Perun 2016

Letošní rok je v práci celý nějak složitější, což se bohužel projevuje na naběhaných objemech, které jsou s bídou na polovině loňských čísel.
Přišel květen a s ním mé dva oblíbené závody - skoro domácí Perun a Bánovská 100. Pro mě velmi odlišné závody - Perun je pro mě krátký a zatraceně rychlý, nikdy nevím, jak ho utrefím. Pominu-li zoufale nízké objemy, pak všechno probíhalo jako loni - večer před závodem prezentace, v 7 ráno sraz s Táňou a fičíme si to do Oldřichovic. Jsme jen trochu zmatení z jedné věci - počasí. Zatím jsem absolvoval všechny Makyho závody a poznávacím znamení bylo psí počasí - mlha, bahno, déšť v nejrůznějších kombinacích. Po pravdě mi to až tak nevadilo, jsem raději, když je chladno, ale letos to vypadá na azuro a pěkný pařák...
Časný odjezd se vyplatil - přijíždíme v pohodě až na parkoviště pod lanovkou, takže jsme vlastně přímo na startu. Všude spousta známých a probírají se obvyklá témata - kde jsi běžel, kde poběžíš, boty, výbava.........
Loni mi to celkem vyšlo, jen v posledním stoupání na Javorový mě chytaly křeče, proto jsem se letos zodpovědně vybavil Nocrampem, jinak vlastně všechno při starém. Před námi startují ještě mlaďoši, ale už je i náš čas a vypouštějí nás vstříc kopci.
Nevím, jak na tom budu, tak se ani neženu, ani nebrzdím a uvidím. Ve sjezdovce všem pípají hodinky a zjišťuju, že mě ne - pohled na hodinky odhalil, že mi běží jen stopky a gpska se nějak nechytla :(. No tak vzdálenosti zhruba vím, poběžím jen podle času.

První stoupání na Javorový

Kupodivu přes manko v tréninku je začátek skoro stejný jako před rokem - podle toho, jak si zhruba pamatuju mezičasy, tak na Javorovém, v Gutech, zpátky na Javorovém a pak v Řece jsem zhruba ve stejných časech - dokonce o 2 minuty dříve.

Cestou z Gut

Z občerstvovačky v Řece vyrážíme na sjezdovku Příslop. Hned v první části mi začne zvonit mobil, kouknu na hodinky, kdo to je a musím říct, že dlužníci si umí vybrat opravdu ten nejlepší čas, kdy se ozvat... Nicméně to není hlavní problém, horší je, že mi bez varování vytuhnou nohy a já se nahoru sotva plazím. Vrtá mi hlavou, jestli by nebylo lepší to zapíchnout. Pak si říkám, že kdyby nic, tak je to slušný trénink na Bánovskou.

Stoupání na Příslop

Trvá to věčnost než se konečně vyškrábu nahoru a pak to pouštím dolů. No pouštím, moc to nejde ani z kopce, něco je špatně. Dole na mezičase jsem asi o 5 minut pomalejší než vloni - takže na tom kousku 7 minut v háji. Pokračujeme na Šindelnou, kupodivu se zdá, že i přes nijak zázračné tempo, ztráta nijak zvlášť nenarůstá. Za Šindelnou přichází jediný hřebenový úsek, který je třeba dát celkem svižně. To se mi nedaří a cestou do Tyry nabírám zpoždění. Přichází stoupání na Ostrý a už je zle, přes zodpovědné dávkování Nocrampu a přes to, že nakonec není tak horko, mě chytají křeče už tady. Nahoře na Ostrém jsem si chtěl vysypat z boty šutr, což se vyvinulo v podivný tanec, protože mě při tom chytaly takové křeče, že jsem nemohl pohnou nohou.
Jak to jen šlo jsem docupital do Tyry a tempem, které mi tuhnoucí nohy dovolily se škrábal zpátky na Javorový. Nakonec jsem se tam dostal, sice o půl hodiny později než před rokem, ale přece.
Někde udělali soudruzi z NDR chybu... tedy kromě slabého tréninku.

V cíli - výraz přesně odpovídá pocitům ;)

Pak už jen zbývá cesta dolů k autu. Hodinky stále hlásí, že ukládají (už asi 2 hodiny), asi jsou z mého výkonu úplně mimo (nakonec neuložily vůbec nic). Přestože výkon za nic nestál, mělo to něco do sebe - poprvé jsme se mohli kochat výhledy, zatím jsem vždycky hleděli do mlhy.