Kysucká 2016

Rok se s rokem sešel a opět se přiblížila Kysucká 100 - krásný závod v části Beskyd, která je skoro bez turistů. Pravda, počasí letos měnilo záměry snad třikrát do týdne, ale s blížícím se termínem začínalo být jasné, že sněhu moc nebude. Zato pořadatelé avizovali spoustu bláta - ale to my přece z Beskyd známe, to nás nemůže rozházet...

Jako obvykle jsem v pátek ráno naházel věci do kufru, abych odpoledne mohl vyrazit rovnou z práce. Kolem páté jsem vyrazil směr Kysucké Nové Mesto a všechno šlo hladce až do Svrčinovce, kde jsme z ničeho nic zůstali trčet v koloně právě pod nově stavěnými mosty. Když už to trvalo nějakou dobu, trochu jsem znervózněl a začal studovat navigaci. Moc možností tu nebylo - buď se vrátit až zpátky za hranice a nebo jakási boční cesta, která vedla podle navigace někde vlevo od hlavní silnice a napojovala se na cestu od Skalitého. Chvíli jsem uvažoval, jestli ta cesta náhodou nevzala za své díky stavbě mostu, ale jak se pořád nic nedělo, tak jsem to otočil a vyrazil ji hledat. Odbočku jsem našel snadno a vedla mě prudce do kopce do vesnice, pak najednou stočila z kopce dolů na lávku, kdy jsem čekal, jestli vůbec projedu mezi zábradlím. Naštěstí jsem se vešel a pak jsme zatočili mezi domky vlevo a vpravo a byl jsem na polní cestě na louce. Otočit se nebylo kde, tak jsem pokračoval dál, samé bláto, jen jsem hlídal, ať to někam neuklouzne, protože jedeme křížem přes svah. Najednou jsem v lese, cesta čím dál užší, bahnitější a lehce jsem znervózněl - otočit se není kde, vidím sotva kousek a začíná to připomínat tankodrom... Naštěstí asi po dvou kilometrech narážím na nově upravenou cestu, ta mě vyvede - no přímo na staveniště mostu, kde pochopitelně končí... Takže otočka, sjíždím zpátky na hlavní, kde se zařadím skoro na stejné místo, odkud jsem vyjel. No hezky to začíná, abych tam vůbec dojel. Naštěstí se po chvíli kolona rozjíždí a mě čas vychází tak akorát, abych to stihl včas. Sotva jsem se rozjel, dostávám sms od Petra, kde jsem a jestli dorazím. Naštěstí se zdá, že dorazím.

Přijíždím tak akorát, abych se stačil převléct a rozhovor o Petrově finské anabázi absolvuji během převlékání a balení. S Kubou se stihnu tak akorát pozdravit a pochválit mu jeho řecká dobrodružství. Všechno vyjde tak na chlup, že sotva se převlíknu, tak se máme přemístit do velké tělocvičny k pokecu o trati.

Při rozpravě

Petr navrhuje, že poběžíme spolu - to mi vyhovuje, on vždycky hezky odtáhne první část a já tahám druhou polovinu, takže nám to funguje docela dobře. Poslouchám tak jedním uchem, vycházím z toho, že trať je stejná jako loni, tak si ji snad pamatuji. Ještě tradiční hromadné předstartovní foto a můžeme se pod vedením Romana přemístit na start.

Společné foto do rodinného alba

Zdá se, že letos nebude zima - je celkem příjemně, ani neprší. Jako obvykle moc nedáváme pozor až najednou se ozve start a Roman si nás vyvádí jak ovečky z vesnice ven. Za vesnicí nás ještě pozdraví a pomalu se přesouváme do lesa. Začátek jsou jen takové houpačky a kus přes vesnici až do první kontroly v Zástranie. Jde to celkem svižně, na kontrole jsme za 55 minut, což Roman komentuje slovy "kam sa tak ženiete", s tím, že první tam byli za 44 minut.

Pokračujeme dál, teď už lesem a to je fajn, jen kdyby ti těžaři všech zemí nesoutěžili, kdo zprasí lesní cestičky nejdokonaleji... Tohle je hlavně Petrova část, držím se za ním tak, abych ho neztratil, ty začátky mi tak rychle nejdou. Tentokrát se mi ale zdá, že to dávám nějak v klidu a mám pocit, že zpomalujeme. Petr hlásí, že to na něj nějak doléhá, připadá si bez energie - to budou ty následky z Finska. Začínáme brzdit znatelně, předbíhá nás Kuba s parťákem, Petra s parťákem, Janko Pristach, pak i Eva. Jdu dopředu a snažím se trochu zatáhnout a Petra rozhýbat, ale nereaguje, zdá se, že je na tom opravdu zle. Po chvíli doháníme Evu, která chudák sotva pajdá - kotník v háji. Po asi pěti kilometrech hlásí Petr, ať ho nechám, že nevypadá, že by to dnes zvládl, tak se loučíme a já se snažím rozhýbat do rychlejšího tempa. Úplně to nejde, trochu jsem vytuhnul a popravdě jsem čekal, že v téhle fázi budu jen akceptovat tempo... Pomalu se blížím k Dolnému Vadičovu, kde je první občerstvovačka (asi 31.km). Místo pěšiny dolů je vymleté hluboké bahnité koryto. Dole se rozhoduju, že raději vylezu z koryta na bok a až už mám nohu ve vzduchu, tak mě napadá, že tak dlouhý krok nahoru možná není ten nejlepší nápad... Nebyl. Křeč do lýtka, jakoby mě kopl kůň, přitahuju druhou nohu, prásk druhé lýtko - ještěže mám hůlky, pověsím se do nich, abych uvolnil nohy, jinak bych si kecnul asi rovnou do bláta. Trochu protáhnu nohy, a pokračuju dolů, naštěstí jsem už u cesty, kde je krásně svíčkami lemovaná trasa až na občerstvovačku. Hned na začátku potkávám Petru, která s parťákem už míří nahoru na Ľadonhoru - no pěkně, za ten kousek naběhli na mě dobrých 30-40 minut. Na kontrole rodinná atmosféra, oproti loňsku není taková kosa, takže ideální situace na polívku, čaj a doplnění kofoly.

Kontrola parádní - jako obvykle

No a zase se rozhýbat do kopce na Ľadonhoru. Nebudu lhát - tohle není můj oblíbený kopec, ale letos to bylo obráceně - nahoru jakžtakž, ale dolů z kopce jsem se málem zabil. Loňský povrch s ledem a sněhem byl parádní proti letošnímu bahnu s listím a zrádně schovanými šutry. Několikrát jsem cestou pracně chytal rovnováhu a byl rád, že neležím. Docela se mi začalo ozývat pravé koleno a při klouzání dolů se mi zouvaly návleky, což se mi na sněhu nestalo za celou zimu. Naštěstí jsem dole, dávám si dokupy návleky a můžu pokračovat. Kromě tmy máme celkem slušnou mlhu a teprve teď se začíná objevovat skutečné bláto. Ne, BLÁTO! Klidně by tady mohli pořádat ty zápasy v bahně. Místy jsou díky těžařům vyježděné koleje plné bahna tak hluboké, že bych tam zapadl nad kolena určitě, možná po pás. Snažím se to obíhat, ale moc to nejde, bahno je rozstříknuté z cesty pár metrů do lesa a i tady mimo cestu je ho nějakých 15 cm. No a tak obíhám nějakých 200 metrů kolem cesty mezi stromy, pak zjistím, že už není kudy a znova vletím nad kotníky do bahna... a tak pořád dokola. Prostě ta část někde kolem Žihlavného Grúně stála za to.

Zlo ve tmě

Mlha je slušná, trochu zakufruju, ale naštěstí brzy najdu cestu. Dotáhla se na mě čtyřčlenná skupinka. Pokračujeme dál, jsme vpředu ještě se dvěma kluky, ale najednou značky nikde, tak se zase vracíme a před sebou vidíme dvojici, která byla před chvílí za námi. Nicméně si tuto hru zahrajeme v obráceném gardu na další odbočce, ale to už se pomalu blížíme k seběhu do sedla a pak dál do Klubiny.

Zatím mlha, aspoň svítá

Mlha dole mizí a rozednilo se, takže je to hned veselejší. Z kopce to pouštím a kluky nechám za sebou, takže se potkáváme až na občerstvovačce v Klubině (asi 53.km). Opět mají napečeno, nezklamali :). Kluci se ptají, jak na tom jsme (já se raději ze zásady neptám, proč si prohlubovat deprese, že) - tak prý někde 25-30. A že teda asi tak v polovině, ale prý hodně lidí to už zapíchlo, takže možná tak ve dvou třetinách... Balím to a raději mizím, ještě chvíli a budeme poslední.

Teď přichází nepříjemný úsek - kus asfaltu až do Staré Bystrice. Po něm nahoru na Bobovec k rozhledně a zase dolů. Koleno bolí, tak raději nahoru i dolů jdu po značce a ne přímo, přeci jen ještě zbývá kus a noha musí vydržet. Kromě pár lidí (asi 3) při té vracečce nikoho nepotkám, zdá se, že se to slušně roztáhlo.

No a teď to dloooouhé stoupání na Raču. I když tentokrát mi uběhlo nějak rychleji. Nahoře sníh, na hřebeni kupodivu ještě dost sněhu, ale začíná foukat ostrý boční vítr. Mlha mrzne a do tváře bodají jehličky, ruce mi mrznou. Nezbývá než zastavit a vylovit z batohu teplejší rukavice, pak je to o poznání lepší.

Nahoře ještě sněhu dost

Vrchol Velké Rače tentokrát nebyl na kochání, i když stromy byly namrzlé díky bočnímu větru do krásných tvarů - jako v pohádce, ale přece jen byla zima.

Na Rači ke kochání letos nebyla moc příležitost

No a teď po sjezdovce dolů ke značce. Nahoře sníh držel a byl zmrzlý, ale cestou dolů mi začínalo pěkně čvachtat v botách. Pak cesta stáčí na značku a pěkně po žluté až k bufetu U Medveďa (asi 78.km). Samí lyžaři, já mezi nimi jako exot, jinak nikde nikdo. Jak daleko mi všichni zdrhli? Po polívce vyrážím dolů po asfaltce do Oščadnice, tam pod sjezdovkou mám pravidelnou zastávku na kafe v penzionu Gajusz. Dělají tady dobré espresso a to mě zatím vždycky nastartovalo do mé oblíbené části trasy. Jenom vyšplhat po sjezdovce a pak nahoru na kopec a přichází parádním, mírně zvlněný seběh až k pile v Oščadnici. V penzionu konečně potkávám jednoho kluka a při seběhu ho nechávám za sebou - tak přece jen tu ještě je na trase někdo se mnou. No a pak nahoru do Kyčery, kde se na kontrole potkám s dalším klukem a seběhnout do Čadce, kde je další občerstvovačka (asi 97.km). Tady se potkáváme ještě s Bálintem, se kterým vyrážím dál.
Trocha konverzace v angličtině, ale pak Bálint hlásí, že do kopce potřebuje jít svým tempem a že ho pak doběhnu, protože on z kopce neběhá. Lehce zrychlil a začal mi mizet v mlze. Do kopce to tahal tak, že jsem vůbec nestíhal, z kopce jsem zase dohnal a tak jsme se přes Chotárny kopec a dál pohybovali jak na gumičce. Před Marťákovským kopcem se mi rozplynul v mlze a já jsem se tam trochu zamotal. Nakonec jsem se vrátil na cestu a hlavně podle gps mířil nahoru. Pořád mě to ale tahalo moc vlevo mimo vrchol, kde u rozhledny je kontrola, tak jsem to stočil přímo proti kopci. Nahoře jsem potkal Bálinta ještě s Dalimilem a Evou, kteří už byli na cestě dolů k Nesluši. Na kontrole jsem se jen otočil a rychle vyrazil za nimi. No, ať mi vykládá, že neběhá - jestli ne, tak chodí zatraceně rychle. Po nějaké době jsem z kopce dohnal Bálinta, ale ti dva už byli v prachu. Spěchal jsem, ať toho co nejvíc stihnu ještě za světla.
Dole v Nesluši jsem u Horní školy potkal ty dva a nezbývalo než přecupitat po asfaltu celou tu sáhodlouhou dědinu na druhý konec, kde byla poslední občerstvovačka. Tady byl Peter, který si zrovna dával dohromady boty. Za mnou dorazil Dalimil s Evou a zjišťovali, jak to vypadá - byli 17. a 18., takže já jsem šestnáctý. Na poslední úsek jsme vyrazili najednou s Peterem, ale cestou na Majtánky zůstal vzadu, pořád jsem spěchal, ale stejně v půlce kopce už jsem musel zapnout čelovku.
Teď už jsem se jen snažil to udržet do konce a nikde nezakufrovat. Trochu jsem měl respekt z Bálinta, protože tenhle kopec a ještě z Majtánek nahoru na Tábor, to byla vyloženě voda na jeho mlýn. Kupodivu mi cesta na Tábor utekla rychle a dolů do KNM mi ani nepřišlo tolik bahna.

A jsem tady - sportovní hala gratulace od Romana, takže jsem patnáctý.

A mám to za sebou

Voda tekla aspoň vlažná, takže byla příležitost k hygieně, potom guláš a spacák. Ráno (jako obvykle) se proberu kolem páté, sbalím a rozloučím s Romanem.

Tenhle závod má pro mě super atmosféru - takovou rodinnou

Cestou domů zastávka v Bystřici v nonstopu na zaslouženou snídani. No a až tady na facebooku zjišťuji, že jsem vlastně třináctý - kluci museli asi zakufrovat někde cestou z Tábora, protože jsem za celou cestu dolů nezahlídl nikde žádná světla.

Výsledky

Co na závěr? Zatím každý ročník byl jiný - terén a počasí tady dělají hodně, ale tak bahnitý závod jsem ještě nezažil. No vlastně jsem tolik bahna asi ani neviděl. Ale bahno nebahno, stejně jsem si to nakonec - i přes slabší začátek, nakonec užil a koleno vydrželo až do konce.

Organizace super, poděkování patří všem pořadatelům s Romanem na čele. Takže snad zase za rok...

Záznam trasy

Použity fotky od:
Ivan Martynek, Mário Jánoš, stránky pořadatele

P.S. Doma při očistě jsem zjistil, že přeci jen to nebylo úplně bez následků. Moje prosincová akvizice - Speedcrossy, kysuckou nepřežila bez úhony a inkasovala 4 slušné otvory :(