čtvrtek 23. července 2015

Čelní srážka s parním válcem aneb usmažen na pyrenejských svazích

Ultra Valls d'Àneu - tento závod mě zaujal už loni, když jsem o něm četl. Vražedné parametry - 92,3 km a při tom 7344 mD+, nové prostředí Pyrenejí, kde jsem ještě nebyl - to vše rozhodlo, že jsem skončil na startovní listině letošního ročníku.
Pyreneje byla pro mě velká neznámá, nikdy jsem tady nebyl, tak jsem nevěděl, co můžu čekat. Vzhledem k parametrům se dalo tušit, že to nebude nic jednoduchého, ale zase žádnou katastrofu jsem neočekával. Díky nulovým znalostem byla příprava založená jen na odhadech a porovnání s jinými závody.
Přihlášení, zařízení ubytování, všechno probíhalo hladce, pouze s drobným zádrhelem - potvrzení od lékaře bylo na formuláři, který byl jen v katalánštině, což našemu doktorovi dělalo trošku problém...:). První zrada nastala, když jsem se (asi týden před závodem) dostal k plánování cesty a v googlu zadal Esterri d´ Aneu jako cíl cesty - vzdálenost 2200 km mě trochu zarazila, nějak jsem to neodhadl. Museli jsme tedy posunout odjezd a vyrazili jsme už ve středu ráno. Cesta probíhala celkem v klidu (až na hrozné vedro) s přenocováním ve Francii. Ve čtvrtek večer jsme se od Toulouse blížili k Pyrenejím, nad horami se po horkém dnu sbírala černá mračna a oblohu začaly křižovat blesky - no přivítání jak se patří. Pyreneje na mě zapůsobily majestátně, až trošku hrozivě. Cesta se klikatila až do průsmyku Bonaigua (2072 m.n.m.) a odtud dolů do Esterri, které je necelých 1000 m.n.m.. Pyreneje působí opuštěnějším a divočejším dojmem než Alpy, ale vesničky jsou krásné, z kamenných domků a působí velmi autenticky. Tyhle hory na mě dělají dojem, mám z nich docela respekt a vůbec nevím, co můžu čekat od závodu, kde na dvacátém kilometru je vložený závod - vertikální kilometr a vůbec je to pořád nahoru dolů.

Profil na zadní straně startovního čísla

Pátek jsme měli volný, tak jsme si jen prošli vesničku a večer se odprezentovali. V tomto závodě jsem byl z necelých dvou set závodníků jediným zahraničním exotem... Nevýhodou bylo, že všechny informace a briefing se odehrávaly v katalánštině, takže mě celkem minuly. S angličtinou tady člověk moc neuspěje, ale všichni byli milí a snažili se dorozumět. Celý den bylo zase pořádné vedro až večer se opět začaly sbírat mraky a přišla pořádná bouřka.

Esterri je krásné městečko

Domy, mosty, všechno k sobě krásně ladí
Chystá se start
Start byl ráno v pět hodin, takže v úplné tmě - je znát, že jsme výrazně víc na západě. Už ráno bylo dost teplo a docela vlhko po noční bouřce. Na startu si připadám trochu exoticky mezi hordou osmahlých katalánců a čekám, až nás vypustí a já zjistím, o čem to tady bude.

No mezi nimi jsem byl exot
Je odstartováno a my vyrážíme z městečka ven, do lesa a do prvního kopce. Je docela teplo a dost mokro po noční bouřce, had se natahuje a já se držím předsevzetí - krotit se až po vertikální kilometr a pak se uvidí... Přes první hrbolek na trati se dostáváme do vesničky Jou (+393 m, stoupání cestou až 42%) a pokračujeme na první kopeček (7,8 km, 1862 mnm) zatím to jde fajn, krotím se a na hřebeni se už rozední - parádní výhled, jo stálo to za to, sem přijet! Kopec se láme do prvního seběhu. No seběhu, je to koryto, které vede skoro kolmo dolů, skoro všichni visíme na hůlkách. Přede mnou katalánec bez hůlek - většinu jede zadkem po kamení, asi v půlce ho předbíhám, bude to mít těžké. Koryto končí a konečně vybíháme na louku, ta je ale trochu zákeřně posypaná kamením, takže je třeba dost dávat pozor. Uvažuju, že poběžím vedle stezky po trávě, ale jen do té doby, než to borec přede mnou zkusí a asi po pěti krocích letí na mokré trávě na záda. Vybíháme na hranu svahu a vidíme do údolí - je to málem na závrať, pod námi díra jako kráva a na dně vesnička, kde je první občerstvovačka. Kousek ještě absolvujeme po louce a přibíháme k ferratce, která je jištěná dvěma pořadateli a leze se po zadku. Hmm, tak to vypadá, že můj plán - dohnat ztráty ze stoupání v sebězích - začíná dostávat trhliny. Pak už se dá běžet do vesničky Espot, kde je občerstvovačka (10,2 km, 1316 mnm). Nespěchám a tlačím do sebe banán, pomeranč a ořechy, koukám okolo a z pár lidí už teče krev, jo ty šutry jsou dost ostré. Vyrážím dál po cestě údolím, která se stočí na první "zahřívací" kopec. Nespěchám, ale jde to celkem fajn, tak se postupně dostávám dopředu. Zatím je to lesem, až nahoře pod sedlem (16 km, 2120 mnm, stoupání až 45%) se dostáváme na louku, kde už docela peče sluníčko.
Budoucí vítězka - Nerea Martinez na 16 km (v pozadí 1.kontrola)
Koukám na hodinky, průměr je dost pomalý, naštěstí přichází normální seběh po louce a pak lesem - je to paráda, trochu si zlepšuju průměr a cestou pár lidí předbíhám.

Jediný seběh, který jsem si užil
Na druhou občerstvovačku Planes de Son (20 km, 1535 mnm) dorážím zhruba po čtyřech hodinách - mizerný průměr sotva 5 km/h. Snažím se do sebe něco zodpovědně nacpat, je už pěkně horko a je tady spousta much, takže to raději balím a pípám si start vloženého závodu na vertikální kilometr, teď se teprve uvidí...
Začátek je lehce do kopce, celkem v klidu, pak dokonce přichází asi půlkilometrový seběh (!) než dorazíme pod patu kopce. Hned na úvod se propleteme vybělenou kostrou krávy (nevím jestli to byl úmysl s nějakou symbolikou) a nad námi dlouhatánský kopec porostlý křovisky, mezi kterými se motá barevný had až k horizontu. Plazím se nahoru a celkem brzy mi ten kopec přestává chutnat... Pere do nás slunce a kopec se zdá nemá konce. Pomalu se přede mě dostává dost lidí, v tomhle počasí do tohohle kopce se ani nezmůžu na odpor. Nad hlavami nám krouží dva orli - že by vyhlíželi nejslabší kus? Snad ne, to bych dnes klidně mohl být já :). Na horizontu se  stáčíme doprava a už je vidět špička Tesol, kde je cíl VK. Plazím se nahoru a těším se, že po hřebeni a pak dolů si trochu odfouknu a zase zlepším průměr, který momentálně klesá do katastrofických hodnot. Konečně jsem nahoře (24,8 km, 2704 mnm, stoupání až 50%), pípám si a koukám na hřeben a moc nevěřím vlastním očím - tohle moc na běh nevypadá.



Tři ukázky hřebenovky ve stylu UTVA
Překodrcám se po hřebeni na další kopec a pak konečně přichází místo, kde začne seběh. No seběh, je to suťovisko, mám plné boty prachu a kamínků a musím pořád koukat pod nohy, takže je takový zoufalý poklus, který po chvíli stejně skončí, protože vbíhám (chápej - vcházím) do kamenného moře, kde hupsám ze šutru na šutr a koukám abych někam nezahučel.

Seběh???
Už bychom měli být blízko místa, kde se dá doplnit voda, ale cesta se vleče a moje hodinky ukazují vylhanou vzdálenost (asi o 4 km méně), takže nevím, kde přesně jsem. Dostáváme se na rozcestí, kde se křižujeme s kratší trasou CRVA, my jdeme vlevo do kopce (jak jinak), oni vpravo z kopce. Po nějaké době dorážíme k plesu, do kterého se vlévá nádherný potůček s čistou vodu - všichni doplňujeme vodu a chladíme se. Cesta se stáčí doleva do soutěsky, která mizí nahoře na horizontu. Vleču se a doufám, že co nejdříve se přehoupneme přes sedlo a dorazíme na třetí občerstvovačku - už bych se potřeboval dát dohromady. Dovleču se k horizontu a soutěska pochopitelně pokračuje dál do kopce a pak ještě jednou... Tam čekám sedlo, ale ne - před námi je pleso a za ním strmý svah na kterém se vine had postaviček. Z horka už nemám energii pojmenovat pořadatele adekvátními jmény, tak se jen trochu zchladím v plese, vedle sedí na kamenu katalánec, kterému to vedro zdá se svědčí ještě míň než mně. Doráží holka, která mi vesele sdělí, že je strašně unavená a že to asi vzdá. Jde se mnou ke svahu nad plesem a pomalu se šineme nahoru (svah délka 2 km, 500 vertikálních metrů). Ještě nejsme ani v půlce, když slyšíme hrozný kašel a pak dávení - katalánec vyrazil za námi a žaludek nevydržel... Nad plesem se zvuk nese, takže to máme velmi zblízka. Kočka na něj volá, jestli je O.K., říká že jo, tak pokračujeme do sedla. Konečně jsme nahoře (30,1 km, 2743 mnm), organizátor, který tu je se mnou konverzuje katalánsky, když zjistí, že mu nerozumím, tak ukazuje dolů a na ústa, že dostanu najíst. Už abych tam byl. Seběh je opět suť a šutry, neběžím, jen jdu. Jsem hrozně pomalý, napadá mě zkontrolovat itinerář, jestli vůbec stihnu časovou bránu - zatím ano. Jsme dole, cesta se srovnává a kolem plesa míříme ke třetí občerstvovačce Refugi Mataro (31,4 km, 2462 mnm). Když dorazíme, tak je mi trochu smutno - občerstvovačka spočívá v několika krabičkách sušenek a oříšků položených na velkém kameni a barelech vody. Není mi nic moc. Na chvíli si lehám a čekám, až se z toho proberu. Postupně všichni odchází, dokonce i katalánec s rozbouřeným žaludkem. Stáhla se mračna a spadlo pár kapek - že by se ochladilo? Začínám svou polohou vzbuzovat pozornost - jestli jsem v pořádku. Raději do sebe naliju něco vody a zkusím oříšky. Jeden rozkoušu, ale nejede mi, tak zbytek sypu do kapsy - pro jistotu. Mám už jen hodinu náskok na časovou bránu, tak vyrážím a jak se mi rozhoupe žaludek, chce oříšek i s vodou ven, naštěstí to ustojím a kolem plesa pokračuju po balvanech, jak jinak než do kopce. Už zase pere slunko, mraky s námi jen tak špásovaly. Vyšplháme se do 2594 mnm, kde se chladím sněhem a přichází dlouhý seběh (nevím jestli má smysl požívat tohle slovo, o běhání to nebylo) do údolí.
Jdeme kolem nádherných ples - jsou tři v kaskádě pod sebou, je to paráda, skoro žádná civilizace. Dolů musíme slézat po šutrech, docvakl jsem "svého" katalánce - jmenuje se Manuel Carlos a zespoda mě jistil na šutrech - už vypadal trochu líp. Cesta se trošku zlepšuje a dá se o něco zrychlit. U bystřiny se chladíme a Manuel zůstává déle, asi mu ještě není nic moc. U druhého plesa je Refugi Sabaredo - je to pidichatka, ale je otevřeno. Jsou tu nějací dobrovolní hasiči asi na výletě a uvnitř dva chlapíci, kteří něco kuchtí, ale co hlavně - mají chlazené pivo! Zůstávám uvnitř ve stínu a pomalu ho do sebe soukám. Hasiči si prohlížejí profil na mém startovním čísle a pobaveně kroutí hlavami. Když dopíjím, přichází do chatky Manuel a dává si taky pivo. Raduje se, že mě vidí a poplácává mě. Loučím se s ním a vyrážím dál, u trasy je zrovna cedulka s 35. kilometrem. Pokračujeme dolů ke třetímu plesu a kolem potoka dál. Po pivu je mi trošku lépe jen mě hrozně štípou nohy - nejvíc lýtka. Já chytrák jsem se každý víkend v Beskydech poctivě mazal, abych se nespálil a teď jsem to úplně zazdil a nohy mám červené jak spařený čuník. Kde to jde, tak si nohy močím v potoce, ale pomáhá to jen na chvilku. Cesta je samý šutr, ale zkouším aspoň indiánský běh, začínám mít strach, že nestihnu další časovou bránu na občerstvovačce na 41,8 km. Z kopce to jakž takž jde, dokonce předběhnu pár lidí. Nějak se to vleče - kontrola má být zhruba v půli stoupání, takže bych měl jít asi poslední dva km do kopce a zatím se pořád motám v údolí. Konečně se značení stáčí přes louku k lesu a do kopce. Slunce do nás praží a my se po serpentinách suneme nahoru. I moje prolhané hodinky, které mě okrádají už napípaly přes 5 kilometrů, ale pořád to nevypadá, že bychom se blížili ke kontrole. Není mi nic moc, říkám si, že se to samo rozhodne - buď stihnu kontrolu a budu pokračovat nebo mě zruší, když dorazím po limitu. Potkávám kluka, který mi sděluje, že je to opravdu "Chard race" a na můj dotaz, jestli ví, na kterém jsme kilometru, říká na 33 - ale to už měla být kontrola??? Říká, že kontrola bude asi až na 44. kilometru, asi je to chyba, ale prý to už nebude dál než kilometr.
Pokračujeme dál do kopce, on mi pomalu mizí, moc mi to nejde. Konečně končí serpentiny a pokračuju jen mírně do kopce po louce a vidím cedulku 40 km.

Stoupání ke kontrole na 41. km
No netušil jsem, že i tady některé úseky pořadatelům trasuje Olaf... Konečně se cesta stáčí a já dokonce (poprvé za celou cestu) vím, kde jsem - kontrola Cap del Port de la Bonaigua je průsmyk, kudy jsme přijížděli do Esterri. Kontrola je na stanici lanovky, kde je restaurace. Na kontrolu se dostávám půl hodiny před limitem a dostávám svůj dropbag. Začínají se stahovat mračna - na obloze i nade mnou.
Tahle občerstvovačka je super - dostal jsem kafe! Tak si ho piju, sedím u stolu a funím, jako bych právě doběhl sprint. Čekám, kdy se to uklidní, ale nějak nic. Přichází pořadatel a něco výhružného v katalánštině sděluje. Ostatní ukazují na mně, protože vědí, že nerozumím, tak mi ještě anglicky vysvětlí, že kdo neopustí kontrolu do limitu, je diskvalifikován. Sedím a čekám, kdy přestanu funět, ale pořád nic. Z půl hodiny mi zbývá už jen pět minut. Vstávám, že si dám jejich caldo - první zkouším asi kuřecí, ale je to jen slaná voda - to nedám, pak zkouším vedle asi hovězí - ta chutná rozumně, ale když si chci napustit kelímek, zjišťuji, že už došla... No nic, ptají se mně, jestli ještě něco nechci, tak zkouším jestli by nebylo pivo - a za chvíli ho mám! Sedím a cucám, pořád je mi divně. Všichni už buď vyrazili na trať nebo to zapíchli a čekají na odvoz, jsem tady poslední. Už je čas - přichází pořadatel a ptá se, jestli pokračuju. Pořád funím a když vidím nad kontrolou kopec do kterého vede další cesta, tak to vzdávám a vracím tracker a čip.
Vycházím na terasu, kde už mezitím skoro sbalili celou kontrolu - nevím co ti, kteří dorazí později. Další kontrolu bych asi nestihl v limitu a dorazit na místo po půlnoci a zjistit, že kontrola zmizela, by nebylo nejpříjemnější.
Berou mě do auta tři kluci, kteří to taky vzdali a jedou dolů do Esterri, ukazují mi nahoře na svahu barevnou tečku - "To je Toni, ten šel s námi a ještě to nevzdal.". Rozjíždíme se a asi po 5 minutách začíná slušná průtrž s kroupami, bylo to správné rozhodnutí, komentují to kluci a litují Toniho. Cestou dolů komentují závod - těší mě, že i oni místní jsou docela na větvi. Jeden z nich nedávno byl na Transvulkanii a říká, že tam mu celý závod (73,3 km, 8525 mD+) trval stejně dlouho jako tady dostat se na 41. kilometr! Ptají se mně odkud jsem a moc nechápou, že jsem přijel jen kvůli závodům, oni skoro za hranice nejezdí. Přijíždíme do Esterri, už moc neprší a vracím se na hotel. Je mi trochu smutno, takhle jsem si návrat nepředstavoval...

Druhý den sedím ve stínu na koupališti (máme jako závodníci vstup zdarma). Je tady bar a mají čepované pivo, tak si čtu a schovávám se před sluncem, které už zase peče. Najednou se objeví spolucestující z auta a přisedne si. Nakonec si s Moisesem dáme dvě piva a za pomocí různým jazyků si i pokecáme. Je to architekt z Barcelony a na závody jezdí jen po Španělsku, jenom loni byl na UTMB - to je podle něj oproti tomuhle závodu celkem v pohodě - je to jen dlouhé, ale běhatelné. To mě těší, po včerejšku mám dost nabourané sebevědomí. Loučíme se a možná se uvidíme za rok v Lavaredu, kam se taky chystá.
Neděle byla odpočinková a v pondělí jsme vyrazili nazpátek. Cesta proběhla bez větších komplikací a tak jsme se plni zážitků opět zařadili do pracovního procesu...

UTVA je závod, který mě překvapil, jako žádný jiný. Pyreneje jsem vůbec neznal a plánovat bez znalosti terénu bylo dost odvážné. Ukázalo se, že přepočet času podle jiných tratí a převýšení může být dost zcestný, pokud narazíte na terén, jako je tady. Je pravda, že jsme při prezentaci dostali několik letáčků z dalších závodů, kde převýšení bylo poloviční a taky pořadatelé z horské služby tvrdili, že toto je nejtěžší závod (rád tomu věřím), ale tady nešlo ani tak o převýšení jako to, že bylo minimum běhatelných úseků - co nenaženeš do kopce, z kopce už nezachráníš.
Další problém (aspoň pro mě) je slunce. Vůbec jsem to nedocenil, nenapadlo mě, že ve skoro 300 m.n.m. může být 35 stupňů a navíc jsem se ani nenamazal, přičemž jsem pak zjistil, že místní byli namaštění krémem s faktorem 50.

Nicméně Pyreneje jsou nádherné hory a určitě se sem vrátím. Nemá smysl to jet na otočku, jako jsme to udělali my, pokud sem člověk jede, vyplatí se tady zůstat déle. Dalo by určitě vybrat lehčí závod, ale nejspíš se vrátím do Esterri - mám jaksi nevyřízený účet s UTVA. Asi ne za rok, spíš o rok později - budu se muset výrazně lépe připravit.

Citace s popisu trasy: "...all 100% Pyrenean terrain, stone and more stone, stone, no path? No way? No trail? .... you'll see"

P.S. Nakonec závod dokončilo jen 40% startujících, bude to chtít pořádnou přípravu...
A z opačného konce - vítěz v čase 15:10! Potom, co jsem byl na trati, nechápu...


Použity fotky z FB stránek pořadatelů