Motání 2016

Bánovská 100 neboli od loňska Strážovská motanica - můj oblíbený závod. Jednak krásné místo - Strážovské vrchy, fajn lidi na čele s Johnnym a od loňska (pro mě) ještě atraktivnější formát s vlastní volbou trasy.
Po loňských deštích to vypadalo na slušný pařák a kochací výhledy. Přes všechny plány, jak si to zorganizuju, aby byl pátek volnější, to dopadlo jako obvykle - ve čtvrtek sbalit věci do auta a vyrážím rovnou z práce - nakonec ještě o půl hodiny později proti plánu, letos s tím má pořád problém. Naštěstí byla cesta úplně v pohodě, takže jsem dorazil se slušným předstihem do Sokolovny v Bánovcích.
Pomaličku se nás tady nasbíralo něco přes dvacet a před devátou nás vysílají k autobusu, který nás odveze do Povážské Bystrice na start. Cestou si tak trochu podřimuju a poslouchám možné (i nemožné)  historky z nejrůznějších závodů.

Čas na kofolu

Za úplné tmy dorážíme k Námořníkovi, kde už je zbytek startujících a celkem frmol. Máme ještě čas na poslední přípravu, kterou každý pojal po svém - kola, pivo, kafe... a všichni na WC, pochopitelně.

Poslední chvíle před startem

Chvíli před jedenáctou si nás Johnny odvede přes cestu a po slavnostním uvítání nám odtajní první kontrolní bod - Rohatá Skala. Všichni se pustí do hledání v mapách a gpskách a když je ve 23.00 odstartováno, vyrážíme po značce ven z města.

Po zkušenostech z Peruna před dvěma týdny jsem rozhodnutý se nikam nehnat a jít na pohodu, abych zase nekončil v křečích. Je příjemná noc, krásně svítí měsíc, takže je dobře vidět. Had se natahuje a brzy jsme v lese. Najednou přede mou nikdo není a běžíme po krásné louce z kopce, je sice celá orosená, takže mám v botách okamžitě mokro, ale prostředí je parádní. Vbíhám zpátky do lesa a mrknu na gps a zarazím se - trasa nikde na displeji. Koukám, že za mnou běží Eliška a dál už nikdo - tak to vypadá na kufr hned na úvod. Koukám, kde jsem špatně uhnul - je to už asi kilometr. Trasa vede víc vlevo, ale tam je potok a kolem zatraceně hustý porost.

Kochací kufr na úvod

 Kousek se vracím a zkouším se dostat k potoku a na druhou stranu, abych se nemusel vracet. Musím to vzdát ještě před potokem - ostružiny zvítězily a ozdobily mi lýtka tygřími pruhy. Nezbývá než se vrátit na místo chyby - takže kilák zpátky a najít značku.

Tygří ozdoba

Díky této chybě jsme se s Eliškou ocitli na samém konci pelotonu (asi byla ráda, ale neřekla ani slovo). Po chvilce jsme doběhli maďarskou skupinku a postupně se dostávali dopředu. K něčemu byl ten kufr hned na úvod dobrý - užitečné varování.

Kousek dál - u Horného Lieskova všichni fičí rovně, ale já (poučen z předchozích nezdarů) jsem zastavil, pak se kousek vrátil a vydal se vlevo. Stejnou cestu zvolil i Rafal a kousek dál dobíhám i Zágoršeky. Až na Rohotou Skalu už všechno proběhlo hladce. Cestou nahoru jsem už potkával kluky co si to fičeli na další kontrolní bod.
Nahoře zjišťuju, že K2 je Baske - ten kopec znám, před dvěma lety tam byla kontrola. Vzhledem k tomu, že je tma, svěřuju se gpsce a osamocen pokračuju dál. Cestou dolů potkávám skoro celý zbytek pelotonu. Cesta vede přes Košecké Podhradie, Hornou a Dolnou Porubu a pak už vzhůru do kopce.
Tipuju, že na K2 bude Johnny - vzhledem k tomu, že si chystal spacák a na K2 dorazíme už někdy nad ránem, tak určitě nikde dál nebude. Jinak nám to natáhl pěkně - druhá kontrola a mám natočeno 48 km. Jsem na místě, je krásné ráno. Johny tady je opravdu a hlásí, že kluci na čele už stihli slušný kufr. Chvíli po mně opravdu dobíhá na kontrolu Rišo (mě to zas tak nevadí - mám díky tomu od něj fotku ;))

Kontrola Baske - foto Rišo

Další kontrola je Baba u Závady pod Čiernym Vrchom. Vyrážím zase kousek po stejné cestě zpátky a po chvíli kolem mě proběhne Rišo. Pod kopcem přecházím do chůze a jen koukám, jak to to drtí loukou do kopce - nahoře ještě předbíhá někoho dalšího a mizí mi za horizontem, je to ďábel.
Už je krásné ráno, přes Sedlo Trtávka pokračuju dál na Čiernu Lihotu, cestou mě předbíhá Michal a ptá se po Rišovi - asi dali kufr spolu - tak mu popíšu, jak kolem mě Rišo před nějakou dobou profičel...
Pokračujeme nahoru na Kajtárove - na rozcestí se potkávám znovu s Michalem a Emilem, který tady někde zazmatkoval. Dál pokrčujeme společně, podle toho co říkal Emil, tak je před námi jen vedoucí skupinka, no samozřejmě tam někde musí být i Rišo. Zdá se, že jsem se přes pohodové tempo dostal docela dopředu. Míříme do Závady - hlásím, že potřebuju najít obchod a doplnit vodu, protože jsem skoro na suchu, oba přikyvují, že jsou pro. Johnny sice domluvil krčmu, ale až od 10 hodin a my tam budeme před půl devátou. Sbíháme do vesnice, jeden dům. druhý, třetí, šup na louku a do kopce... Kluci si to fičí na Babu... Kontrola má být mimo značku, neznám to tady, tak se jich držím - a dělám zásadní chybu, člověk se má držet svých pocitů. Už v kopci na Babu je nechávám ucuknout, protože začalo být dost horko a já jsem na tom s vodou bledě. Nakonec se potkáváme na Vršku, kde Emil řeší postup na další kontrolu - Boškovie Laz. Michal mi dá loknout ze své láhve a koukáme do mapy. Nakonec se rozhodujeme to střihnout dolů na zelenou a dál přes rozcestí Pod Čiernym Vrchom a Nitrianske Rudno. K mojí smůle se zdá, že to bude až první možnost doplnit zásoby vody, no snad bude cestou aspoň studánka. Sbíháme dolů, Emil to pustil docela rychle, ale po nějaké době zjišťujeme, že jsme nezvolili z kopce úplně správný směr a táhne nás to zpátky do Závady. Rozhodujeme se to střihnou traverzem vlevo a vrátit se do správného směru. Mám v botě kámen, tak si sedám a kluci mi mezitím zmizí. Kus dál ještě potkám Michala, ale Emil je už někde vpředu. Začíná mi být dost blbě z dehydratace a zpomaluju. Pomalu mi mizí i Michal. Dorazím dolů k nějaké cestě, je mi špatně a motá se mi hlava. Lehám si rovnou na cestu a čekám, až se to zklidní. Po chvíli slyším zvuk auta - rychle se zvedám a kolem si prosviští auto - myslím, že jsem šoféra docela překvapil - vůbec mě nenapadl, že to není lesní cesta. Koukám do mapy a zkouším něco vymyslet, ale nic moc z toho nekouká, nakonec se rozhoduju přejít potok a prodrat se ke značce a pak už jednoduše přes kopec. Potok je bohužel dost "civilizovaný" a nemám dost odvahy se z něj napít, ale aspoň si smočím hlavu. Přes potok se dalo dostat docela snadno, pak svahem nahoru, ale dostávám se to hustého podrostu a vůbec se nemůžu prodrat dál. Nakonec se mezi křovím a kopřivami hodně klikatě proderu na značku. Cestou vyplaším kupu srnek, které zjevně nečekaly, že tímhle křovím bude prolízat nějaký blázen. Je horko, lehám znovu na chvíli pod strom a pak se plazím nahoru. Jde to ztuha - jsem úplně vysušený, nemám co polykat a ztratil jsem hlas. Tak pokračuju nahoru - 15-20 minut vleže, 15-20 minut plahočení do kopce, no hrůza. Asi při třetí zastávce mě dobíhají kluci z další skupinky a dají mi aspoň loknout vody a zvedají mě, ať jdu s nimi. To mi vydrží asi dvacet metrů a nechávám je jejich tempu, prostě to nejde. Před vrcholem zahlídnu Honzu Suchomela - připojil se někde zleva, ale taky mi rychle mizí. Konečně se kopec zlomí dolů - to už dám v kuse a v Rudne najdu hospodu. Po pár stech metrech z kopce je mi zase zle a musím si znova lehnout, já budu asi rád, když vůbec dolezu do Rudna a tam to zabalím... Proberu se a pokračuju , zdá se mi, že to docela jde (než kouknu na hodinky a zjistím, že jdu z kopce tempem 13 minut...), až dodatečně zjistím, že nedávám pozor a sejdu ze značky a slušně si zajdu. Nakonec se slavnostně dostávám do Rudna. Sedám v první hospodě a objednávám klasickou sestavu - velkou kofolu, polívku, kafe. Slečna midonese 3 deci kofoly, tak rovnou objednávám další půl litr. Do hospody doráží další dvojice, jinak jsou tu hlavně motorkáři. Liju do sebe kofolu a po polívce je mi už výrazně líp. Platím s tím, že vím že kousek dál je pumpa, kde mám v plánu koupit baterky a nanuk. Na pumpě mají všechno, kupuju ještě kofolu a vyrážím přes hráz - přímo na hrázi potkávám Michala s Emilem, kteří se už vrací z kontroly - no je vidět, že ten kopec nasucho měl stál dost přes dvě hodiny navíc.
Ale kofola mě nastartovala a všechno je zas v pořádku, jakoby nic nebylo. Nohy kupodivu fungují úplně bez problému, což je po zážitku z Peruna příjemné překvapení. V kopci potkávám víc lidí, co už se vrací, ale kupodivu se přes mé obrovské zdržení přede mě dostalo jenom tak 6-7 lidí.
Cestou potkávám ještě obsluhu občerstvovačky, která doplňuje zásoby, ale jdeme spolu jen kousek - má větší batoh, tak zůstává vzadu. Hrabu se o kopce, trochu si ho pamatuju z loňska, kdy jsme šli v protisměru. Najednou skončím v bahně v korytě potoka a koukám, že jsem zase sešel ze značky. Vracím se křížem ke značce, boty plné bahna, ale už jsem pod vrcholem. Ještě kousek a jsem nahoře, je tady i kola, pivo, tyčinky. Trochu se napiju, jinak jsem  zásobený a budu se vracet přes Rudno.
Koukám na další kontrolu - Bradlo, no hezky - zase zpátky na opačnou stranu.
Vyrážím dolů, cestou potkávám Elišku (zdá se, že beze mě už tak nebloudí) a pak postupně další a další. Na pumpě si kupuju Birell a pokračuju tak jak to navrhla gpska - přímo přes můj osudový kopec v protisměru do Kšinné. Na kontrole sice říkal, že kluci si to obchází někde po žluté, ale říkám si, že konec půjdu za tmy, tak se stejně budu muset spolehnout na gpsku. No, možná v tom bylo i trochu masochismu a touhy po odvetě... Kopec v protisměru je tentokrát v pohodě, ani to vypadá, že mám v nohách navíc 20 kilometrů. Jde to mnohem rychleji - hezky je to vidět na záznamu z hodinek (profil v čase) - uprostřed je Boškovie Laz, vlevo cesta tam a vpravo zpátky. Nezabralo to ani polovinu času...

Cestu moc neřeším, je to až do Kšinné po zelené a tam mám v plánu (poučen z předchozího nezdaru) najít hospodu nebo obchod a doplnit zásoby na závěr trasy. V Kšinné jsem celkem rychle a hledám. Je tu jen obchod pre poľovníkov, nemůžu tomu uvěřit... Sedám na schody a studuju mapu, potom v mobilu internet a ono fakt nic! Hlava mi to nebere, jenom kostel, žádná hospoda, jak je to možné. Asi po čtvrt hodině marného hledání to beru na vědomí (velká demotivace) a chci se aspoň podívat, jak gpska navrhla zbytek cesty na Bradlo. No další jobovka - cesta se klikatí jednou vlevo, pak vpravo, je to skoro třikrát tak dál než vzdušnou čarou - další rána motivaci. Koukám, jak bych to vymyslel jinak a zjišťuju, že jinou cestu najdu, ale nezdá se nijak kratší, z místa kde jsem už nic moc lepšího nevymyslím. Vzhledem k tomu, že mě cestou chytne tma, tak to nechám na navigaci, dohledávat lesní cesty ve tmě se mi nechce.
Tak vyrážím po žluté na poslední kontrolní bod. Demotivace je velká, do běhu už se nedonutím, jen si tak jdu. Vrtá mi hlavou, jak moc jsem si touhle variantou zašel a kolik lidí mě předběhne. Moc to nehrotím a snažím se rozdělit vodu tak, aby mi vydržela až do konce, nechce se mi znova absolvovat to martýrium. Naštěstí padá večer a stíny okolních kopců se prodlužují a už není tak horko. Trasa se pak motá po lesních cestách, až nakonec narazím na modrou, která vede na Bradlo. Cestou nahoru potkávám Honzu s Jaroslavem, kteří se už vrací. Hmm, zdá se, že jsem si tak nezašel, rozdíl vypadá pořád stejně. V lese pod vrcholem padá tma, kontrola je na vrcholu a já ve tmě (pochopitelně) minu odbočku, takže vyrážím zase naprudko proti kopci. Nahoře najdu cestičku, která vede k vrcholu. Lepím si poslední nálepku do kontrolního listu a po cestičce vyrážím dolů.
Po chvilce jen pro kontrolu mrknu na gpsku a zjistím, že cestička sice vede dolů, ale stahuje mě do vedlejšího údolí. V té tmě je mizerná orientace. Takže znova prudce vlevo přes křoví a hledat značku, no na druhý pokus ji konečně najdu a teď už jenom po modré a pak po žluté do Dubničky. Cestou z Bradla potkávám další dvojici v protisměru. Tady letos chybí tradiční kontrola. Teď už jen přetrpět asfaltovku k přehradě a betonku kolem přehrady. Do běhu mi už moc není, je to jen takový chvilkový poklus. Ta cesta kolem přehrady mi přijde nekonečná, ale už je tu sídliště a poslední úsek. Koukám na hodinky a ještě trochu poklusnu, abych to stihl pod 24 hodin. A jsem na místě.
Přivítání od Johnnyho a v cíli živá muzika a spousta zákusků. No, první na řadě je pivo a kofola...
V cíli zjišťuji, že jsem dorazil po cca 127 kilometrech za 24 hodin na čtrnáctém místě, což nakonec není tak hrozné, vezmu-li do úvahy víc než dvě hodiny proležené po příkopech :). Vyhrál nakonec Rišo, který to svým drtivým tempem dotáhl až do cíle.
Jako každý rok to byla paráda. Krásná krajina, fajn lidi, mám to tady rád.
Johnny to komentoval, že to trošku neodhadl a bylo to delší než počítal. Mě to tak nepřišlo, varováni jsme byli předem a ta kilometráž odpovídala tomu, co hlásil dopředu. Takže za mě bych neměnil nic ani do budoucna - prostě jak trasa vyjde, taková bude. Pokud to vím dopředu, tak s tím počítám a nevidím v tom problém.
Takže díky Johnnymu a pořadatelům za krásný víkend, spolumotákům za společnost a sejdeme se snad za rok.

Fotky, na kterých jsem zvěčněný, jsem si dovolil uloupit Rišovi, kterému tímto děkuji

Perun 2016

Letošní rok je v práci celý nějak složitější, což se bohužel projevuje na naběhaných objemech, které jsou s bídou na polovině loňských čísel.
Přišel květen a s ním mé dva oblíbené závody - skoro domácí Perun a Bánovská 100. Pro mě velmi odlišné závody - Perun je pro mě krátký a zatraceně rychlý, nikdy nevím, jak ho utrefím. Pominu-li zoufale nízké objemy, pak všechno probíhalo jako loni - večer před závodem prezentace, v 7 ráno sraz s Táňou a fičíme si to do Oldřichovic. Jsme jen trochu zmatení z jedné věci - počasí. Zatím jsem absolvoval všechny Makyho závody a poznávacím znamení bylo psí počasí - mlha, bahno, déšť v nejrůznějších kombinacích. Po pravdě mi to až tak nevadilo, jsem raději, když je chladno, ale letos to vypadá na azuro a pěkný pařák...
Časný odjezd se vyplatil - přijíždíme v pohodě až na parkoviště pod lanovkou, takže jsme vlastně přímo na startu. Všude spousta známých a probírají se obvyklá témata - kde jsi běžel, kde poběžíš, boty, výbava.........
Loni mi to celkem vyšlo, jen v posledním stoupání na Javorový mě chytaly křeče, proto jsem se letos zodpovědně vybavil Nocrampem, jinak vlastně všechno při starém. Před námi startují ještě mlaďoši, ale už je i náš čas a vypouštějí nás vstříc kopci.
Nevím, jak na tom budu, tak se ani neženu, ani nebrzdím a uvidím. Ve sjezdovce všem pípají hodinky a zjišťuju, že mě ne - pohled na hodinky odhalil, že mi běží jen stopky a gpska se nějak nechytla :(. No tak vzdálenosti zhruba vím, poběžím jen podle času.

První stoupání na Javorový

Kupodivu přes manko v tréninku je začátek skoro stejný jako před rokem - podle toho, jak si zhruba pamatuju mezičasy, tak na Javorovém, v Gutech, zpátky na Javorovém a pak v Řece jsem zhruba ve stejných časech - dokonce o 2 minuty dříve.

Cestou z Gut

Z občerstvovačky v Řece vyrážíme na sjezdovku Příslop. Hned v první části mi začne zvonit mobil, kouknu na hodinky, kdo to je a musím říct, že dlužníci si umí vybrat opravdu ten nejlepší čas, kdy se ozvat... Nicméně to není hlavní problém, horší je, že mi bez varování vytuhnou nohy a já se nahoru sotva plazím. Vrtá mi hlavou, jestli by nebylo lepší to zapíchnout. Pak si říkám, že kdyby nic, tak je to slušný trénink na Bánovskou.

Stoupání na Příslop

Trvá to věčnost než se konečně vyškrábu nahoru a pak to pouštím dolů. No pouštím, moc to nejde ani z kopce, něco je špatně. Dole na mezičase jsem asi o 5 minut pomalejší než vloni - takže na tom kousku 7 minut v háji. Pokračujeme na Šindelnou, kupodivu se zdá, že i přes nijak zázračné tempo, ztráta nijak zvlášť nenarůstá. Za Šindelnou přichází jediný hřebenový úsek, který je třeba dát celkem svižně. To se mi nedaří a cestou do Tyry nabírám zpoždění. Přichází stoupání na Ostrý a už je zle, přes zodpovědné dávkování Nocrampu a přes to, že nakonec není tak horko, mě chytají křeče už tady. Nahoře na Ostrém jsem si chtěl vysypat z boty šutr, což se vyvinulo v podivný tanec, protože mě při tom chytaly takové křeče, že jsem nemohl pohnou nohou.
Jak to jen šlo jsem docupital do Tyry a tempem, které mi tuhnoucí nohy dovolily se škrábal zpátky na Javorový. Nakonec jsem se tam dostal, sice o půl hodiny později než před rokem, ale přece.
Někde udělali soudruzi z NDR chybu... tedy kromě slabého tréninku.

V cíli - výraz přesně odpovídá pocitům ;)

Pak už jen zbývá cesta dolů k autu. Hodinky stále hlásí, že ukládají (už asi 2 hodiny), asi jsou z mého výkonu úplně mimo (nakonec neuložily vůbec nic). Přestože výkon za nic nestál, mělo to něco do sebe - poprvé jsme se mohli kochat výhledy, zatím jsem vždycky hleděli do mlhy.

Letecká 100

Druhou částí slovenského dvojboje byla Letecká 100. Po loňsku jsem z ní měl trošku rozpačitý pocit - jednak jsem měl deprese z 20-ti kilometrového sprintu po rovině na úvod, jednak jsme se trochu zamotali a i toho asfaltu bylo víc než mám rád. Nakonec jsem stejně neodolal a přihlásil se.
Na březen se tedy rýsovala stejná sestava jako v loňském roce Kysucká-Letecká-Jarní Šluknovsko. Jediná zrada byla v tom, že díky velikonočnímu termínu Šluknovské se všechno nějak posunulo a místo ob týden jsou to letos tři víkendy po sobě.
Vzhledem k tomu, jak se závody vyskládaly hezky za sebe a částečně díky tomu, že v práci taky nebylo zrovna nejvolněji, tak jsem to pojal stylem Honzy Suchomela - netrénovat, jen si o víkendu dát 100.. Před závodem jsem ještě musel urychleně řešit problém s botami - Speedcrosy se odporoučely, reklamace sice byla v běhu, ale boty měly dorazit až za 10 dnů. Takže jsem na služebce v Brně pořídil první lepší, které mi padly do ruky - Inov-8 Terraclaw a nezbývalo než věřit, že první výběh a zároveň ostrá zkouška, se obejde bez větších následků :).
Jako obvykle při pátku ještě zmatky v práci, ale pak už konečně vyrážím. No dorazím tak akorát, abych se stačil odprezentovat a převlíct. Rozpravu poslouchám tak napůl - trasa je stejná jako loni, jen jedna podstatná informace mě zarazila - propisku má mít každý svoji, na kontrolách nejsou. Jako naschvál jsem fix, který jsme nafasovali na Kysucké doma vyhodil z báglu...

Prezentace

Už se máme přesunout na start - rychle ještě v autě hledám propisku, naštěstí tam je. Přesouvám se na start a sotva stačím zapnout hodinky - je odstartováno.
A je to tady. Pochopitelně všichni vyrazili, jakoby to byl maximálně půlmaraton. Ono to tak na úvod skoro je - 20 km po rovince po hrázi, celou cestu rovně - ani zatáčka. Snažím se hlídat, ale stejně se běží tempo kolem 5:00. Jsme na první kontrole a přichází zrada - mám propisku, ale nepíše. Skoro jsem roztrhal kontrolní list, jak jsem ji zkoušel rozepsat, ale nic. Mezitím, probíhá několik lidí, kterým propisky fungují nebo si kontrolu fotí. No, první heslo si zapamatuji, další budu muset fotit. Pokračujeme dál stejným tempem - druhá kontrola - letos je jich víc než dvojnásobek proti loňsku. Druhý pokus rozepsat propisku dopadá stejně, tak kontrolu fotím a pokračuju. Zkusím to vyřešit na první živé kontrole.

Normálně si je nefotím, ale tentokrát mám několik kontrol zdokumentovaných - K2

Je neuvěřitelné teplo a krásná jasná noc - je docela vidět i bez čelovky. A už máme třetí kontrolu u závory. Zatím to letos nějak utíká.

K3

Už jsme na prvním ze tří nepříjemných asfaltových úseků, který vede až pod hrad Beckov, kde má být další kontrola. Ale i tento úsek mi letos přišel nějak kratší. V obci trochu zmatků - všichni hledají správný rozcestník s kontrolou, kdo by čekal, že tady mají tři... Ale nakonec ho najdeme a konečně se stáčíme na první kopeček.

K4

Teď už vede cesta lesem, přes louky, hned je to příjemnější. Jen k první živé kontrole je to zase po cestě přes celou vesnici. Mají čaj, vánočku a mě se podaří u obsluhy vyškemrat propisku, takže můžu plně vybaven vyrazit proti sjezdovce.
Konečně se cesta houpe nahoru a dolů, vede lesem a je to zajímavější. Bohužel se plní předpověď počasí - zatáhlo se nám a romantická noc je v háji. Přichází první lepší seběh - až dolů do údolí, kde pak musíme absolvovat asfaltový úsek číslo 2. Z kopce dolů, to já rád. Ve tmě se mi podaří dvakrát během pěti minut špatně došlápnout pravou nohou, což má naštěstí za důsledek jenom delší řadu nespisovných slov a jisté zvolnění tempa. Fičíme si to kolem potoka dolů, občas někoho předběhnu, ale začíná mě nějak tlačit pravá bota na nártu. Nejspíš jsem to u těch nových bot neodhadl a moc si utáhl. Nějakou dobu to vydržím, ale je to teprve nějaký 35. kilometr, raději sedám do listí a botu povoluju, přece jen musí vydržet ještě nějakých 70 kilometrů... Než se dám dohromady, proběhne kolem mě pár lidí. Po chvíli jsme na asfaltce - tohle je podle mě nejhnusnější úsek, já ten asfalt nesnáším... Noha trochu povolila, ale pořád to není nic moc, na další kontrole se na to budu muset ještě podívat. Tenhle úsek mi nejde, ti co mě předběhli, mi pomalu  mizí a zezadu se blíží nějaká čelovka. Na další kontrole zjišťuju, že je to nějaká holka - půjčuje si  propisku, protože svou ztratila. Tenhle úsek mě brzdí, zmůžu se sotva na indiánský běh, začínám nabírat zdržení.
Konečně jsme na živé kontrole v Duchonce (asi 50 km). Loni jsem si tady nemohl vybrat nic k jídlu, ale letos je to v pohodě, kromě toho mají čaj, paráda.

Co bych ještě sežral?

Podle toho co hlásí kočce za mnou, tak je zatím první žena. Vyrážím dál, ale ještě mi dojde, že jsem si chtěl převázat botu, tak si opodál sedám a šněruju. Hned je u mě pořadatel, jestli nemám nějaký problém - šikovní.

Přes Podhradie se dostáváme ke sjezdovce a lezeme na Úhrad, dobíhám nějakou dvojici a pokračujeme k Bezovci. Tam se těším - živá kontrola s polívkou mě vždycky potěší. Letos jsem tu nakonec zjevně dříve než loni - ještě je tma a loni mě chytlo svítání ještě před Bezovcem. Zdá se, že bych mohl mít tak hodinu, možná hodinu a půl k dobru. Polívka mi udělal dobře, začíná svítat, no samá pozitiva.
Vyrážím přes dolík a dál do kopce, nedám si pozor a zamotám se někde v roští a chvíli musím dohledávat cestu, naštěstí se mi podle hodinek podaří celkem rychle vrátit na trasu. Cesta se teď hezky houpe po hřebenu. Počasí se zkazilo, ale neprší, tak to jde dobře. Teď si uvědomuji ten rozdíl proti Kysucké - tady máme cestičky jak v zámeckém parku, minimum bahna, no prostě paráda. Cestou předbíhám pár lidí - dolů z kopce dvojici, která to bere opatrněji, já v duchu hesla, že nohy už bolí tak jako tak, proto není důvod je šetřit :).

Zbytky sněhu před Inovcem

Ve vyšších polohách kolem Inovce je les hezky namrzlý a potkáváme i zbytky sněhu. Mám za sebou Inovec - nejvyšší bod trasy a přichází (trochu nečekaně) první složitější úsek - seběh je v lese pěkně namrzlý a chvílemi je to o hubu. Ale za lesem je zase všude jen tráva a jediný problém mám s botou, která pořád tlačí. Pouštím to šupem k Chatě pod Inovcem - zrovna někdo vyráží dolů. Jsem tady sám. Dostávám polívku a objednávám si kofolu a kafe - ideální povzbuzení pro zbývajících necelých 20 kilometrů. Doráží ještě dvojka, kterou jsem předbíhal cestou a ptají se, jak na tom jsou, takže zjišťuju, že jsem 21.
Vyrážím dál, ještě je to kus z kopce do Mnichové Lehoty, kde přijde poslední kopec. Vím, že je přede mnou velká mezera, tak ani nikoho nevyhlížím. Nakonec ale za tratí v Mnichové Lehotě dobíhám Standu. Kousek jdeme spolu, ale do kopce zůstává vzadu. Cestou se rozhlížím, má tady být někde kontrola a hned pak další - poslední živá Pod Ostrým vrchom. Přejdu poslední kopec, kde jsem čekal kontrolu, ale ta pořád nikde. cestou okukuju všechny stromy a rozcestníky, protože už sbíhám pod Ostrý a kontrola nikde. Už jsem před chatou a docela mě to znervózňuje. Nakonec kontrolu najdu, ale je pro mě umístěna trochu nepochopitelně - asi 200 metrů od živé kontroly. V chatě si dám čaj, ale je tak horký, že ho ani nevypiju a raději pokračuju.
Tohle je poslední seběh před nepříjemným asfaltovým úsekem přes Soblahov. Z kopce to jde, ale na asfaltce přecházím do indiánského běhu, noha trochu stávkuje. Škoda, zdržuje to. Ještě dlouhý úsek kolem vojenského prostoru a parkem, kde opět dlouho dohledávám kontrolu a zdržuju se.

Park nad hradem

Konečně hrad a sešup dolů, pak kousek městem. Koukám dozadu a vidím, že se blíží Standa - díky dohledávání kontroly jsem se pěkně zdržel.

Na hradě

Čekám na něj a společně míříme městem k sokolovně. Na dvoře mě ještě zdraví Janko Pristach, který se už chystá k odjezdu - je to ďábel, tyhle dva víkendy dal parádně!
No a jsme v cíli podle hodinek 108km za 15:38 a dělené 17. místo (takže skoro o 2 hodiny lepší než loni).

Výsledky

Nakonec jsem dorazil docela brzy, takže bylo poledne a já už jsem byl umytý a sbalený k odjezdu. A tak jsem vyrazil pomalu k domovu, ta cesta je vždycky pomalá - po probdělé noci je to silně uspávací, to znamená pomalu a s několika zastávkami. V Ostravici pauza na oběd a pak už jenom dojezd domů - kupodivu mám po závodech  ještě kus sobotního odpoledne a celý večer volno!

Druhý den začínám cítit nohu a kontrolou zjišťuju, že na nártu se výrazně "zaoblila". Asi se na ní podepsalo těch 70 kilometrů.
Bohužel to vydrželo celý týden, jak tvrdí ranhojič, tak je to únava materiálu. Takže Šluknovsko se pomalu rozplynulo a velikonoce byly ve znamení rehabilitace. No tak snad za rok.

Zaoblení

Použity fotky z facebookové skupiny Letecká 100

Kysucká 2016

Rok se s rokem sešel a opět se přiblížila Kysucká 100 - krásný závod v části Beskyd, která je skoro bez turistů. Pravda, počasí letos měnilo záměry snad třikrát do týdne, ale s blížícím se termínem začínalo být jasné, že sněhu moc nebude. Zato pořadatelé avizovali spoustu bláta - ale to my přece z Beskyd známe, to nás nemůže rozházet...

Jako obvykle jsem v pátek ráno naházel věci do kufru, abych odpoledne mohl vyrazit rovnou z práce. Kolem páté jsem vyrazil směr Kysucké Nové Mesto a všechno šlo hladce až do Svrčinovce, kde jsme z ničeho nic zůstali trčet v koloně právě pod nově stavěnými mosty. Když už to trvalo nějakou dobu, trochu jsem znervózněl a začal studovat navigaci. Moc možností tu nebylo - buď se vrátit až zpátky za hranice a nebo jakási boční cesta, která vedla podle navigace někde vlevo od hlavní silnice a napojovala se na cestu od Skalitého. Chvíli jsem uvažoval, jestli ta cesta náhodou nevzala za své díky stavbě mostu, ale jak se pořád nic nedělo, tak jsem to otočil a vyrazil ji hledat. Odbočku jsem našel snadno a vedla mě prudce do kopce do vesnice, pak najednou stočila z kopce dolů na lávku, kdy jsem čekal, jestli vůbec projedu mezi zábradlím. Naštěstí jsem se vešel a pak jsme zatočili mezi domky vlevo a vpravo a byl jsem na polní cestě na louce. Otočit se nebylo kde, tak jsem pokračoval dál, samé bláto, jen jsem hlídal, ať to někam neuklouzne, protože jedeme křížem přes svah. Najednou jsem v lese, cesta čím dál užší, bahnitější a lehce jsem znervózněl - otočit se není kde, vidím sotva kousek a začíná to připomínat tankodrom... Naštěstí asi po dvou kilometrech narážím na nově upravenou cestu, ta mě vyvede - no přímo na staveniště mostu, kde pochopitelně končí... Takže otočka, sjíždím zpátky na hlavní, kde se zařadím skoro na stejné místo, odkud jsem vyjel. No hezky to začíná, abych tam vůbec dojel. Naštěstí se po chvíli kolona rozjíždí a mě čas vychází tak akorát, abych to stihl včas. Sotva jsem se rozjel, dostávám sms od Petra, kde jsem a jestli dorazím. Naštěstí se zdá, že dorazím.

Přijíždím tak akorát, abych se stačil převléct a rozhovor o Petrově finské anabázi absolvuji během převlékání a balení. S Kubou se stihnu tak akorát pozdravit a pochválit mu jeho řecká dobrodružství. Všechno vyjde tak na chlup, že sotva se převlíknu, tak se máme přemístit do velké tělocvičny k pokecu o trati.

Při rozpravě

Petr navrhuje, že poběžíme spolu - to mi vyhovuje, on vždycky hezky odtáhne první část a já tahám druhou polovinu, takže nám to funguje docela dobře. Poslouchám tak jedním uchem, vycházím z toho, že trať je stejná jako loni, tak si ji snad pamatuji. Ještě tradiční hromadné předstartovní foto a můžeme se pod vedením Romana přemístit na start.

Společné foto do rodinného alba

Zdá se, že letos nebude zima - je celkem příjemně, ani neprší. Jako obvykle moc nedáváme pozor až najednou se ozve start a Roman si nás vyvádí jak ovečky z vesnice ven. Za vesnicí nás ještě pozdraví a pomalu se přesouváme do lesa. Začátek jsou jen takové houpačky a kus přes vesnici až do první kontroly v Zástranie. Jde to celkem svižně, na kontrole jsme za 55 minut, což Roman komentuje slovy "kam sa tak ženiete", s tím, že první tam byli za 44 minut.

Pokračujeme dál, teď už lesem a to je fajn, jen kdyby ti těžaři všech zemí nesoutěžili, kdo zprasí lesní cestičky nejdokonaleji... Tohle je hlavně Petrova část, držím se za ním tak, abych ho neztratil, ty začátky mi tak rychle nejdou. Tentokrát se mi ale zdá, že to dávám nějak v klidu a mám pocit, že zpomalujeme. Petr hlásí, že to na něj nějak doléhá, připadá si bez energie - to budou ty následky z Finska. Začínáme brzdit znatelně, předbíhá nás Kuba s parťákem, Petra s parťákem, Janko Pristach, pak i Eva. Jdu dopředu a snažím se trochu zatáhnout a Petra rozhýbat, ale nereaguje, zdá se, že je na tom opravdu zle. Po chvíli doháníme Evu, která chudák sotva pajdá - kotník v háji. Po asi pěti kilometrech hlásí Petr, ať ho nechám, že nevypadá, že by to dnes zvládl, tak se loučíme a já se snažím rozhýbat do rychlejšího tempa. Úplně to nejde, trochu jsem vytuhnul a popravdě jsem čekal, že v téhle fázi budu jen akceptovat tempo... Pomalu se blížím k Dolnému Vadičovu, kde je první občerstvovačka (asi 31.km). Místo pěšiny dolů je vymleté hluboké bahnité koryto. Dole se rozhoduju, že raději vylezu z koryta na bok a až už mám nohu ve vzduchu, tak mě napadá, že tak dlouhý krok nahoru možná není ten nejlepší nápad... Nebyl. Křeč do lýtka, jakoby mě kopl kůň, přitahuju druhou nohu, prásk druhé lýtko - ještěže mám hůlky, pověsím se do nich, abych uvolnil nohy, jinak bych si kecnul asi rovnou do bláta. Trochu protáhnu nohy, a pokračuju dolů, naštěstí jsem už u cesty, kde je krásně svíčkami lemovaná trasa až na občerstvovačku. Hned na začátku potkávám Petru, která s parťákem už míří nahoru na Ľadonhoru - no pěkně, za ten kousek naběhli na mě dobrých 30-40 minut. Na kontrole rodinná atmosféra, oproti loňsku není taková kosa, takže ideální situace na polívku, čaj a doplnění kofoly.

Kontrola parádní - jako obvykle

No a zase se rozhýbat do kopce na Ľadonhoru. Nebudu lhát - tohle není můj oblíbený kopec, ale letos to bylo obráceně - nahoru jakžtakž, ale dolů z kopce jsem se málem zabil. Loňský povrch s ledem a sněhem byl parádní proti letošnímu bahnu s listím a zrádně schovanými šutry. Několikrát jsem cestou pracně chytal rovnováhu a byl rád, že neležím. Docela se mi začalo ozývat pravé koleno a při klouzání dolů se mi zouvaly návleky, což se mi na sněhu nestalo za celou zimu. Naštěstí jsem dole, dávám si dokupy návleky a můžu pokračovat. Kromě tmy máme celkem slušnou mlhu a teprve teď se začíná objevovat skutečné bláto. Ne, BLÁTO! Klidně by tady mohli pořádat ty zápasy v bahně. Místy jsou díky těžařům vyježděné koleje plné bahna tak hluboké, že bych tam zapadl nad kolena určitě, možná po pás. Snažím se to obíhat, ale moc to nejde, bahno je rozstříknuté z cesty pár metrů do lesa a i tady mimo cestu je ho nějakých 15 cm. No a tak obíhám nějakých 200 metrů kolem cesty mezi stromy, pak zjistím, že už není kudy a znova vletím nad kotníky do bahna... a tak pořád dokola. Prostě ta část někde kolem Žihlavného Grúně stála za to.

Zlo ve tmě

Mlha je slušná, trochu zakufruju, ale naštěstí brzy najdu cestu. Dotáhla se na mě čtyřčlenná skupinka. Pokračujeme dál, jsme vpředu ještě se dvěma kluky, ale najednou značky nikde, tak se zase vracíme a před sebou vidíme dvojici, která byla před chvílí za námi. Nicméně si tuto hru zahrajeme v obráceném gardu na další odbočce, ale to už se pomalu blížíme k seběhu do sedla a pak dál do Klubiny.

Zatím mlha, aspoň svítá

Mlha dole mizí a rozednilo se, takže je to hned veselejší. Z kopce to pouštím a kluky nechám za sebou, takže se potkáváme až na občerstvovačce v Klubině (asi 53.km). Opět mají napečeno, nezklamali :). Kluci se ptají, jak na tom jsme (já se raději ze zásady neptám, proč si prohlubovat deprese, že) - tak prý někde 25-30. A že teda asi tak v polovině, ale prý hodně lidí to už zapíchlo, takže možná tak ve dvou třetinách... Balím to a raději mizím, ještě chvíli a budeme poslední.

Teď přichází nepříjemný úsek - kus asfaltu až do Staré Bystrice. Po něm nahoru na Bobovec k rozhledně a zase dolů. Koleno bolí, tak raději nahoru i dolů jdu po značce a ne přímo, přeci jen ještě zbývá kus a noha musí vydržet. Kromě pár lidí (asi 3) při té vracečce nikoho nepotkám, zdá se, že se to slušně roztáhlo.

No a teď to dloooouhé stoupání na Raču. I když tentokrát mi uběhlo nějak rychleji. Nahoře sníh, na hřebeni kupodivu ještě dost sněhu, ale začíná foukat ostrý boční vítr. Mlha mrzne a do tváře bodají jehličky, ruce mi mrznou. Nezbývá než zastavit a vylovit z batohu teplejší rukavice, pak je to o poznání lepší.

Nahoře ještě sněhu dost

Vrchol Velké Rače tentokrát nebyl na kochání, i když stromy byly namrzlé díky bočnímu větru do krásných tvarů - jako v pohádce, ale přece jen byla zima.

Na Rači ke kochání letos nebyla moc příležitost

No a teď po sjezdovce dolů ke značce. Nahoře sníh držel a byl zmrzlý, ale cestou dolů mi začínalo pěkně čvachtat v botách. Pak cesta stáčí na značku a pěkně po žluté až k bufetu U Medveďa (asi 78.km). Samí lyžaři, já mezi nimi jako exot, jinak nikde nikdo. Jak daleko mi všichni zdrhli? Po polívce vyrážím dolů po asfaltce do Oščadnice, tam pod sjezdovkou mám pravidelnou zastávku na kafe v penzionu Gajusz. Dělají tady dobré espresso a to mě zatím vždycky nastartovalo do mé oblíbené části trasy. Jenom vyšplhat po sjezdovce a pak nahoru na kopec a přichází parádním, mírně zvlněný seběh až k pile v Oščadnici. V penzionu konečně potkávám jednoho kluka a při seběhu ho nechávám za sebou - tak přece jen tu ještě je na trase někdo se mnou. No a pak nahoru do Kyčery, kde se na kontrole potkám s dalším klukem a seběhnout do Čadce, kde je další občerstvovačka (asi 97.km). Tady se potkáváme ještě s Bálintem, se kterým vyrážím dál.
Trocha konverzace v angličtině, ale pak Bálint hlásí, že do kopce potřebuje jít svým tempem a že ho pak doběhnu, protože on z kopce neběhá. Lehce zrychlil a začal mi mizet v mlze. Do kopce to tahal tak, že jsem vůbec nestíhal, z kopce jsem zase dohnal a tak jsme se přes Chotárny kopec a dál pohybovali jak na gumičce. Před Marťákovským kopcem se mi rozplynul v mlze a já jsem se tam trochu zamotal. Nakonec jsem se vrátil na cestu a hlavně podle gps mířil nahoru. Pořád mě to ale tahalo moc vlevo mimo vrchol, kde u rozhledny je kontrola, tak jsem to stočil přímo proti kopci. Nahoře jsem potkal Bálinta ještě s Dalimilem a Evou, kteří už byli na cestě dolů k Nesluši. Na kontrole jsem se jen otočil a rychle vyrazil za nimi. No, ať mi vykládá, že neběhá - jestli ne, tak chodí zatraceně rychle. Po nějaké době jsem z kopce dohnal Bálinta, ale ti dva už byli v prachu. Spěchal jsem, ať toho co nejvíc stihnu ještě za světla.
Dole v Nesluši jsem u Horní školy potkal ty dva a nezbývalo než přecupitat po asfaltu celou tu sáhodlouhou dědinu na druhý konec, kde byla poslední občerstvovačka. Tady byl Peter, který si zrovna dával dohromady boty. Za mnou dorazil Dalimil s Evou a zjišťovali, jak to vypadá - byli 17. a 18., takže já jsem šestnáctý. Na poslední úsek jsme vyrazili najednou s Peterem, ale cestou na Majtánky zůstal vzadu, pořád jsem spěchal, ale stejně v půlce kopce už jsem musel zapnout čelovku.
Teď už jsem se jen snažil to udržet do konce a nikde nezakufrovat. Trochu jsem měl respekt z Bálinta, protože tenhle kopec a ještě z Majtánek nahoru na Tábor, to byla vyloženě voda na jeho mlýn. Kupodivu mi cesta na Tábor utekla rychle a dolů do KNM mi ani nepřišlo tolik bahna.

A jsem tady - sportovní hala gratulace od Romana, takže jsem patnáctý.

A mám to za sebou

Voda tekla aspoň vlažná, takže byla příležitost k hygieně, potom guláš a spacák. Ráno (jako obvykle) se proberu kolem páté, sbalím a rozloučím s Romanem.

Tenhle závod má pro mě super atmosféru - takovou rodinnou

Cestou domů zastávka v Bystřici v nonstopu na zaslouženou snídani. No a až tady na facebooku zjišťuji, že jsem vlastně třináctý - kluci museli asi zakufrovat někde cestou z Tábora, protože jsem za celou cestu dolů nezahlídl nikde žádná světla.

Výsledky

Co na závěr? Zatím každý ročník byl jiný - terén a počasí tady dělají hodně, ale tak bahnitý závod jsem ještě nezažil. No vlastně jsem tolik bahna asi ani neviděl. Ale bahno nebahno, stejně jsem si to nakonec - i přes slabší začátek, nakonec užil a koleno vydrželo až do konce.

Organizace super, poděkování patří všem pořadatelům s Romanem na čele. Takže snad zase za rok...

Záznam trasy

Použity fotky od:
Ivan Martynek, Mário Jánoš, stránky pořadatele

P.S. Doma při očistě jsem zjistil, že přeci jen to nebylo úplně bez následků. Moje prosincová akvizice - Speedcrossy, kysuckou nepřežila bez úhony a inkasovala 4 slušné otvory :(

Brtnické ledopády

Brtnické ledopády - závod, na který jsem se docela dlouho chystal. Tím, že to mám trochu z ruky a termín je hned po LH24, tak se zatím na něj nedostalo. Ale už po loňské LH24, kdy se mi podařilo splnit předsevzatých 10 koleček, jsem se rozhodl, že následující rok dostanou přednost Ledopády, ono už jsem měl docela dost toho kroužení kolem Lysé hory. Pravda, když jsem se byl byl proběhnout v den závodu a počasí bylo ideální, tak to se mnou trochu cukalo (dneska by to šlo...), ale člověk nemůže být všude.

Týden před Ledopády byl v práci docela hektický. Po několika změnách, kdy to vypadalo, že pojedu do Mikulášovic rovnou ze služebky z Německa, nakonec vyrážím v pátek z Ostravy, ale půjčeným autem, protože moje skončilo den před odjezdem v servise.

V Ostravě přibírám Frantu, který hledal odvoz, tak budu mít někoho s sebou, kdo by mě měl udržet cestou při vědomí :)

Cesta přes Polsko proběhla hladce, jen v Německu se motáme přes vesničky, ale nakonec zdárně končíme v Mikulášovicích. Tady je už rušno, některé trasy už probíhaly v pátek. Hledáme si místečko ve škole, moc už ho tady není, ale nakonec se usalašíme a pomalu si chystáme věci.

Jsem ještě docela rozvibrovaný z práce, ale počítám, že to ze mně po pár kilometrech spadne. Počasí nic moc - těsně nad nulou, asi si užijeme bláta. Poučen z uvaření v minulém závodě, vynechám dnes mikinu a oblíkám si nahoru jen triko s krátkým rukávem.

Je 21.30, Olaf ještě něco vysvětluje, je tady ale rušno a ničemu nerozumím, no a je odstartováno, takže hrr na to...

Vymotáme se z Mikulášovic, na postranních cestách je docela zábava - jsou na nich hezky uklouzané zbytky zledovatělého sněhu, tak nám nohy zvesela ujíždějí, kam se jim zachce. Vbíháme do lesa a první zrada - navigace ukazuje vlevo, v reálu vede modrá vpravo  - dáváme na reflexky a vyrážíme po značce. Po nějaké době dobíháme k rozcestí a zleva se hrne had asi 20 čelovek - vzali to podle navigace a teď zjišťují, jestli neminuli kontrolu. Říkám, že ne a znovu se dostávám před ně, no to nám to zvesela začíná...

Noční část probíhal podle celkem známého schématu - ke kopečku, cestou necestou na vrcholek, pokud máme rozhlednu nebo věž, tak pochopitelně šup na ni a zase zpátky. A tak postupně si dáváme Studenec, Střední vrch, Ovčácký vrch, Šenovský vrch, Zámecký vrch... Tentokrát jsem poprvé zkoušel běžet s navigací v hodinkách a zatím se osvědčovala velmi dobře - na rozcestí stačilo kouknout a šipka zatím nezklamala :) Jediný menší problém nastal na schodech z klád, kde se mi znenadání noha rozjela do strany po mokré kládě, načež jsem zaparkoval přímo v bahně, naštěstí bez větších následků.

První část probíhala v klidu, pak přichází - jako obvykle - moje "fáze 2" - útlum, kdy se potřebuju znova nastartovat. To bývá většinou ráno, ideální je kombinace polívka, kafe, východ slunce (no dnes jenom svítání - vyrazili jsme večer za jasného nebe, ale teď je pořád šero) mě vždycky probere a druhá polovina závodu je ta, kterou si vždycky víc užiju (a obvykle popolezu pořadím víc dopředu). Tentokrát došlo na kafe v restauraci "U nás" ve Vysoké Lípě na 62 km, po lehce nezáživné části po silnici.

I tentokrát mě kafe nastartovalo a pomalu jsem se začal dostávat dopředu, šlo to fajn a za světla už bylo i na co koukat. Tak jsme se přes Šaunštejn, Mariinu vyhlídku a Purkartický les dostali v pohodě až na další kontrolu - vracečku na Tokáň.

Místy bylo úzko

... a hluboko (nebo vysoko)

Jo, tady to ještě šlo (cca 70.km)

Tam se trochu vzpouzely hodinky - směr se jim nezdál a pořád mě vracely. Po polívce a kofole jsem vyrazil zpátky na trasu a čekal, že se hodinky proberou, ale nějak se jim ta absolvovaná smyčka nezamlouvala a pořád hlásily, že jsem mimo trasu... Díky tomu na dalších rozcestích kolem Úzkých schodů jsem si neodpustil několik zmatků a asi třikrát jsem se vracel a dohledával. Pak jsme se ale dostali do jednodušší části, kde se nedalo ztratit, tak ani nevadilo, že hodinky zuřivě hlásily, že jsem mimo trasu. Za Kyjovem jsme se dostali na hlavní turistickou trasu, kde byla spousta lidí a hodně uklouzaný led. Já jsem pokračoval v duchu předchozí cesty  a přeběhl kontrolu v Jeskyni víl, takže jsem se ke své radosti skoro kilometr vracel. U kontroly jsem potkal kupu lidí z naší trasy, které jsem předtím pracně předběhl. No stane se. Dole u mostu je tajná kontrola, dokonce mají čaj a něco k jídlu. Nemám ani hlad, spíš bych raději rychle vypadl, ale čaj se vždycky hodí. "Zrovna došel, teď vaříme další" dovídám se. Nevadí, vyrazím bez čaje. Otáčím se, ale ozve se "Chceš ten čaj?" Odpovídám, že si teda dám a koukám na malou konvičku plnou navařeného koncentrátu, který se chystají naředit do várnice. Dostáváme asi 1 centimetr podivuhodného neprůhledného lektvaru do kelímku s tím, že si to máme zředit vodou. "A máte vodu?" "Voda není..." Tak teď pro změnu stojím s kelímkem, ve kterém mám na dně tmavohnědou tekutinu nevypadající zrovna vábně. Přestává mě to bavit, je to čaj, jenom koncentrovaný, tak ho vypiju, jak je. Trochu si loknu, ale je to hrůza, to asi nedám. Teď se našla voda, ředím zbytek, ale už mám v hubě jak v polepšovně, zkouším to zapít vodou, kofolou, ale nic nepomáhá. No nic, je čas vyrazit, tady už si asi moc nepomůžu.
Vydávám se na cestu a po chvíli se mi začíná motat hlava a je mi divně. Šourám se do kopce k Brtnickému hrádku, kde má být K21, motá se tu spousta lidí z kratších tras. Jsem jak praštěný pytlem, vůbec mi to nemyslí. Přecházím kontrolu, doptávám se - to už jsem skoro na K22, posílají mě zpátky. Je mi špatně chodím sem tam. Znova potkávám stejného kluka z naší trasy, jen se diví, co tu ještě dělám - "Den blbec, co?", komentuje a mizí. Žaludek se se mnou přestal kamarádit úplně, tak mířím do křoví a potupně vrhnu. Zbavil jsem se tím čajového koncentrátu, ale hlavně jsem se probral a uvědomil si, že tu chodím sem tam, jako blázen. Znovu se otáčím a jdu si pro K22, kontrolu 21 zvládám při zpáteční cestě do údolí.

Ledopády tedy byly

Situace se zlepšila - už mi to aspoň myslí, ale jsem nějaký malátný, na běh to moc nevypadá. Zbývá nějakých 25 km, no nic, tak to dojdu. Posbírám zbytek kontrol u ledopádů a přes Vlčí horu dorazím do Starých Křečan, kde je živá kontrola. No, tahle za moc nestála, ale aspoň jsem si v teple sbalil hůlky (zbytek cesty stejně jen půjdu a takhle mi nebude zima na ruce) a vyndal z batohu bundu, protože když nepoběžím, byla by mi za chvíli zima. Pokračuju ještě za světla, ale brzy se začíná stmívat a pře s Vlčici už jdu za tmy. Začíná pršet a jsem rád, že mám na sobě bundu. Tenhle závěr už mám trochu jako výlet, zbývá se přebrodit přes rozmoklá pole. Déšť pomalu přechází do sněhu. Doháním dva kluky z kratší trasy a společně dorazíme do Sv.Huberta.
Tak jsem to nakonec došel, sice podstatně pomaleji, než byl plán (22:38), ale přece. Dal jsem si polívku a pivo a vyrazil ke škole. Bohužel na mě nezbyla ve sprše ani kapka teplé vody, tak očista nebyla zrovna důkladná, ale zato se dalo celkem slušně vyspat, protože nás ve třídě nebylo tolik a tak byl celkem klid.
Ráno mě čekalo překvapení - auto zasypané sněhem. V noci přišla sněhová bouře a ti, co byli ještě na trati, si to teda užili. Nezbývalo než vyhrabat auto a vyrazit přes Polsko zpátky do Ostravy. Cesta proběhla v klidu - po pár kilometrech sním zmizel a svítilo sluníčko. Zdá se, že tu bouřku si Olaf objednal jen lokální... :)

Co na závěr? Asi poučení - k princeznám se nečuchá a čajový koncentrát nebrat! ;)

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.