5BV - poprvé a naposled???

Asi týden před Nezmarem (zrovna v mém pajdavém období) mi přistála v mobilu smska od Petra - "Vypadla mi parťačka na 5BV, nechceš jít se mnou?". Na ten závod jsem si sice myslel, ale v plánu byl Nezmar a po něm o týden později Pradědova 100 a dát hned jako třetí v řadě 5BV mi přišlo trochu moc. Ale vzhledem k tomu, že k P100 nebyly zatím informace a nebylo jisté, že vůbec bude, tak jsem kývl (jak jinak, že?).
Takže pátek odpoledne jako obvykle po práci se v kanclu ještě sbalit a vyrazit směr Horní Bečva. Počasí jako by plánoval Maky - mlha, drobný deštík, no jak jinak? V tělocvičně už je kupa lidí, tak si rozbaluju věci a čekám na Petra. Po chvíli dorazí, absolvujeme prezentaci (dostáváme erotické číslo 69) a máme ještě dost času probrat všechny závody za dobu, co jsme se neviděli - od Letecké 100. Obzvlášť výživné zážitky má Petr coby jeden ze dvou (!!!!) dokončivších 1000 mil.
Pak už přichází informace k závodu a v rámci toho bohužel i potvrzení toho, co se šuškalo - tento ročník je 13. a poslední, organizátorům došla síla v boji s úředníky o povolení trasy... :(

A je to tady, fasují se obálky, běží odpočítávání a ukazuje se nám první vrchol - Ptáčnice. Chvíli hledáme a pak vyrážíme užít si to v duchu motta téhle akce: "Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl velmi silný".
Stoupáme z Bečvy na hřeben, je docela mlha a výsledek se dostaví záhy - úspěšně přebíháme hned první rozcestí a probereme se až na dalším, takže čelem vzad a hybaj zpátky. Vracíme se na rozcestí, kde už se mlha trochu zvedla a předbíháme týmy, které to vzaly rozvážným tempem. Dobíháme na první vrchol ve skupince někde kolem 15-20 místa. Další vrchol je Stolečný vrch - na hranici se Slovenskem.

První vrchol - Ptáčnice

Mapujeme...

Vzhůru do tmy a mlhy!

Takže si to sypeme dlouhým seběhem po zelené do Halenkova, tam se trochu zamotáme a pak pořád po zelené nahoru na hřeben. Všude mlha, ale moc nebloudíme a po červené hřebenovce přes Kohútku dorážíme na Stolečný na 18. místě.

Třetí vrchol je Kotlová - podle mapy to vypadá, že kousek dál zahneme na zelenou a pak na žlutou kolem přehrady a pak po cestě do Velkých Karlovic a z Karlovic po žluté na kopec. Vyrážíme společně s další dvojicí do mlhy, ale přichází zrada -  v místě, kde gpska zuřivě hlásí odbočení na zelenou prostě žádná odbočka není, jenom les. Na mapě to vypadá, že kousek dál je nějaká lesní cesta, ale Petr nechce riskovat hledání potmě a v mlze, tak se vydáváme dál po hřebeni a až za Javorníkem po zelené do Velkých Karlovic. Tady je už otevřený obchod, takže máme frgál k snídani a můžeme zase do kopce. Když se podle značek dohrabeme na Kotlovou, tak zjistíme, že tady kontrola není. Pohled do mapy ale ukáže, že rozcestí Kotlová není na vrcholu, takže jsme na předchozím rozcestí měli jít po červené nahoru. Naštěstí je tu ještě lesní cesta, která vede přímo nahoru k vrcholu. Těsně před vrcholem potkáváme jeden tým v protisměru a hned po nás dobíhá další dvojice. Jsme 17. a po delší době se zdá, že nejsme v té mlze v lese úplně opuštění.
Další - už čtvrtý vrchol - nás požene zpátky přes Bečvu na Bukovinu. Spěcháme po žluté - jednak bychom rádi dohnali dvojici před sebou a utekli těm za námi. Cestou do Bečvy nikoho nevidíme a stoupáme nahoru s vidinou přestávky na Martiňáku, kde by mohla být polívka :)

Těsně před chatou se srazíme s dvojicí, která byla za námi - šli jinou trasou, ale zjevně to vyšlo nastejno. My jsme rozhodnutí dát polívku, oni vyrážejí nahoru, s tím že uvidí pak. Zastávka nám vyšla v ideální místě a v ideální  dobu na čtyřkombinaci polívka, kofola, kafe, birel. S plným břichem pokračujeme ke čtvrtému vrcholu. Cestou potkáváme v protisměru několik dvojic, které se vracejí stejnou cestou. Na kontrole jsme 18. a dovídáme se, že zase vyrážíme opačným směrem - na Lemešnou až ke slovenským hranicím. Sbíháme k chatě a tentokrát rozvážně vybíráme trasu - v tomto úseku je výrazně více možností než ve všech předchozích. Nakonec se rozhodujeme vyrazit po červené na Hlavatou a pak na Třeštík a dál po hřebeni. Zpátky do cíle asi po silnici - bude to pořád z kopce, ten asfalt budeme muset vydržet.
Rozbíháme se z kopce po cestě - jde to hezky, ale asi po kilometru nás zarazí, že dlouho nebyla značka. Kontrola gpsky ukázala, že jsme netrefili červenou a běžíme dolů do Bečvy někde mezi červenou a zelenou značkou. Po chvíli rozhodování se nevracíme, ale pokračujeme dál. Díky tomu se naše cesta po asfaltu výrazně prodloužila :( Až do Bečvy to jde samo - pořád z kopce, ale pak je to v kuse po hlavní cestě směrem na Bumbálku - no hodně nezáživný úsek a ještě si ho dáme cestou do cíle v protisměru... Dole v Bečvě potkáváme Malého a Velkého, kteří jsou nejspíš první a už míří do cíle. Třeštíku uhýbáme z cesty na žlutou až na Bumbálku a pak po hřebeni po červené na Lemešnou. Cesta se houpe nahoru dolů, ale docela to jde. Před kontrolou předbíháme dvojici, v níž jeden chudák zrušil koleno tak, že sotva jde. Na kontrole se opět srazíme s kluky z Kotlové, kteří právě přiběhli z protisměru. Oni jsou třináctí, my hned za nimi.

Vyrážíme stejnou cestou zpět a oni opět opačným směrem. Zbývá nám hřebenovka přes Bumbálku a pak nekonečný seběh z Třeštíku po asfaltu. Cestou potkáváme asi po kilometru tři dvojice v protisměru, které jsme předběhli někde mezi V4 a V5  - máme na ně asi 2 kilometry náskok. Snažíme se držet tempo - bylo by stylové skončit v třináctém ročníku třináctí - ale to musíme předběhnout kluky, kteří běží druhou cestou. Cesta po asfaltu se vleče, ale konečně se kolem přehardy dostáváme do Bečvy, když cestou předbíháme další dvojici, která už toho má zjevně dost a v protisměru se potkáváme se spoustou dvojic mířících ne Lemešnou.
A jsme v cíli - za 18:36, takže se povedlo - jsme tu nejen za světla a před šestou, dokonce skoro o hodinu a půl dříve. V cíli zjišťujeme, že jsme 11., takže nakonec ještě lepší než jsme si mysleli.

Zbývá dát si sprchu, guláš a kafe a vyrazit domů. Bylo to fajn, prima závod, hezká trasa - škoda, že naposled, organizátoři by si to ještě mohli rozmyslet, v každém případě si zaslouží naše díky.

P.S. Podle garmina jsme naběhli něco přes 119 kilometrů, což bylo o nějakých 12-14 kilometrů víc než naběhli kluci ze špičky před námi. Podle časů jsme všechny úseky běželi někde na úrovni 5-6 místa, jenom mezi V1 a v2 a pak V2 a V3 jsme ztratili po hodině při stejném tempu. Tam jsme vykouzlili ty kilometry navíc - škoda jich.... Takže příště máme co zlepšovat!


Použity fotky Lukáše Podoláka

Nezmar – UltraTrail neboli TransGoralia

Plán po Slezském maratonu byl jasný - schválně jsem si nechal pauzu až do Nezmara, což bylo krásných 5 týdnů, takže první týden jen vyklusávat, pak za tři týdny nahnat co největší objem po letních pracovních výpadcích a poslední týden už jen tak lehce, aby při závodě byla správná nálada...
No značka ideál. Začal jsem podle plánu, ale po třech dnech pajdání na levou nohu mě přišlo divné, že kulhám i při chůzi v práci a odhodlal jsem se kouknout na kotník zblízka - no nevypadal hezky. Byl nějaký oteklý a celý bolavý. Po konzultaci s ranhojičem, který problém identifikoval coby podvrtnutý kotník (nevím, kde jsem k tomu přišel), jsem ho pravidelně navštěvoval, aby mi do kotníku nabodal jehličky a místo nabírání objemu jsem na skoro tři týdny vysadil úplně. Dva týdny před Nezmarem jsem už lehce znervózněl a začal aspoň poklusávat - kotník bolel, ale držel a boule splaskla. Poslední předzávodní víkend jsem vyrazil otestovat kotník na klasické kolečko kolem Řeky a všechno se zdálo být O.K. Takže zbýval poslední týden, kdy už jsem měl v plánu jen večerní poklusy, tak aby nohu věděly, že se od nich něco očekává. Jenže hned po pondělním výběhu (který proběhl velmi optimisticky) naskočila boule znovu a kotník zase bolel skoro jako na začátku. Takže znova vysadit a znova jehličky... No vycouvat se mi nechtělo, takže jsem si řekl, že to zkusím a uvidím co kotník vydrží...
V pátek ještě fičák v práci, jako naschvál se vyvrbí kupa problémů, takže místo plánovaného klidnějšího odpoledne se začnu v práci kolem páté balit a chystat na cestu. Ještě cestou v autě pár pracovních problémů, ale už jsem v Bystřici a atmosféra je tu jiná, je třeba se přeladit. Zatím to vypadá, že počasí by mělo být lepší než vloni - hlásí kolem 12 stupňů a proti temné obloze je vidět siluety hor, takže i viditelnost by mohla být slušná. Pršet by mělo jen nad ránem, zkrátka by to mohl být oproti loňsku ideální závod.
Při balení dávám bundu až dospod batohu - zatím jsem ji nikdy nevyndával, hodím na sebe dvě trička a vyndám z batohu čepici a rukavice - určitě bude teplo. Ve 22.00 je rozprava k trati, kterou vede Maky - jediná změna je v úvodu, kde "nudný seběh" nahradil novinkou v podobě dvou prudkých sešupů. Když se člověk rozhlídne po sále a pak koukne na startovku, tak zjistí, že na ultra trať Nezmara se vydávají jen skutečně otrlí jedinci - dost lidí odradí asi trať a počasí, další raději zvolí kratší variantu sky a jak zjišťuju, tak dorazilo jen pár průměrných a pomalejších jedinců, čímž mi značně snížili možnost soutěžení a pomalu se z tohohle závodu stává zoufalý boj o to nebýt poslední...
Před půlnocí se sbíráme pod startovním obloukem a opravdu nás není mnoho. Poslední slovo starosty a už jsme zase v tom! Vybíháme do noci. Je celkem příjemně a slušná viditelnost, vypadá to dobře.

Vybíháme na Prašivou, cestou dolů první kufr - nedám pozor a tupě následuju stádo a míjíme odbočku ze značky, naštěstí je pár set metrů. Vracíme se zpátky a přes Ostrý na první občerstvovačku (8. km). Nic nepotřebuju, jen vyklepu kamínek z boty a šupajdíme dále na Malou Čantoryji - jak se zvedáme, tak někde kolem 600 metrů začínají mraky a už není tak dobře vidět, ale pořád pohoda. Z Čantoryje po kamenité cestě dolů k 1.kontrole (13. km). Cestou dolů špatně došlápnu a kotník se probouzí a dává o sobě vědět. Značíme si kontrolní listy a hurá na první sjezdovku - je stejně nepříjemná jako loni - kameny a bláto, tráva nic moc. Vyšplháme nahoru, pak kousek po hřebeni na Velkou Čantoryji a šup ho zpátky dolů do Polska na druhou občerstvovačku (21. km). Cestou nás čeká letošní novinka - "moc to nerozbíhejte a nedivte se, když vám najednou bude čelovka svítit do prázdna - podívejte se dolů". No padák jako hrom - kdyby bylo sucho, užil bych si to víc. Běžíme ve trojici a klučina přede mnou na blátě hodil dvakrát záda mezi šutry, tak raději brzdím co to dá. V nejprudším svahu kloužu, ale zachytím to pravou nohou a v tu ránu je lýtko jak šutr - křeč. Trochu ho rozhýbu a pokračujeme dál, kde je padák číslo dva - pro změnu brzdím levou nohou a situace se opakuje jako v zrcadle. Slezu pod svah a snažím se lýtka rozhýbat - no pěkně, sotva pár kiláků za námi a mám je jako by mě do nich někdo nakopal. Pro jistotu do sebe rovnou hodím tabletku proti křečím a trochu pajdavě vyrážím za dvojicí, která mi trochu utekla. Cestou na občerstvovačku je doháním a na další sjezdovku na Čantoryji už vyrážíme najednou. Jemně prší, takže jsme mokří, ale na bundu to ještě není, je mi celkem teplo, ale nahoře je čím dál horší mlha a na hřebeni slušně fouká studený vítr, takže je nejlepší co nejrychleji zapadnout do lesa. Mlha houstne, chvílemi sotva vidím stromy vlevo a vpravo od pěšinky, ale pak sbíháme zase do Polska na třetí občerstvovačku (28. km) a zase níž je slušná viditelnost a výrazně tepleji. Máme před sebou třetí polskou sjezdovku na Velký Sošov, tuhle mám asi ze všech nejmíň v lásce. Ale jsme zase na hřebeni a zase v mlze. Vyrážíme dál. Nějak mě trápí žaludek a vrcholí to tím, že musím neodkladně do křoví. Spoluběžci rychle zmizí v mlze a už je nepotkám... Nicméně zastávka pomohla a je mi výrazně lépe. Vyrážím za nimi, ale místo abych je dohnal, tak na prvním rozcestí přeběhnu v mlze odbočku - stejné místo jako loni - ale tentokrát si to všimnu brzy a rychle se vracím na trať. Kousek dál ještě trochu dohledávám, ale pak už narazím na známý seběh ke 2. kontrole (36. km). Stáčíme se zpátky pod sjezdovku na Stožek - tahle je v Polsku čtvrtá a naštěstí poslední, ty české jsou mi sympatičtější. Konečně mám poslední polskou sjezdovku za sebou a zase dolů ke kontrole č.3 (39. km). Od nucené zastávky jsem sám - mlha přede mnou, mlha za mnou, nikde nikdo. Trochu podezřívám Makyho, že tenhle úsek značil Olaf - ještě jsem neběžel moc delších 3 kilometrových úseků.
Vypadá to už trochu optimističtěji - máme světlo, nejhorší sjezdovky za sebou, docela jsem uschnul, takže pominu-li, že mě kotník pořád bolí, mezičasy nejsou nic moc, takže mi všichni mizí v dáli - je to vlastně v pohodě. Přichází úsek, který  je trochu běhavější, takže vypínám mozek, který hlásí něco o bolavém kotníku a lýtkách a využívám gravitace a všechny seběhy běžím v kuse. Zdá se, že to funguje, protože cestou na čtvrtou občerstvovačku u Kukuczky (48. km) dokonce předbíhám borce, který toho má chudák už zjevně plné kecky. K občerstvovačce je to vracečka asi 300 metrů a potkávám na ní trojici, která už pokračuje dál, takže aspoň zjišťuju, že nejsem úplně sám ztracený na chvostu v mlze. Moc se nezdržuju a pokračuju dál - konečně se přehoupneme přes Girovou zpátky k nám. Celkem to jde, lýtka už se rozhýbala, kotník bolí pořád stejně, tak si to štráduju na Girovou a před vrcholem předbíhám dalšího kluka, který už je na tom zjevně hůř než já. Přichází seběh na chatu Grůň, kde je pátá občerstvovačka (58. km) - místo kam se těším, protože tady je polívka :). Kromě polívky dostanu i kafe a kofolu, takže ideální stav. S polívkou mám trochu problém - moc ji do sebe nemůžu nacpat, ale protože je to poslední teplé jídlo do cíle, tak ji do sebe natlačím a vyrážím dál směrem na Skalku. Trošku jsem ztuhnul a v břiše mi žbluňká polívka, takže tempo do kopce není nic moc. Polívka má pořád tendenci vracet se zpátky, až opravdu jde trošku ven a konečně se to uklidní.
Ze Skalky je to dlouhý seběh po žluté až ke kontrole č.4 (65. km) a pak po vrstevnici po lesní cestě, která mi přijde nekonečná. Vynoříme se pod sjezdovkou na Severce. Docela se setmělo a začíná slušně pršet. Stoupám sjezdovkou a zase se nořím do mlhy. Slušně prší a zvedl se ledový vítr - kdo říkal, že letos to bude lepší??? Před vrcholem už je mi slušně zima, rychle se snažím zapadnout do lesa a schovat se před větrem. Za Tetřevem to vzdávám a zastavuju a z batohu lovím bundu (naštěstí jsme investoval a koupil novou, ve své standardní šustce bych byl v tomhle počasí do 5 minut durch). Natahuju bundu přes mokré tričko s tím, že se zahřeje a bude mokré, ale teplé. Cesta se stáčí na Slovensko, obíháme Velký Polom. Prší slušně, ale bunda drží a po půl hodině už jsem si tričko zahřál, tak mi ani není zima.

Z Muřinkového vrchu sbíhám do Horní Lomné. Z kopce to docela jde, už jsem pod sjezdovkou na Přelač, když z protisměru přijíždí autem pořadatel a zastavuje mě s tím, že pře sjezdovku nesmíme, protože nahoře shodili ohradník a pobíhají tam nebezpeční býci. Čekám, pořadatel se nemůže dovolat Makymu. Po deseti minutách tuhnu a nebaví mě to.tak mu hlásím, že jdu na sjezdovku, čímž ho velmi znervózním, ale konečně se dovolá a hlásí, že od teď musí všichni po cestě okolo. Tak ho zanechám číhat a vyrážím po cestě dolů - mám to trochu jednodušší.
V Horní Lomné je šestá občerstvovačka (78. km), když dobíhám, tak zrovna vyráží pryč kluk co je přede mnou. Jsou tu naši, kteří i v tom počasí se přišli podívat. Sním kousek rohlíku se škvarkovou pomazánkou, vyloudím hlt čaje a vyrážím. Zkusím dohnat kluka přede mnou - do kopce to nedám, ale při seběhu s vypnutým mozkem by to mohlo jít - pokud má dobité nohy jako já :). Dole v údolí je mi v bundě teplo, tak se rozepínám, když stoupám nahoru, tak se ochlazuje a nahoře fouká, tak se zase zapínám - no pořád dokola. Vyhrabu se nahoru na Slavíč a od chaty se můžu rozběhnout s tím, že to musím dát v kuse až dolů na Tatínky. Nohy už jsou groggy, ale z kopce nezastavuju a cestou předbíhám borce z občerstvovačky. V Tatínkách je poslední kontrola č.5 (88. km), nemůžu najít kleště - někdo je stačil ukrást, tak vytahuju mobil a kontrolu si aspoň fotím. Vyrážím nahoru na Kamenitý, cestou potkávám novomanžele s fotografem - no zrovna romantické počasí nemají... Tyhle úseky už dobře znám, tak si to šupajdím na Kozubovou a zpátky dolů do Košařisk na poslední občerstvovačku (96. km). Sním tady kousek chleba, vyměním si baterky v čelovce a vyrážím na Ostrý  - poslední kopec. Zdá se, že tentoktát to bude pod 20 hodin v klidu, prý mi zbývá 10 kilometrů a mám na to dvě hodiny. Za mnou zatím nikdo, zdá se, že jsem si udělal trochu náskok. Tohle stoupání se mi docela táhne, ale konečně jsem nahoře a čeká mě poslední seběh. Zatím je vidět, tak spěchám, ať toho stihnu co nejvíce za světla. Přes sedlo Pod Ostrým zpátky do lesa a už raději rozsvěcuju čelovku. Po pěšinkách se motám dolů k cestě, která vede do Bystřice. Z loňska si pamatuju, že byla zatraceně dlouhá. Konečně jsem na asfaltce, teď už jenom nepřeběhnout odbočku jako vloni, kdy jsem skončili až v Hrádku. Na dlouhé rovince se otáčím a zdá se mi, že vzadu vidím svítit čelovku. Proto pořád běžím, křížíme cestu a přes les a pole pokračujeme směrem k Bystřici. Tentokrát nacházím odbočku a stáčím doleva a přes vesnici se motám dál. Hrozně se to vleče, zdá se mi, že to nemohlo být tak daleko. Konečně dorazím k mostu a pak k podchodu. Teď už jen přes Bystřici do cíle. Blížím se k cíli a slyším rachot a pak zvonění na kolejnici, jak někdo zrovna doběhl. Už dobíhám do cíle, jdu po schodech nahoru - tam velké haló, když dorazím, ale posílají mě zpátky ven zazvonit na kolejnici - pak je znova velké haló - no a mám to za sebou, i když pod 20 jen o fous. Nahoře mě vítá kluk, kterého jsem předběhl ze Slavíče (to byl ten rachot, když jsem dobíhal) a ptá se, kde jsem zakufroval, že jsem doběhl až za ním. Nejsem si vědomý, že bych někde kufroval, ale momentálně je mi to celkem jedno. Prý jsem měl odbočit už na tom křížení s cestou vlevo a běžet rovnou do Bystřice. Je mi to divné, protože jsem cestou pořád viděl fáborky, ale raději si dávám polívku a pivo.
Maky oslavuje narození druhé dcery, důsledkem čehož mě přepadne jeho tchán s flaškou višňovice. Byla to síla a docela mě to skolilo... :) Nezbylo než vyrazit do tělocvičny. Po sprše jsem zalehnul a protože nás tam spalo jen pět, tak byl klid. Probudil jsem se ale brzy a po převalování jsem se sbalil a po páté vyrazil domů. Cestou jsem stihnul snídani a přes den pak svačinku, oběd, svačinku, večeři a občas něco menšího. Zkrátka jsem se nemohl dožrat...
Co na závěr? Závod je to parádní - jediný mimo "profláknuté" Moravskoslezské Beskydy - v Těšínských Beskydech (teda půlka). Zázemí a organizátoři, značení, občerstvovačky - výborné. Kotník kupodivu vydržel a nakonec to bylo pod dvacet hodin, což není sice žádný zázrak, ale vzhledem k situací fajn. Doma jsem koukal na trasu, jestli jsem v závěru opravdu kufroval - rozdíl to byl podle mapy asi 1,5 kilometru, ale vypadá to, že jsem běžel úplně přesně podle značení, takže chyba byla jinde. Jediné, co se nepovedlo jsou výhledy - tedy ony žádné opět nebyly. Tahle trasa vede po místech, kde jsou nádherné výhledy - třeba kolem údolí Lomné, polskou část ani moc neznám, ale nezbývá než vyrazit zase za rok a věřit, že pokaždé Makymu to počasí nevyjde...:)

P.S. Ten poslední 10-ti kilometrový úsek asi zase značil Olaf :) - podle mapy lehce přes 14 km...

A tady ještě odkaz na video:

Použity fotky z webu pořadatelů