neděle 29. května 2016

Motání 2016

Bánovská 100 neboli od loňska Strážovská motanica - můj oblíbený závod. Jednak krásné místo - Strážovské vrchy, fajn lidi na čele s Johnnym a od loňska (pro mě) ještě atraktivnější formát s vlastní volbou trasy.
Po loňských deštích to vypadalo na slušný pařák a kochací výhledy. Přes všechny plány, jak si to zorganizuju, aby byl pátek volnější, to dopadlo jako obvykle - ve čtvrtek sbalit věci do auta a vyrážím rovnou z práce - nakonec ještě o půl hodiny později proti plánu, letos s tím má pořád problém. Naštěstí byla cesta úplně v pohodě, takže jsem dorazil se slušným předstihem do Sokolovny v Bánovcích.
Pomaličku se nás tady nasbíralo něco přes dvacet a před devátou nás vysílají k autobusu, který nás odveze do Povážské Bystrice na start. Cestou si tak trochu podřimuju a poslouchám možné (i nemožné)  historky z nejrůznějších závodů.

Čas na kofolu
Za úplné tmy dorážíme k Námořníkovi, kde už je zbytek startujících a celkem frmol. Máme ještě čas na poslední přípravu, kterou každý pojal po svém - kola, pivo, kafe... a všichni na WC, pochopitelně.

Poslední chvíle před startem

Chvíli před jedenáctou si nás Johnny odvede přes cestu a po slavnostním uvítání nám odtajní první kontrolní bod - Rohatá Skala. Všichni se pustí do hledání v mapách a gpskách a když je ve 23.00 odstartováno, vyrážíme po značce ven z města.
Po zkušenostech z Peruna před dvěma týdny jsem rozhodnutý se nikam nehnat a jít na pohodu, abych zase nekončil v křečích. Je příjemná noc, krásně svítí měsíc, takže je dobře vidět. Had se natahuje a brzy jsme v lese. Najednou přede mou nikdo není a běžíme po krásné louce z kopce, je sice celá orosená, takže mám v botách okamžitě mokro, ale prostředí je parádní. Vbíhám zpátky do lesa a mrknu na gps a zarazím se - trasa nikde na displeji. Koukám, že za mnou běží Eliška a dál už nikdo - tak to vypadá na kufr hned na úvod. Koukám, kde jsem špatně uhnul - je to už asi kilometr. Trasa vede víc vlevo, ale tam je potok a kolem zatraceně hustý porost.

Kochací kufr na úvod
 Kousek se vracím a zkouším se dostat k potoku a na druhou stranu, abych se nemusel vracet. Musím to vzdát ještě před potokem - ostružiny zvítězily a ozdobily mi lýtka tygřími pruhy. Nezbývá než se vrátit na místo chyby - takže kilák zpátky a najít značku.

Tygří ozdoba
Díky této chybě jsme se s Eliškou ocitli na samém konci pelotonu (asi byla ráda, ale neřekla ani slovo). Po chvilce jsme doběhli maďarskou skupinku a postupně se dostávali dopředu. K něčemu byl ten kufr hned na úvod dobrý - užitečné varování.
Kousek dál - u Horného Lieskova všichni fičí rovně, ale já (poučen z předchozích nezdarů) jsem zastavil, pak se kousek vrátil a vydal se vlevo. Stejnou cestu zvolil i Rafal a kousek dál dobíhám i Zágoršeky. Až na Rohotou Skalu už všechno proběhlo hladce. Cestou nahoru jsem už potkával kluky co si to fičeli na další kontrolní bod.
Nahoře zjišťuju, že K2 je Baske - ten kopec znám, před dvěma lety tam byla kontrola. Vzhledem k tomu, že je tma, svěřuju se gpsce a osamocen pokračuju dál. Cestou dolů potkávám skoro celý zbytek pelotonu. Cesta vede přes Košecké Podhradie, Hornou a Dolnou Porubu a pak už vzhůru do kopce.
Tipuju, že na K2 bude Johnny - vzhledem k tomu, že si chystal spacák a na K2 dorazíme už někdy nad ránem, tak určitě nikde dál nebude. Jinak nám to natáhl pěkně - druhá kontrola a mám natočeno 48 km. Jsem na místě, je krásné ráno. Johny tady je opravdu a hlásí, že kluci na čele už stihli slušný kufr. Chvíli po mně opravdu dobíhá na kontrolu Rišo (mě to zas tak nevadí - mám díky tomu od něj fotku ;))

Kontrola Baske - foto Rišo

Další kontrola je Baba u Závady pod Čiernym Vrchom. Vyrážím zase kousek po stejné cestě zpátky a po chvíli kolem mě proběhne Rišo. Pod kopcem přecházím do chůze a jen koukám, jak to to drtí loukou do kopce - nahoře ještě předbíhá někoho dalšího a mizí mi za horizontem, je to ďábel.
Už je krásné ráno, přes Sedlo Trtávka pokračuju dál na Čiernu Lihotu, cestou mě předbíhá Michal a ptá se po Rišovi - asi dali kufr spolu - tak mu popíšu, jak kolem mě Rišo před nějakou dobou profičel...
Pokračujeme nahoru na Kajtárove - na rozcestí se potkávám znovu s Michalem a Emilem, který tady někde zazmatkoval. Dál pokrčujeme společně, podle toho co říkal Emil, tak je před námi jen vedoucí skupinka, no samozřejmě tam někde musí být i Rišo. Zdá se, že jsem se přes pohodové tempo dostal docela dopředu. Míříme do Závady - hlásím, že potřebuju najít obchod a doplnit vodu, protože jsem skoro na suchu, oba přikyvují, že jsou pro. Johnny sice domluvil krčmu, ale až od 10 hodin a my tam budeme před půl devátou. Sbíháme do vesnice, jeden dům. druhý, třetí, šup na louku a do kopce... Kluci si to fičí na Babu... Kontrola má být mimo značku, neznám to tady, tak se jich držím - a dělám zásadní chybu, člověk se má držet svých pocitů. Už v kopci na Babu je nechávám ucuknout, protože začalo být dost horko a já jsem na tom s vodou bledě. Nakonec se potkáváme na Vršku, kde Emil řeší postup na další kontrolu - Boškovie Laz. Michal mi dá loknout ze své láhve a koukáme do mapy. Nakonec se rozhodujeme to střihnout dolů na zelenou a dál přes rozcestí Pod Čiernym Vrchom a Nitrianske Rudno. K mojí smůle se zdá, že to bude až první možnost doplnit zásoby vody, no snad bude cestou aspoň studánka. Sbíháme dolů, Emil to pustil docela rychle, ale po nějaké době zjišťujeme, že jsme nezvolili z kopce úplně správný směr a táhne nás to zpátky do Závady. Rozhodujeme se to střihnou traverzem vlevo a vrátit se do správného směru. Mám v botě kámen, tak si sedám a kluci mi mezitím zmizí. Kus dál ještě potkám Michala, ale Emil je už někde vpředu. Začíná mi být dost blbě z dehydratace a zpomaluju. Pomalu mi mizí i Michal. Dorazím dolů k nějaké cestě, je mi špatně a motá se mi hlava. Lehám si rovnou na cestu a čekám, až se to zklidní. Po chvíli slyším zvuk auta - rychle se zvedám a kolem si prosviští auto - myslím, že jsem šoféra docela překvapil - vůbec mě nenapadl, že to není lesní cesta. Koukám do mapy a zkouším něco vymyslet, ale nic moc z toho nekouká, nakonec se rozhoduju přejít potok a prodrat se ke značce a pak už jednoduše přes kopec. Potok je bohužel dost "civilizovaný" a nemám dost odvahy se z něj napít, ale aspoň si smočím hlavu. Přes potok se dalo dostat docela snadno, pak svahem nahoru, ale dostávám se to hustého podrostu a vůbec se nemůžu prodrat dál. Nakonec se mezi křovím a kopřivami hodně klikatě proderu na značku. Cestou vyplaším kupu srnek, které zjevně nečekaly, že tímhle křovím bude prolízat nějaký blázen. Je horko, lehám znovu na chvíli pod strom a pak se plazím nahoru. Jde to ztuha - jsem úplně vysušený, nemám co polykat a ztratil jsem hlas. Tak pokračuju nahoru - 15-20 minut vleže, 15-20 minut plahočení do kopce, no hrůza. Asi při třetí zastávce mě dobíhají kluci z další skupinky a dají mi aspoň loknout vody a zvedají mě, ať jdu s nimi. To mi vydrží asi dvacet metrů a nechávám je jejich tempu, prostě to nejde. Před vrcholem zahlídnu Honzu Suchomela - připojil se někde zleva, ale taky mi rychle mizí. Konečně se kopec zlomí dolů - to už dám v kuse a v Rudne najdu hospodu. Po pár stech metrech z kopce je mi zase zle a musím si znova lehnout, já budu asi rád, když vůbec dolezu do Rudna a tam to zabalím... Proberu se a pokračuju , zdá se mi, že to docela jde (než kouknu na hodinky a zjistím, že jdu z kopce tempem 13 minut...), až dodatečně zjistím, že nedávám pozor a sejdu ze značky a slušně si zajdu. Nakonec se slavnostně dostávám do Rudna. Sedám v první hospodě a objednávám klasickou sestavu - velkou kofolu, polívku, kafe. Slečna midonese 3 deci kofoly, tak rovnou objednávám další půl litr. Do hospody doráží další dvojice, jinak jsou tu hlavně motorkáři. Liju do sebe kofolu a po polívce je mi už výrazně líp. Platím s tím, že vím že kousek dál je pumpa, kde mám v plánu koupit baterky a nanuk. Na pumpě mají všechno, kupuju ještě kofolu a vyrážím přes hráz - přímo na hrázi potkávám Michala s Emilem, kteří se už vrací z kontroly - no je vidět, že ten kopec nasucho měl stál dost přes dvě hodiny navíc.
Ale kofola mě nastartovala a všechno je zas v pořádku, jakoby nic nebylo. Nohy kupodivu fungují úplně bez problému, což je po zážitku z Peruna příjemné překvapení. V kopci potkávám víc lidí, co už se vrací, ale kupodivu se přes mé obrovské zdržení přede mě dostalo jenom tak 6-7 lidí.
Cestou potkávám ještě obsluhu občerstvovačky, která doplňuje zásoby, ale jdeme spolu jen kousek - má větší batoh, tak zůstává vzadu. Hrabu se o kopce, trochu si ho pamatuju z loňska, kdy jsme šli v protisměru. Najednou skončím v bahně v korytě potoka a koukám, že jsem zase sešel ze značky. Vracím se křížem ke značce, boty plné bahna, ale už jsem pod vrcholem. Ještě kousek a jsem nahoře, je tady i kola, pivo, tyčinky. Trochu se napiju, jinak jsem  zásobený a budu se vracet přes Rudno.
Koukám na další kontrolu - Bradlo, no hezky - zase zpátky na opačnou stranu.
Vyrážím dolů, cestou potkávám Elišku (zdá se, že beze mě už tak nebloudí) a pak postupně další a další. Na pumpě si kupuju Birell a pokračuju tak jak to navrhla gpska - přímo přes můj osudový kopec v protisměru do Kšinné. Na kontrole sice říkal, že kluci si to obchází někde po žluté, ale říkám si, že konec půjdu za tmy, tak se stejně budu muset spolehnout na gpsku. No, možná v tom bylo i trochu masochismu a touhy po odvetě... Kopec v protisměru je tentokrát v pohodě, ani to vypadá, že mám v nohách navíc 20 kilometrů. Jde to mnohem rychleji - hezky je to vidět na záznamu z hodinek (profil v čase) - uprostřed je Boškovie Laz, vlevo cesta tam a vpravo zpátky. Nezabralo to ani polovinu času...



Cestu moc neřeším, je to až do Kšinné po zelené a tam mám v plánu (poučen z předchozího nezdaru) najít hospodu nebo obchod a doplnit zásoby na závěr trasy. V Kšinné jsem celkem rychle a hledám. Je tu jen obchod pre poľovníkov, nemůžu tomu uvěřit... Sedám na schody a studuju mapu, potom v mobilu internet a ono fakt nic! Hlava mi to nebere, jenom kostel, žádná hospoda, jak je to možné. Asi po čtvrt hodině marného hledání to beru na vědomí (velká demotivace) a chci se aspoň podívat, jak gpska navrhla zbytek cesty na Bradlo. No další jobovka - cesta se klikatí jednou vlevo, pak vpravo, je to skoro třikrát tak dál než vzdušnou čarou - další rána motivaci. Koukám, jak bych to vymyslel jinak a zjišťuju, že jinou cestu najdu, ale nezdá se nijak kratší, z místa kde jsem už nic moc lepšího nevymyslím. Vzhledem k tomu, že mě cestou chytne tma, tak to nechám na navigaci, dohledávat lesní cesty ve tmě se mi nechce.
Tak vyrážím po žluté na poslední kontrolní bod. Demotivace je velká, do běhu už se nedonutím, jen si tak jdu. Vrtá mi hlavou, jak moc jsem si touhle variantou zašel a kolik lidí mě předběhne. Moc to nehrotím a snažím se rozdělit vodu tak, aby mi vydržela až do konce, nechce se mi znova absolvovat to martýrium. Naštěstí padá večer a stíny okolních kopců se prodlužují a už není tak horko. Trasa se pak motá po lesních cestách, až nakonec narazím na modrou, která vede na Bradlo. Cestou nahoru potkávám Honzu s Jaroslavem, kteří se už vrací. Hmm, zdá se, že jsem si tak nezašel, rozdíl vypadá pořád stejně. V lese pod vrcholem padá tma, kontrola je na vrcholu a já ve tmě (pochopitelně) minu odbočku, takže vyrážím zase naprudko proti kopci. Nahoře najdu cestičku, která vede k vrcholu. Lepím si poslední nálepku do kontrolního listu a po cestičce vyrážím dolů.
Po chvilce jen pro kontrolu mrknu na gpsku a zjistím, že cestička sice vede dolů, ale stahuje mě do vedlejšího údolí. V té tmě je mizerná orientace. Takže znova prudce vlevo přes křoví a hledat značku, no na druhý pokus ji konečně najdu a teď už jenom po modré a pak po žluté do Dubničky. Cestou z Bradla potkávám další dvojici v protisměru. Tady letos chybí tradiční kontrola. Teď už jen přetrpět asfaltovku k přehradě a betonku kolem přehrady. Do běhu mi už moc není, je to jen takový chvilkový poklus. Ta cesta kolem přehrady mi přijde nekonečná, ale už je tu sídliště a poslední úsek. Koukám na hodinky a ještě trochu poklusnu, abych to stihl pod 24 hodin. A jsem na místě.
Přivítání od Johnnyho a v cíli živá muzika a spousta zákusků. No, první na řadě je pivo a kofola...
V cíli zjišťuji, že jsem dorazil po cca 127 kilometrech za 24 hodin na čtrnáctém místě, což nakonec není tak hrozné, vezmu-li do úvahy víc než dvě hodiny proležené po příkopech :). Vyhrál nakonec Rišo, který to svým drtivým tempem dotáhl až do cíle.
Jako každý rok to byla paráda. Krásná krajina, fajn lidi, mám to tady rád.
Johnny to komentoval, že to trošku neodhadl a bylo to delší než počítal. Mě to tak nepřišlo, varováni jsme byli předem a ta kilometráž odpovídala tomu, co hlásil dopředu. Takže za mě bych neměnil nic ani do budoucna - prostě jak trasa vyjde, taková bude. Pokud to vím dopředu, tak s tím počítám a nevidím v tom problém.
Takže díky Johnnymu a pořadatelům za krásný víkend, spolumotákům za společnost a sejdeme se snad za rok.

Fotky, na kterých jsem zvěčněný, jsem si dovolil uloupit Rišovi, kterému tímto děkuji

Žádné komentáře:

Okomentovat