tatínky po lesní cestě nebyl něco, co bych si užíval, ale pořád to bylo v rovnoměrném tempu. No a před námi byl poslední kopec - nejprve na Kamenitý a pak až nahoru na Kozubovou. Vykouklo slunce, takže na louce pod Kamenitým nás už slušně hřálo. ale tentokrát to nebyla žádná hrůza. Na poslední občerstvovačce na Kamenitém jsem zase doplnil vodu a vyrazil do posledního kopce.

Na Kamenitém

Čas vypadal dost dobře, říkal jsem si, že by se to dalo zkusit do 4:30. Pak už jsem začal cítit, že nohy jsou tak na hraně, do kopce jsem to raději  nehnal, měl jsem strach, že chytnu křeč. Je tady Kozubová, takže teď už jenom dolů! Cesta lesem je v pohodě, ale seběh po silnici do cíle je nějak dlouhý - ráno mi to tak dlouhé nepřišlo.

Konečně je tady cíl. Nakonec 4:32, takže maximální spokojenost.

Tohle byl konečně závod, který jsem užil od začátku do konce. Celou dobu se mi podařilo držet rovnoměrné tempo a nepřišla žádná krize. A to jsem sem málem nejel. Tenhle závod mám rád už kvůli organizaci, příjemné atmosféře a krásné trati. tentokrát to bylo s bonusem slušného času. Takže nashledanou v Dolní Lomné zase za rok.


Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.