čtvrtek 31. prosince 2015

CUTT

CUTT je letos nová série závodů. Žádný z nich mi nějak nesedl do termínovky, až poslední beskydský, který byl naplánovaný na 28.prosince. Tento termín mě zaujal, protože v tomto období nic nebývá a člověk musí sám něco vymýšlet. A ke všemu to máme za humny. Před závodem jsem si jen tak vyběhl do parku a trochu jsem se vyděsil - bylo to takové ploužení a funěl jsem jako sentinel...

A tak jsme v pondělí po vánočních svátcích vyrazili do Trojanovic. Trasa v okolí Radhoště a Bečvy vypadala sympaticky a vzbuzovala ve mně vzpomínky na 5BV. Počasí bylo také nijaké - ani jsem dost dobře nevěděl, co na sebe. V předpovědi slibovali na den závodu ochlazení, ale ráno nám cestou pršelo a bylo pořád nad nulou.
Před závodem ještě podrobné pokyny a vyrážíme do deště. Naštěstí prší jen jemně, horší je, že jsem na sebe navlíkl tričko i mikinu a po pár kilometrech jsem propocený jako myš. Svlékat se mi nechtělo, když už jsem byl komplet mokrý - přece jen takové teplo zase nebylo. Nezbylo než vydržet. Obíháme si Kladnatou zprava a pak vzhůru na Radhošť. Zatím to jde, jen je mi horko.
Horko...
Aspoň už neprší. Jsme na Pustevnách - první občerstvovačka. No a teď dlouhý seběh . Už mi to moc nejde - jsem z toho horka nějaký malátný. Kromě toho je to skoro pořád po asfaltu a to já nerad.
Jedna z lepších částí
Seběh je docela dlouhý - až do Podolánek - tady to znám, občerstvovačka je přímo na parkovišti, kde nám uloupili kola... Začínáme zase trochu stoupat, aspoň teď jsou to pěšinky, ale po chvíli už zase sbíháme do Bečvy a zase asfalt...

Tady aspoň ještě nebyl asfalt

Nohám se to moc nelíbí, ale vydrží to až do Bečvy, tam se stáčíme a zase po cestě vyrážíme nahoru na Martiňák. Je to pořád asfalt, přecházím do chůze. No nic moc to dnes není. Pomalu mě předbíhá pár lidí, pak se naštěstí cesta láme do lesa a víc do kopce.
Z Martiňáku sbíháme po cestě (jak jinak) do Kněhyně a odtud nahoru kolem Skalíkovy louky na Pustevny. Pak konečně první opravdový seběh po sjezdovce, ale pak zase cesta a na konci slibovaný single trail. Za jiných okolností bych si tuhle část užil, ale z asfaltu jsem byl už docela otrávený a vzhledem k tomu, že tato část nebyla na mapě, tak jsem ani neměl představu, kolik mi ještě zbývá, což bylo dost demotivační...
Poslední tajná kontrola a vracíme se zpátky do Trojanovic. Stihl jsem to ještě před tím, než se setmělo a začalo pršet. Čas trochu (asi tak o hodinu) mimo, ale aspoň jsem se hýbal :)
Závod byl fajn co do organizace, ale trasa není pro mě - víc než polovina po asfaltu a málo nahoru dolů, takže za rok nevím, nevím.

Asi tak...:)

neděle 18. října 2015

5BV - poprvé a naposled???

Asi týden před Nezmarem (zrovna v mém pajdavém období) mi přistála v mobilu smska od Petra - "Vypadla mi parťačka na 5BV, nechceš jít se mnou?". Na ten závod jsem si sice myslel, ale v plánu byl Nezmar a po něm o týden později Pradědova 100 a dát hned jako třetí v řadě 5BV mi přišlo trochu moc. Ale vzhledem k tomu, že k P100 nebyly zatím informace a nebylo jisté, že vůbec bude, tak jsem kývl (jak jinak, že?).
Takže pátek odpoledne jako obvykle po práci se v kanclu ještě sbalit a vyrazit směr Horní Bečva. Počasí jako by plánoval Maky - mlha, drobný deštík, no jak jinak? V tělocvičně už je kupa lidí, tak si rozbaluju věci a čekám na Petra. Po chvíli dorazí, absolvujeme prezentaci (dostáváme erotické číslo 69) a máme ještě dost času probrat všechny závody za dobu, co jsme se neviděli - od Letecké 100. Obzvlášť výživné zážitky má Petr coby jeden ze dvou (!!!!) dokončivších 1000 mil.
Pak už přichází informace k závodu a v rámci toho bohužel i potvrzení toho, co se šuškalo - tento ročník je 13. a poslední, organizátorům došla síla v boji s úředníky o povolení trasy... :(

A je to tady, fasují se obálky, běží odpočítávání a ukazuje se nám první vrchol - Ptáčnice. Chvíli hledáme a pak vyrážíme užít si to v duchu motta téhle akce: "Zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl velmi silný".
Stoupáme z Bečvy na hřeben, je docela mlha a výsledek se dostaví záhy - úspěšně přebíháme hned první rozcestí a probereme se až na dalším, takže čelem vzad a hybaj zpátky. Vracíme se na rozcestí, kde už se mlha trochu zvedla a předbíháme týmy, které to vzaly rozvážným tempem. Dobíháme na první vrchol ve skupince někde kolem 15-20 místa. Další vrchol je Stolečný vrch - na hranici se Slovenskem.

První vrchol - Ptáčnice

Mapujeme...

Vzhůru do tmy a mlhy!

Takže si to sypeme dlouhým seběhem po zelené do Halenkova, tam se trochu zamotáme a pak pořád po zelené nahoru na hřeben. Všude mlha, ale moc nebloudíme a po červené hřebenovce přes Kohútku dorážíme na Stolečný na 18. místě.

Třetí vrchol je Kotlová - podle mapy to vypadá, že kousek dál zahneme na zelenou a pak na žlutou kolem přehrady a pak po cestě do Velkých Karlovic a z Karlovic po žluté na kopec. Vyrážíme společně s další dvojicí do mlhy, ale přichází zrada -  v místě, kde gpska zuřivě hlásí odbočení na zelenou prostě žádná odbočka není, jenom les. Na mapě to vypadá, že kousek dál je nějaká lesní cesta, ale Petr nechce riskovat hledání potmě a v mlze, tak se vydáváme dál po hřebeni a až za Javorníkem po zelené do Velkých Karlovic. Tady je už otevřený obchod, takže máme frgál k snídani a můžeme zase do kopce. Když se podle značek dohrabeme na Kotlovou, tak zjistíme, že tady kontrola není. Pohled do mapy ale ukáže, že rozcestí Kotlová není na vrcholu, takže jsme na předchozím rozcestí měli jít po červené nahoru. Naštěstí je tu ještě lesní cesta, která vede přímo nahoru k vrcholu. Těsně před vrcholem potkáváme jeden tým v protisměru a hned po nás dobíhá další dvojice. Jsme 17. a po delší době se zdá, že nejsme v té mlze v lese úplně opuštění.
Další - už čtvrtý vrchol - nás požene zpátky přes Bečvu na Bukovinu. Spěcháme po žluté - jednak bychom rádi dohnali dvojici před sebou a utekli těm za námi. Cestou do Bečvy nikoho nevidíme a stoupáme nahoru s vidinou přestávky na Martiňáku, kde by mohla být polívka :)
Těsně před chatou se srazíme s dvojicí, která byla za námi - šli jinou trasou, ale zjevně to vyšlo nastejno. My jsme rozhodnutí dát polívku, oni vyrážejí nahoru, s tím že uvidí pak. Zastávka nám vyšla v ideální místě a v ideální  dobu na čtyřkombinaci polívka, kofola, kafe, birel. S plným břichem pokračujeme ke čtvrtému vrcholu. Cestou potkáváme v protisměru několik dvojic, které se vracejí stejnou cestou. Na kontrole jsme 18. a dovídáme se, že zase vyrážíme opačným směrem - na Lemešnou až ke slovenským hranicím. Sbíháme k chatě a tentokrát rozvážně vybíráme trasu - v tomto úseku je výrazně více možností než ve všech předchozích. Nakonec se rozhodujeme vyrazit po červené na Hlavatou a pak na Třeštík a dál po hřebeni. Zpátky do cíle asi po silnici - bude to pořád z kopce, ten asfalt budeme muset vydržet.
Rozbíháme se z kopce po cestě - jde to hezky, ale asi po kilometru nás zarazí, že dlouho nebyla značka. Kontrola gpsky ukázala, že jsme netrefili červenou a běžíme dolů do Bečvy někde mezi červenou a zelenou značkou. Po chvíli rozhodování se nevracíme, ale pokračujeme dál. Díky tomu se naše cesta po asfaltu výrazně prodloužila :( Až do Bečvy to jde samo - pořád z kopce, ale pak je to v kuse po hlavní cestě směrem na Bumbálku - no hodně nezáživný úsek a ještě si ho dáme cestou do cíle v protisměru... Dole v Bečvě potkáváme Malého a Velkého, kteří jsou nejspíš první a už míří do cíle. Třeštíku uhýbáme z cesty na žlutou až na Bumbálku a pak po hřebeni po červené na Lemešnou. Cesta se houpe nahoru dolů, ale docela to jde. Před kontrolou předbíháme dvojici, v níž jeden chudák zrušil koleno tak, že sotva jde. Na kontrole se opět srazíme s kluky z Kotlové, kteří právě přiběhli z protisměru. Oni jsou třináctí, my hned za nimi.

Vyrážíme stejnou cestou zpět a oni opět opačným směrem. Zbývá nám hřebenovka přes Bumbálku a pak nekonečný seběh z Třeštíku po asfaltu. Cestou potkáváme asi po kilometru tři dvojice v protisměru, které jsme předběhli někde mezi V4 a V5  - máme na ně asi 2 kilometry náskok. Snažíme se držet tempo - bylo by stylové skončit v třináctém ročníku třináctí - ale to musíme předběhnout kluky, kteří běží druhou cestou. Cesta po asfaltu se vleče, ale konečně se kolem přehardy dostáváme do Bečvy, když cestou předbíháme další dvojici, která už toho má zjevně dost a v protisměru se potkáváme se spoustou dvojic mířících ne Lemešnou.
A jsme v cíli - za 18:36, takže se povedlo - jsme tu nejen za světla a před šestou, dokonce skoro o hodinu a půl dříve. V cíli zjišťujeme, že jsme 11., takže nakonec ještě lepší než jsme si mysleli.

Zbývá dát si sprchu, guláš a kafe a vyrazit domů. Bylo to fajn, prima závod, hezká trasa - škoda, že naposled, organizátoři by si to ještě mohli rozmyslet, v každém případě si zaslouží naše díky.

P.S. Podle garmina jsme naběhli něco přes 119 kilometrů, což bylo o nějakých 12-14 kilometrů víc než naběhli kluci ze špičky před námi. Podle časů jsme všechny úseky běželi někde na úrovni 5-6 místa, jenom mezi V1 a v2 a pak V2 a V3 jsme ztratili po hodině při stejném tempu. Tam jsme vykouzlili ty kilometry navíc - škoda jich.... Takže příště máme co zlepšovat!


Použity fotky Lukáše Podoláka

neděle 4. října 2015

Nezmar – UltraTrail neboli TransGoralia

Plán po Slezském maratonu byl jasný - schválně jsem si nechal pauzu až do Nezmara, což bylo krásných 5 týdnů, takže první týden jen vyklusávat, pak za tři týdny nahnat co největší objem po letních pracovních výpadcích a poslední týden už jen tak lehce, aby při závodě byla správná nálada...
No značka ideál. Začal jsem podle plánu, ale po třech dnech pajdání na levou nohu mě přišlo divné, že kulhám i při chůzi v práci a odhodlal jsem se kouknout na kotník zblízka - no nevypadal hezky. Byl nějaký oteklý a celý bolavý. Po konzultaci s ranhojičem, který problém identifikoval coby podvrtnutý kotník (nevím, kde jsem k tomu přišel), jsem ho pravidelně navštěvoval, aby mi do kotníku nabodal jehličky a místo nabírání objemu jsem na skoro tři týdny vysadil úplně. Dva týdny před Nezmarem jsem už lehce znervózněl a začal aspoň poklusávat - kotník bolel, ale držel a boule splaskla. Poslední předzávodní víkend jsem vyrazil otestovat kotník na klasické kolečko kolem Řeky a všechno se zdálo být O.K. Takže zbýval poslední týden, kdy už jsem měl v plánu jen večerní poklusy, tak aby nohu věděly, že se od nich něco očekává. Jenže hned po pondělním výběhu (který proběhl velmi optimisticky) naskočila boule znovu a kotník zase bolel skoro jako na začátku. Takže znova vysadit a znova jehličky... No vycouvat se mi nechtělo, takže jsem si řekl, že to zkusím a uvidím co kotník vydrží...
V pátek ještě fičák v práci, jako naschvál se vyvrbí kupa problémů, takže místo plánovaného klidnějšího odpoledne se začnu v práci kolem páté balit a chystat na cestu. Ještě cestou v autě pár pracovních problémů, ale už jsem v Bystřici a atmosféra je tu jiná, je třeba se přeladit. Zatím to vypadá, že počasí by mělo být lepší než vloni - hlásí kolem 12 stupňů a proti temné obloze je vidět siluety hor, takže i viditelnost by mohla být slušná. Pršet by mělo jen nad ránem, zkrátka by to mohl být oproti loňsku ideální závod.
Při balení dávám bundu až dospod batohu - zatím jsem ji nikdy nevyndával, hodím na sebe dvě trička a vyndám z batohu čepici a rukavice - určitě bude teplo. Ve 22.00 je rozprava k trati, kterou vede Maky - jediná změna je v úvodu, kde "nudný seběh" nahradil novinkou v podobě dvou prudkých sešupů. Když se člověk rozhlídne po sále a pak koukne na startovku, tak zjistí, že na ultra trať Nezmara se vydávají jen skutečně otrlí jedinci - dost lidí odradí asi trať a počasí, další raději zvolí kratší variantu sky a jak zjišťuju, tak dorazilo jen pár průměrných a pomalejších jedinců, čímž mi značně snížili možnost soutěžení a pomalu se z tohohle závodu stává zoufalý boj o to nebýt poslední...
Před půlnocí se sbíráme pod startovním obloukem a opravdu nás není mnoho. Poslední slovo starosty a už jsme zase v tom! Vybíháme do noci. Je celkem příjemně a slušná viditelnost, vypadá to dobře.


Vybíháme na Prašivou, cestou dolů první kufr - nedám pozor a tupě následuju stádo a míjíme odbočku ze značky, naštěstí je pár set metrů. Vracíme se zpátky a přes Ostrý na první občerstvovačku (8. km). Nic nepotřebuju, jen vyklepu kamínek z boty a šupajdíme dále na Malou Čantoryji - jak se zvedáme, tak někde kolem 600 metrů začínají mraky a už není tak dobře vidět, ale pořád pohoda. Z Čantoryje po kamenité cestě dolů k 1.kontrole (13. km). Cestou dolů špatně došlápnu a kotník se probouzí a dává o sobě vědět. Značíme si kontrolní listy a hurá na první sjezdovku - je stejně nepříjemná jako loni - kameny a bláto, tráva nic moc. Vyšplháme nahoru, pak kousek po hřebeni na Velkou Čantoryji a šup ho zpátky dolů do Polska na druhou občerstvovačku (21. km). Cestou nás čeká letošní novinka - "moc to nerozbíhejte a nedivte se, když vám najednou bude čelovka svítit do prázdna - podívejte se dolů". No padák jako hrom - kdyby bylo sucho, užil bych si to víc. Běžíme ve trojici a klučina přede mnou na blátě hodil dvakrát záda mezi šutry, tak raději brzdím co to dá. V nejprudším svahu kloužu, ale zachytím to pravou nohou a v tu ránu je lýtko jak šutr - křeč. Trochu ho rozhýbu a pokračujeme dál, kde je padák číslo dva - pro změnu brzdím levou nohou a situace se opakuje jako v zrcadle. Slezu pod svah a snažím se lýtka rozhýbat - no pěkně, sotva pár kiláků za námi a mám je jako by mě do nich někdo nakopal. Pro jistotu do sebe rovnou hodím tabletku proti křečím a trochu pajdavě vyrážím za dvojicí, která mi trochu utekla. Cestou na občerstvovačku je doháním a na další sjezdovku na Čantoryji už vyrážíme najednou. Jemně prší, takže jsme mokří, ale na bundu to ještě není, je mi celkem teplo, ale nahoře je čím dál horší mlha a na hřebeni slušně fouká studený vítr, takže je nejlepší co nejrychleji zapadnout do lesa. Mlha houstne, chvílemi sotva vidím stromy vlevo a vpravo od pěšinky, ale pak sbíháme zase do Polska na třetí občerstvovačku (28. km) a zase níž je slušná viditelnost a výrazně tepleji. Máme před sebou třetí polskou sjezdovku na Velký Sošov, tuhle mám asi ze všech nejmíň v lásce. Ale jsme zase na hřebeni a zase v mlze. Vyrážíme dál. Nějak mě trápí žaludek a vrcholí to tím, že musím neodkladně do křoví. Spoluběžci rychle zmizí v mlze a už je nepotkám... Nicméně zastávka pomohla a je mi výrazně lépe. Vyrážím za nimi, ale místo abych je dohnal, tak na prvním rozcestí přeběhnu v mlze odbočku - stejné místo jako loni - ale tentokrát si to všimnu brzy a rychle se vracím na trať. Kousek dál ještě trochu dohledávám, ale pak už narazím na známý seběh ke 2. kontrole (36. km). Stáčíme se zpátky pod sjezdovku na Stožek - tahle je v Polsku čtvrtá a naštěstí poslední, ty české jsou mi sympatičtější. Konečně mám poslední polskou sjezdovku za sebou a zase dolů ke kontrole č.3 (39. km). Od nucené zastávky jsem sám - mlha přede mnou, mlha za mnou, nikde nikdo. Trochu podezřívám Makyho, že tenhle úsek značil Olaf - ještě jsem neběžel moc delších 3 kilometrových úseků.
Vypadá to už trochu optimističtěji - máme světlo, nejhorší sjezdovky za sebou, docela jsem uschnul, takže pominu-li, že mě kotník pořád bolí, mezičasy nejsou nic moc, takže mi všichni mizí v dáli - je to vlastně v pohodě. Přichází úsek, který  je trochu běhavější, takže vypínám mozek, který hlásí něco o bolavém kotníku a lýtkách a využívám gravitace a všechny seběhy běžím v kuse. Zdá se, že to funguje, protože cestou na čtvrtou občerstvovačku u Kukuczky (48. km) dokonce předbíhám borce, který toho má chudák už zjevně plné kecky. K občerstvovačce je to vracečka asi 300 metrů a potkávám na ní trojici, která už pokračuje dál, takže aspoň zjišťuju, že nejsem úplně sám ztracený na chvostu v mlze. Moc se nezdržuju a pokračuju dál - konečně se přehoupneme přes Girovou zpátky k nám. Celkem to jde, lýtka už se rozhýbala, kotník bolí pořád stejně, tak si to štráduju na Girovou a před vrcholem předbíhám dalšího kluka, který už je na tom zjevně hůř než já. Přichází seběh na chatu Grůň, kde je pátá občerstvovačka (58. km) - místo kam se těším, protože tady je polívka :). Kromě polívky dostanu i kafe a kofolu, takže ideální stav. S polívkou mám trochu problém - moc ji do sebe nemůžu nacpat, ale protože je to poslední teplé jídlo do cíle, tak ji do sebe natlačím a vyrážím dál směrem na Skalku. Trošku jsem ztuhnul a v břiše mi žbluňká polívka, takže tempo do kopce není nic moc. Polívka má pořád tendenci vracet se zpátky, až opravdu jde trošku ven a konečně se to uklidní.
Ze Skalky je to dlouhý seběh po žluté až ke kontrole č.4 (65. km) a pak po vrstevnici po lesní cestě, která mi přijde nekonečná. Vynoříme se pod sjezdovkou na Severce. Docela se setmělo a začíná slušně pršet. Stoupám sjezdovkou a zase se nořím do mlhy. Slušně prší a zvedl se ledový vítr - kdo říkal, že letos to bude lepší??? Před vrcholem už je mi slušně zima, rychle se snažím zapadnout do lesa a schovat se před větrem. Za Tetřevem to vzdávám a zastavuju a z batohu lovím bundu (naštěstí jsme investoval a koupil novou, ve své standardní šustce bych byl v tomhle počasí do 5 minut durch). Natahuju bundu přes mokré tričko s tím, že se zahřeje a bude mokré, ale teplé. Cesta se stáčí na Slovensko, obíháme Velký Polom. Prší slušně, ale bunda drží a po půl hodině už jsem si tričko zahřál, tak mi ani není zima.



Z Muřinkového vrchu sbíhám do Horní Lomné. Z kopce to docela jde, už jsem pod sjezdovkou na Přelač, když z protisměru přijíždí autem pořadatel a zastavuje mě s tím, že pře sjezdovku nesmíme, protože nahoře shodili ohradník a pobíhají tam nebezpeční býci. Čekám, pořadatel se nemůže dovolat Makymu. Po deseti minutách tuhnu a nebaví mě to.tak mu hlásím, že jdu na sjezdovku, čímž ho velmi znervózním, ale konečně se dovolá a hlásí, že od teď musí všichni po cestě okolo. Tak ho zanechám číhat a vyrážím po cestě dolů - mám to trochu jednodušší.
V Horní Lomné je šestá občerstvovačka (78. km), když dobíhám, tak zrovna vyráží pryč kluk co je přede mnou. Jsou tu naši, kteří i v tom počasí se přišli podívat. Sním kousek rohlíku se škvarkovou pomazánkou, vyloudím hlt čaje a vyrážím. Zkusím dohnat kluka přede mnou - do kopce to nedám, ale při seběhu s vypnutým mozkem by to mohlo jít - pokud má dobité nohy jako já :). Dole v údolí je mi v bundě teplo, tak se rozepínám, když stoupám nahoru, tak se ochlazuje a nahoře fouká, tak se zase zapínám - no pořád dokola. Vyhrabu se nahoru na Slavíč a od chaty se můžu rozběhnout s tím, že to musím dát v kuse až dolů na Tatínky. Nohy už jsou groggy, ale z kopce nezastavuju a cestou předbíhám borce z občerstvovačky. V Tatínkách je poslední kontrola č.5 (88. km), nemůžu najít kleště - někdo je stačil ukrást, tak vytahuju mobil a kontrolu si aspoň fotím. Vyrážím nahoru na Kamenitý, cestou potkávám novomanžele s fotografem - no zrovna romantické počasí nemají... Tyhle úseky už dobře znám, tak si to šupajdím na Kozubovou a zpátky dolů do Košařisk na poslední občerstvovačku (96. km). Sním tady kousek chleba, vyměním si baterky v čelovce a vyrážím na Ostrý  - poslední kopec. Zdá se, že tentoktát to bude pod 20 hodin v klidu, prý mi zbývá 10 kilometrů a mám na to dvě hodiny. Za mnou zatím nikdo, zdá se, že jsem si udělal trochu náskok. Tohle stoupání se mi docela táhne, ale konečně jsem nahoře a čeká mě poslední seběh. Zatím je vidět, tak spěchám, ať toho stihnu co nejvíce za světla. Přes sedlo Pod Ostrým zpátky do lesa a už raději rozsvěcuju čelovku. Po pěšinkách se motám dolů k cestě, která vede do Bystřice. Z loňska si pamatuju, že byla zatraceně dlouhá. Konečně jsem na asfaltce, teď už jenom nepřeběhnout odbočku jako vloni, kdy jsem skončili až v Hrádku. Na dlouhé rovince se otáčím a zdá se mi, že vzadu vidím svítit čelovku. Proto pořád běžím, křížíme cestu a přes les a pole pokračujeme směrem k Bystřici. Tentokrát nacházím odbočku a stáčím doleva a přes vesnici se motám dál. Hrozně se to vleče, zdá se mi, že to nemohlo být tak daleko. Konečně dorazím k mostu a pak k podchodu. Teď už jen přes Bystřici do cíle. Blížím se k cíli a slyším rachot a pak zvonění na kolejnici, jak někdo zrovna doběhl. Už dobíhám do cíle, jdu po schodech nahoru - tam velké haló, když dorazím, ale posílají mě zpátky ven zazvonit na kolejnici - pak je znova velké haló - no a mám to za sebou, i když pod 20 jen o fous. Nahoře mě vítá kluk, kterého jsem předběhl ze Slavíče (to byl ten rachot, když jsem dobíhal) a ptá se, kde jsem zakufroval, že jsem doběhl až za ním. Nejsem si vědomý, že bych někde kufroval, ale momentálně je mi to celkem jedno. Prý jsem měl odbočit už na tom křížení s cestou vlevo a běžet rovnou do Bystřice. Je mi to divné, protože jsem cestou pořád viděl fáborky, ale raději si dávám polívku a pivo.
Maky oslavuje narození druhé dcery, důsledkem čehož mě přepadne jeho tchán s flaškou višňovice. Byla to síla a docela mě to skolilo... :) Nezbylo než vyrazit do tělocvičny. Po sprše jsem zalehnul a protože nás tam spalo jen pět, tak byl klid. Probudil jsem se ale brzy a po převalování jsem se sbalil a po páté vyrazil domů. Cestou jsem stihnul snídani a přes den pak svačinku, oběd, svačinku, večeři a občas něco menšího. Zkrátka jsem se nemohl dožrat...
Co na závěr? Závod je to parádní - jediný mimo "profláknuté" Moravskoslezské Beskydy - v Těšínských Beskydech (teda půlka). Zázemí a organizátoři, značení, občerstvovačky - výborné. Kotník kupodivu vydržel a nakonec to bylo pod dvacet hodin, což není sice žádný zázrak, ale vzhledem k situací fajn. Doma jsem koukal na trasu, jestli jsem v závěru opravdu kufroval - rozdíl to byl podle mapy asi 1,5 kilometru, ale vypadá to, že jsem běžel úplně přesně podle značení, takže chyba byla jinde. Jediné, co se nepovedlo jsou výhledy - tedy ony žádné opět nebyly. Tahle trasa vede po místech, kde jsou nádherné výhledy - třeba kolem údolí Lomné, polskou část ani moc neznám, ale nezbývá než vyrazit zase za rok a věřit, že pokaždé Makymu to počasí nevyjde...:)

P.S. Ten poslední 10-ti kilometrový úsek asi zase značil Olaf :) - podle mapy lehce přes 14 km...

A tady ještě odkaz na video:


Použity fotky z webu pořadatelů

neděle 23. srpna 2015

Salomon Slezský maraton 2015

Slezský maraton je dá se říct můj oblíbený závod. Jednak je skoro domácí, v krásném prostředí a s příjemnou atmosférou. Na ten letošní jsem se těšil už dlouho předem. Pravda, po loňském ročníku, který mi po několika nevydařených závodech vyloženě sedl, jsem se chystal ještě vylepšit loňských 4:32:59, kteréžto plány vzaly za své, když jsem za červen a červenec nabral oproti loňsku manko cca 300 km v tréninku. Holt to nějak časově nevycházelo... Když přišel srpen, snažil jsem se to nějak dohnat, ale spíš jsem si jenom zrasoval nohy, ale nakonec jsem se nějak dal dokupy, takže v sobotu ráno vyrážíme do Dolní Lomné, užít si sobotu v kopečcích.
Nevím jak to dělají, ale letos si organizátoři objednali luxusní běžecké počasí - trošku sluníčka, trošku mraků a nějakých 20°C, co lepšího si můžete přát? Trasa stejná jako loni - 40,5 km, D+2150m, takže budeme mít co srovnávat.
Už na startu je všude spousta známých, člověk ani nestihne se všemi pokecat a už nás vypouštějí směr Kozubová... Pamatuju si z loňska jen první tři mezičasy - Kozubová , Košařiska a Ostrý a to ještě jen velmi přibližně - jen v Košařiskách vím, že to vloni bylo cca 1:12, no tak jako loni to bude na pocit...:)
Odstartováno
První kopec jde slušně (0:39) a seběh do Košařisk opět brzdím (pořád si pamatuju první rok, kdy jsem se tady zrušil a zbytek závodu se trápil), takže mě předbíhá dost lidí - mimo jiné kolem mě profičí Kuba a vzápětí mizí za zatáčkou - ten se tedy rozhodně nešetří. Dole jsem za 1:07, takže mám asi 5 minut k dobru, ale začínáme až teď - na Ostrém se uvidí, jestli to půjde nebo ne. Ve stoupání se to začíná míchat, pár lidí jde přede mě, pár se naopak propadá za mě, pocitově je to takový průměr. Nahoře na občerstvovačce za nějakých 1:40, takže asi pořád trochu napřed, ale dál už to je běh do neznáma, další časy ani netuším.
První kopec za námi - Kozubová
Dolů do Tyry je to moje oblíbená část, technický seběh, který si vždycky užiju, předbíhám pár lidí a kolem potoka se stáčíme zpátky nahoru na Kalužný. Stoupání není špatné, většina je lesem, obloha se trošku zatáhla a tak není horko, lepší počasí ani být nemohlo. Dostáváme se zpátky na hřeben (2:23) a pokračujeme přes Kalužný na Slavíč. Nohy mám nějaké gumové, už to není ono, musím víc tahat a spoluběžci mi na hřebeni pomalu mizí... Druhá občerstvovačka Slavíč (2:44) - kousek banánu, sůl, doplnit vodu a hurá z kopce na Lačnov. Tenhle úsek jde, zvlášť prudký sešup z Lačnova, pak ale přichází dlouhý úsek po cestě na tatínky - tohle opravdu nemusím a oproti loňsku se tady docela trápím. Konečně jsme dole pod Kamenitým a stoupáme na poslední občerstvovačku. Tenhle kopec mi už - stejně jako loni - moc nechutná a jsem rád, když dorazíme k chatě (3:39). Beru si jen trochu vody a tabletu a vydávám se vstříc poslednímu stoupání na Kozubovou. Úsek pod stoupání zvládám sotva indiánským během, nohy mají dost. Je tu poslední krpál a táhlé stoupání k vrcholu - jen se dočkat zlomu na hřebeni, kde se dá zase běžet.

Poslední krpál
Jsme tady, hřeben ke kapličce (4:04), pár kroků před ní mě chytá křeč do levého stehna, naštěstí o dva kroky dál se cesta láme z kopce dolů a noha povolí... jinak jsem tam snad zůstal. Koukám na hodinky - zbývá pět kilometrů a na loňský čas mám nějakých 25 minut, budu si muset švihnout, aby to nakonec nebylo horší než loni!
Začátek je prudce dolů lesem, to já můžu. Pouštím to a předbíhám pár lidí, kterým tenhle krpál už nedělá dobře. Dobíhám k Polaně - odsud je to už jen 2 kilometry po cestě, to budu muset nějak přetrpět. Skáče mi mezičas na posledním kilometru - 6:40! A jeje, nezbývá než donutit nohy k pohybu, jinak to nedám. Stehna zatím drží, na křeč to nevypadá, tak si to dupu cetou, kolik nohy dovolí a konečně vidím bránu, cvakám čas a nakonec oficiálních 4:30:34, takž přece jen o 2 a půl minuty lepší než loni.
Konec dobrý, všechno dobré...
Doma podle záznamu jsem zjistil, že jsem v Tyře měl už asi 6 minut náskok oproti loňsku, ale na Tatínkách to bylo už jen něco přes 3 minuty a na Kozubové dokonce jen 1 minuta, takže jsem to zachraňoval až posledním seběhem. Ale nebylo to horší než před rokem i přes ten výpadek v tréninku a to potěší.
Takže zase za rok, ale tentokrát na nové trase - 46 km, skoro 400 výškových metrů navíc. Aspoň nebude co srovnávat :). Znova bude výzvou dostat se vůbec pod 5 hodin.

Použity fotky od Lomná Dolina, Falcon81

čtvrtek 23. července 2015

Čelní srážka s parním válcem aneb usmažen na pyrenejských svazích

Ultra Valls d'Àneu - tento závod mě zaujal už loni, když jsem o něm četl. Vražedné parametry - 92,3 km a při tom 7344 mD+, nové prostředí Pyrenejí, kde jsem ještě nebyl - to vše rozhodlo, že jsem skončil na startovní listině letošního ročníku.
Pyreneje byla pro mě velká neznámá, nikdy jsem tady nebyl, tak jsem nevěděl, co můžu čekat. Vzhledem k parametrům se dalo tušit, že to nebude nic jednoduchého, ale zase žádnou katastrofu jsem neočekával. Díky nulovým znalostem byla příprava založená jen na odhadech a porovnání s jinými závody.
Přihlášení, zařízení ubytování, všechno probíhalo hladce, pouze s drobným zádrhelem - potvrzení od lékaře bylo na formuláři, který byl jen v katalánštině, což našemu doktorovi dělalo trošku problém...:). První zrada nastala, když jsem se (asi týden před závodem) dostal k plánování cesty a v googlu zadal Esterri d´ Aneu jako cíl cesty - vzdálenost 2200 km mě trochu zarazila, nějak jsem to neodhadl. Museli jsme tedy posunout odjezd a vyrazili jsme už ve středu ráno. Cesta probíhala celkem v klidu (až na hrozné vedro) s přenocováním ve Francii. Ve čtvrtek večer jsme se od Toulouse blížili k Pyrenejím, nad horami se po horkém dnu sbírala černá mračna a oblohu začaly křižovat blesky - no přivítání jak se patří. Pyreneje na mě zapůsobily majestátně, až trošku hrozivě. Cesta se klikatila až do průsmyku Bonaigua (2072 m.n.m.) a odtud dolů do Esterri, které je necelých 1000 m.n.m.. Pyreneje působí opuštěnějším a divočejším dojmem než Alpy, ale vesničky jsou krásné, z kamenných domků a působí velmi autenticky. Tyhle hory na mě dělají dojem, mám z nich docela respekt a vůbec nevím, co můžu čekat od závodu, kde na dvacátém kilometru je vložený závod - vertikální kilometr a vůbec je to pořád nahoru dolů.

Profil na zadní straně startovního čísla

Pátek jsme měli volný, tak jsme si jen prošli vesničku a večer se odprezentovali. V tomto závodě jsem byl z necelých dvou set závodníků jediným zahraničním exotem... Nevýhodou bylo, že všechny informace a briefing se odehrávaly v katalánštině, takže mě celkem minuly. S angličtinou tady člověk moc neuspěje, ale všichni byli milí a snažili se dorozumět. Celý den bylo zase pořádné vedro až večer se opět začaly sbírat mraky a přišla pořádná bouřka.

Esterri je krásné městečko

Domy, mosty, všechno k sobě krásně ladí
Chystá se start
Start byl ráno v pět hodin, takže v úplné tmě - je znát, že jsme výrazně víc na západě. Už ráno bylo dost teplo a docela vlhko po noční bouřce. Na startu si připadám trochu exoticky mezi hordou osmahlých katalánců a čekám, až nás vypustí a já zjistím, o čem to tady bude.

No mezi nimi jsem byl exot
Je odstartováno a my vyrážíme z městečka ven, do lesa a do prvního kopce. Je docela teplo a dost mokro po noční bouřce, had se natahuje a já se držím předsevzetí - krotit se až po vertikální kilometr a pak se uvidí... Přes první hrbolek na trati se dostáváme do vesničky Jou (+393 m, stoupání cestou až 42%) a pokračujeme na první kopeček (7,8 km, 1862 mnm) zatím to jde fajn, krotím se a na hřebeni se už rozední - parádní výhled, jo stálo to za to, sem přijet! Kopec se láme do prvního seběhu. No seběhu, je to koryto, které vede skoro kolmo dolů, skoro všichni visíme na hůlkách. Přede mnou katalánec bez hůlek - většinu jede zadkem po kamení, asi v půlce ho předbíhám, bude to mít těžké. Koryto končí a konečně vybíháme na louku, ta je ale trochu zákeřně posypaná kamením, takže je třeba dost dávat pozor. Uvažuju, že poběžím vedle stezky po trávě, ale jen do té doby, než to borec přede mnou zkusí a asi po pěti krocích letí na mokré trávě na záda. Vybíháme na hranu svahu a vidíme do údolí - je to málem na závrať, pod námi díra jako kráva a na dně vesnička, kde je první občerstvovačka. Kousek ještě absolvujeme po louce a přibíháme k ferratce, která je jištěná dvěma pořadateli a leze se po zadku. Hmm, tak to vypadá, že můj plán - dohnat ztráty ze stoupání v sebězích - začíná dostávat trhliny. Pak už se dá běžet do vesničky Espot, kde je občerstvovačka (10,2 km, 1316 mnm). Nespěchám a tlačím do sebe banán, pomeranč a ořechy, koukám okolo a z pár lidí už teče krev, jo ty šutry jsou dost ostré. Vyrážím dál po cestě údolím, která se stočí na první "zahřívací" kopec. Nespěchám, ale jde to celkem fajn, tak se postupně dostávám dopředu. Zatím je to lesem, až nahoře pod sedlem (16 km, 2120 mnm, stoupání až 45%) se dostáváme na louku, kde už docela peče sluníčko.
Budoucí vítězka - Nerea Martinez na 16 km (v pozadí 1.kontrola)
Koukám na hodinky, průměr je dost pomalý, naštěstí přichází normální seběh po louce a pak lesem - je to paráda, trochu si zlepšuju průměr a cestou pár lidí předbíhám.

Jediný seběh, který jsem si užil
Na druhou občerstvovačku Planes de Son (20 km, 1535 mnm) dorážím zhruba po čtyřech hodinách - mizerný průměr sotva 5 km/h. Snažím se do sebe něco zodpovědně nacpat, je už pěkně horko a je tady spousta much, takže to raději balím a pípám si start vloženého závodu na vertikální kilometr, teď se teprve uvidí...
Začátek je lehce do kopce, celkem v klidu, pak dokonce přichází asi půlkilometrový seběh (!) než dorazíme pod patu kopce. Hned na úvod se propleteme vybělenou kostrou krávy (nevím jestli to byl úmysl s nějakou symbolikou) a nad námi dlouhatánský kopec porostlý křovisky, mezi kterými se motá barevný had až k horizontu. Plazím se nahoru a celkem brzy mi ten kopec přestává chutnat... Pere do nás slunce a kopec se zdá nemá konce. Pomalu se přede mě dostává dost lidí, v tomhle počasí do tohohle kopce se ani nezmůžu na odpor. Nad hlavami nám krouží dva orli - že by vyhlíželi nejslabší kus? Snad ne, to bych dnes klidně mohl být já :). Na horizontu se  stáčíme doprava a už je vidět špička Tesol, kde je cíl VK. Plazím se nahoru a těším se, že po hřebeni a pak dolů si trochu odfouknu a zase zlepším průměr, který momentálně klesá do katastrofických hodnot. Konečně jsem nahoře (24,8 km, 2704 mnm, stoupání až 50%), pípám si a koukám na hřeben a moc nevěřím vlastním očím - tohle moc na běh nevypadá.



Tři ukázky hřebenovky ve stylu UTVA
Překodrcám se po hřebeni na další kopec a pak konečně přichází místo, kde začne seběh. No seběh, je to suťovisko, mám plné boty prachu a kamínků a musím pořád koukat pod nohy, takže je takový zoufalý poklus, který po chvíli stejně skončí, protože vbíhám (chápej - vcházím) do kamenného moře, kde hupsám ze šutru na šutr a koukám abych někam nezahučel.

Seběh???
Už bychom měli být blízko místa, kde se dá doplnit voda, ale cesta se vleče a moje hodinky ukazují vylhanou vzdálenost (asi o 4 km méně), takže nevím, kde přesně jsem. Dostáváme se na rozcestí, kde se křižujeme s kratší trasou CRVA, my jdeme vlevo do kopce (jak jinak), oni vpravo z kopce. Po nějaké době dorážíme k plesu, do kterého se vlévá nádherný potůček s čistou vodu - všichni doplňujeme vodu a chladíme se. Cesta se stáčí doleva do soutěsky, která mizí nahoře na horizontu. Vleču se a doufám, že co nejdříve se přehoupneme přes sedlo a dorazíme na třetí občerstvovačku - už bych se potřeboval dát dohromady. Dovleču se k horizontu a soutěska pochopitelně pokračuje dál do kopce a pak ještě jednou... Tam čekám sedlo, ale ne - před námi je pleso a za ním strmý svah na kterém se vine had postaviček. Z horka už nemám energii pojmenovat pořadatele adekvátními jmény, tak se jen trochu zchladím v plese, vedle sedí na kamenu katalánec, kterému to vedro zdá se svědčí ještě míň než mně. Doráží holka, která mi vesele sdělí, že je strašně unavená a že to asi vzdá. Jde se mnou ke svahu nad plesem a pomalu se šineme nahoru (svah délka 2 km, 500 vertikálních metrů). Ještě nejsme ani v půlce, když slyšíme hrozný kašel a pak dávení - katalánec vyrazil za námi a žaludek nevydržel... Nad plesem se zvuk nese, takže to máme velmi zblízka. Kočka na něj volá, jestli je O.K., říká že jo, tak pokračujeme do sedla. Konečně jsme nahoře (30,1 km, 2743 mnm), organizátor, který tu je se mnou konverzuje katalánsky, když zjistí, že mu nerozumím, tak ukazuje dolů a na ústa, že dostanu najíst. Už abych tam byl. Seběh je opět suť a šutry, neběžím, jen jdu. Jsem hrozně pomalý, napadá mě zkontrolovat itinerář, jestli vůbec stihnu časovou bránu - zatím ano. Jsme dole, cesta se srovnává a kolem plesa míříme ke třetí občerstvovačce Refugi Mataro (31,4 km, 2462 mnm). Když dorazíme, tak je mi trochu smutno - občerstvovačka spočívá v několika krabičkách sušenek a oříšků položených na velkém kameni a barelech vody. Není mi nic moc. Na chvíli si lehám a čekám, až se z toho proberu. Postupně všichni odchází, dokonce i katalánec s rozbouřeným žaludkem. Stáhla se mračna a spadlo pár kapek - že by se ochladilo? Začínám svou polohou vzbuzovat pozornost - jestli jsem v pořádku. Raději do sebe naliju něco vody a zkusím oříšky. Jeden rozkoušu, ale nejede mi, tak zbytek sypu do kapsy - pro jistotu. Mám už jen hodinu náskok na časovou bránu, tak vyrážím a jak se mi rozhoupe žaludek, chce oříšek i s vodou ven, naštěstí to ustojím a kolem plesa pokračuju po balvanech, jak jinak než do kopce. Už zase pere slunko, mraky s námi jen tak špásovaly. Vyšplháme se do 2594 mnm, kde se chladím sněhem a přichází dlouhý seběh (nevím jestli má smysl požívat tohle slovo, o běhání to nebylo) do údolí.
Jdeme kolem nádherných ples - jsou tři v kaskádě pod sebou, je to paráda, skoro žádná civilizace. Dolů musíme slézat po šutrech, docvakl jsem "svého" katalánce - jmenuje se Manuel Carlos a zespoda mě jistil na šutrech - už vypadal trochu líp. Cesta se trošku zlepšuje a dá se o něco zrychlit. U bystřiny se chladíme a Manuel zůstává déle, asi mu ještě není nic moc. U druhého plesa je Refugi Sabaredo - je to pidichatka, ale je otevřeno. Jsou tu nějací dobrovolní hasiči asi na výletě a uvnitř dva chlapíci, kteří něco kuchtí, ale co hlavně - mají chlazené pivo! Zůstávám uvnitř ve stínu a pomalu ho do sebe soukám. Hasiči si prohlížejí profil na mém startovním čísle a pobaveně kroutí hlavami. Když dopíjím, přichází do chatky Manuel a dává si taky pivo. Raduje se, že mě vidí a poplácává mě. Loučím se s ním a vyrážím dál, u trasy je zrovna cedulka s 35. kilometrem. Pokračujeme dolů ke třetímu plesu a kolem potoka dál. Po pivu je mi trošku lépe jen mě hrozně štípou nohy - nejvíc lýtka. Já chytrák jsem se každý víkend v Beskydech poctivě mazal, abych se nespálil a teď jsem to úplně zazdil a nohy mám červené jak spařený čuník. Kde to jde, tak si nohy močím v potoce, ale pomáhá to jen na chvilku. Cesta je samý šutr, ale zkouším aspoň indiánský běh, začínám mít strach, že nestihnu další časovou bránu na občerstvovačce na 41,8 km. Z kopce to jakž takž jde, dokonce předběhnu pár lidí. Nějak se to vleče - kontrola má být zhruba v půli stoupání, takže bych měl jít asi poslední dva km do kopce a zatím se pořád motám v údolí. Konečně se značení stáčí přes louku k lesu a do kopce. Slunce do nás praží a my se po serpentinách suneme nahoru. I moje prolhané hodinky, které mě okrádají už napípaly přes 5 kilometrů, ale pořád to nevypadá, že bychom se blížili ke kontrole. Není mi nic moc, říkám si, že se to samo rozhodne - buď stihnu kontrolu a budu pokračovat nebo mě zruší, když dorazím po limitu. Potkávám kluka, který mi sděluje, že je to opravdu "Chard race" a na můj dotaz, jestli ví, na kterém jsme kilometru, říká na 33 - ale to už měla být kontrola??? Říká, že kontrola bude asi až na 44. kilometru, asi je to chyba, ale prý to už nebude dál než kilometr.
Pokračujeme dál do kopce, on mi pomalu mizí, moc mi to nejde. Konečně končí serpentiny a pokračuju jen mírně do kopce po louce a vidím cedulku 40 km.

Stoupání ke kontrole na 41. km
No netušil jsem, že i tady některé úseky pořadatelům trasuje Olaf... Konečně se cesta stáčí a já dokonce (poprvé za celou cestu) vím, kde jsem - kontrola Cap del Port de la Bonaigua je průsmyk, kudy jsme přijížděli do Esterri. Kontrola je na stanici lanovky, kde je restaurace. Na kontrolu se dostávám půl hodiny před limitem a dostávám svůj dropbag. Začínají se stahovat mračna - na obloze i nade mnou.
Tahle občerstvovačka je super - dostal jsem kafe! Tak si ho piju, sedím u stolu a funím, jako bych právě doběhl sprint. Čekám, kdy se to uklidní, ale nějak nic. Přichází pořadatel a něco výhružného v katalánštině sděluje. Ostatní ukazují na mně, protože vědí, že nerozumím, tak mi ještě anglicky vysvětlí, že kdo neopustí kontrolu do limitu, je diskvalifikován. Sedím a čekám, kdy přestanu funět, ale pořád nic. Z půl hodiny mi zbývá už jen pět minut. Vstávám, že si dám jejich caldo - první zkouším asi kuřecí, ale je to jen slaná voda - to nedám, pak zkouším vedle asi hovězí - ta chutná rozumně, ale když si chci napustit kelímek, zjišťuji, že už došla... No nic, ptají se mně, jestli ještě něco nechci, tak zkouším jestli by nebylo pivo - a za chvíli ho mám! Sedím a cucám, pořád je mi divně. Všichni už buď vyrazili na trať nebo to zapíchli a čekají na odvoz, jsem tady poslední. Už je čas - přichází pořadatel a ptá se, jestli pokračuju. Pořád funím a když vidím nad kontrolou kopec do kterého vede další cesta, tak to vzdávám a vracím tracker a čip.
Vycházím na terasu, kde už mezitím skoro sbalili celou kontrolu - nevím co ti, kteří dorazí později. Další kontrolu bych asi nestihl v limitu a dorazit na místo po půlnoci a zjistit, že kontrola zmizela, by nebylo nejpříjemnější.
Berou mě do auta tři kluci, kteří to taky vzdali a jedou dolů do Esterri, ukazují mi nahoře na svahu barevnou tečku - "To je Toni, ten šel s námi a ještě to nevzdal.". Rozjíždíme se a asi po 5 minutách začíná slušná průtrž s kroupami, bylo to správné rozhodnutí, komentují to kluci a litují Toniho. Cestou dolů komentují závod - těší mě, že i oni místní jsou docela na větvi. Jeden z nich nedávno byl na Transvulkanii a říká, že tam mu celý závod (73,3 km, 8525 mD+) trval stejně dlouho jako tady dostat se na 41. kilometr! Ptají se mně odkud jsem a moc nechápou, že jsem přijel jen kvůli závodům, oni skoro za hranice nejezdí. Přijíždíme do Esterri, už moc neprší a vracím se na hotel. Je mi trochu smutno, takhle jsem si návrat nepředstavoval...

Druhý den sedím ve stínu na koupališti (máme jako závodníci vstup zdarma). Je tady bar a mají čepované pivo, tak si čtu a schovávám se před sluncem, které už zase peče. Najednou se objeví spolucestující z auta a přisedne si. Nakonec si s Moisesem dáme dvě piva a za pomocí různým jazyků si i pokecáme. Je to architekt z Barcelony a na závody jezdí jen po Španělsku, jenom loni byl na UTMB - to je podle něj oproti tomuhle závodu celkem v pohodě - je to jen dlouhé, ale běhatelné. To mě těší, po včerejšku mám dost nabourané sebevědomí. Loučíme se a možná se uvidíme za rok v Lavaredu, kam se taky chystá.
Neděle byla odpočinková a v pondělí jsme vyrazili nazpátek. Cesta proběhla bez větších komplikací a tak jsme se plni zážitků opět zařadili do pracovního procesu...

UTVA je závod, který mě překvapil, jako žádný jiný. Pyreneje jsem vůbec neznal a plánovat bez znalosti terénu bylo dost odvážné. Ukázalo se, že přepočet času podle jiných tratí a převýšení může být dost zcestný, pokud narazíte na terén, jako je tady. Je pravda, že jsme při prezentaci dostali několik letáčků z dalších závodů, kde převýšení bylo poloviční a taky pořadatelé z horské služby tvrdili, že toto je nejtěžší závod (rád tomu věřím), ale tady nešlo ani tak o převýšení jako to, že bylo minimum běhatelných úseků - co nenaženeš do kopce, z kopce už nezachráníš.
Další problém (aspoň pro mě) je slunce. Vůbec jsem to nedocenil, nenapadlo mě, že ve skoro 300 m.n.m. může být 35 stupňů a navíc jsem se ani nenamazal, přičemž jsem pak zjistil, že místní byli namaštění krémem s faktorem 50.

Nicméně Pyreneje jsou nádherné hory a určitě se sem vrátím. Nemá smysl to jet na otočku, jako jsme to udělali my, pokud sem člověk jede, vyplatí se tady zůstat déle. Dalo by určitě vybrat lehčí závod, ale nejspíš se vrátím do Esterri - mám jaksi nevyřízený účet s UTVA. Asi ne za rok, spíš o rok později - budu se muset výrazně lépe připravit.

Citace s popisu trasy: "...all 100% Pyrenean terrain, stone and more stone, stone, no path? No way? No trail? .... you'll see"

P.S. Nakonec závod dokončilo jen 40% startujících, bude to chtít pořádnou přípravu...
A z opačného konce - vítěz v čase 15:10! Potom, co jsem byl na trati, nechápu...


Použity fotky z FB stránek pořadatelů

neděle 28. června 2015

Lavaredo 2015

Když jsme se loni zúčastnili Cortina Trailu - kratšího brášky Lavaredo Ultra Trailu, bylo jasné, že další rok nezbývá než zkusit celou trasu, protože v Dolomitech je to skoro vyhlídková trasa a k tomu nadšení organizátoři a diváci...
Letos bohužel padla varianta s hromadným zájezdem, což byla škoda, protože nám nezbylo, než se dopravit do Cortiny po vlastní ose. Vyrazili jsme ve čtvrtek s plánem stihnout ještě do večera registraci, což se nepovedlo, protože jsme cestou zařadili kochací zastávky v Korutanech, takže jsme do Cortiny dorazili později.

Cesta před Cortinou





Zátiší u cesty

Drobný problém nastal s dojezdem k hotelu - z žádné strany se nedalo k němu dostat, jediná volná cesta byla jednosměrka. Odstavili jsme auto a šli se zeptat do hotelu, jak se k nim dostat autem. Recepční nám sdělil, že máme prostě vjet do protisměru a postavit se přímo před vchod hotelu na náměstíčku. Poslechli jsme jej, jen jsme si to museli vysvětlit s pořadatelem, který zrovna hlídal trasu Skyrace a nechtěl nás pustit. Pak už bylo všechno v pohodě, zjistili jsme, že tentokrát bydlíme asi 200 metrů od startu - to nám proti loňsku velmi zjednoduší přesuny na prezentaci a na start.

Pohled z balkónu - tudy poběžíme po startu a těsně před cílem

Počasí oproti loňsku vypadá lépe a v pátek nás při cestě na prezentaci a bloumání městem provází sluníčko a teplíčko.
Prezentace za námi, teď můžeme courat po městě

Okukujeme co tady mají. Nejvíc je tu obchodů se sportovním vybavením - některé značky jsem nikdy u nás neviděl. Městečko se pomalu zaplňuje účastníky závodu, jsou celkem snadno k rozeznání.

Jojo, Dolomity
Dojdeme trochu stranou a zaparkujeme na čerstvě posečené louce s výhledy jako.. no jako v Dolomitech.


Je třeba nabrat síly... :)
A ta panoramata...

Odpoledne vyrážíme něco sníst - volíme restauraci přímo naproti našeho hotelu. Je tady celkem fičák a většina hostů jsou závodníci. Dáváme si špagety, pro mě poslední větší jídlo před závodem a míříme na pokoj, nachystat věci a trochu si oddechnout.
Není mi úplně nejlíp, carbonara nějak ve mně pracují, ale do startu se to snad spraví.
Chystám si věci a před jedenáctou stojím s hromadou dalších nadšenců pod kostelní věží. Moderátor představuje hvězdy závodu a pak už motiv z Tenkrát na západě a po zádech běží mráz... Odpočítávání a už jsme zase v tom!

Probíháme uličkami města a kolem se tísní hromady fandících lidí, atmosféra nádherná.
Stoupáme pod les, rozvěcuju čelovku a teď začíná opravdu závod. Stoupáme po serpentinách nahoru a pak po vrstevnici kolem údolí. Pomalu jsem se dostával dopředu, ale začaly mě chytat křeče v břiše. No snad to rozběhám... Pak přišel prudký seběh do údolí, vytřásl mě tak, že na jedenáctém kilometru jsem fofrem zapadl do lesa vyřešit špagety... Než jsme bylo schopen vrátit se na trať, tak jsem jen sledoval dlouhý had čelovek, který kolem mě fičel dolů. No dobrá stovka lidí mě předběhla, ale zatím je to fuk, pořád zbývá přes 100 kilometrů. Sbíháme až dolů do údolí a pak kus údolím k první občerstvovačce Ospitale (18 km). Zatím nic nepotřebuju, křeče mě přešly, ale žaludek je nějak na vodě. Je jedna hodina ráno a tam, kde křižujeme cesty jsou pořád lidi a hlasitě povzbuzují, paráda. Stoupáme nahoru k Forcella Son Forca, je příjemně chladno a počasí vypadá dobře. Podle předpovědi by mělo začít pršet až ve dvě odpoledne. Jsme nahoře a znova hrr dolů až do údolí, kde je druhá občerstvovačka Federavecchia (33 km). Zkouším něco sníst, ale moc to nejde, žaludek je nějaký nejistý. Lepší by to mohlo být na další stanici - nahoře na Rifugio Auronzo, kam jsme si mohli poslat věci. Zdoláváme první kopec k jezeru Misurina a probíháme kolem, je asi 5 ráno a i tady se fandí. Pokračujeme dál do kopce až na Auronzo (48 km). Je to největší občerstvovačka, mají tady polívku, kterou do sebe nějak natlačím, ale jinak nic. Čas vypadá zatím podle předpokladů, mělo by to být někde mezi 19 - 20 hodin.

Zvěčněný s Tre Cime di Lavaredo

Ještě kousek nahoru k Forcella Lavaredo a pak dlooooouhý seběh. Začátek mě bavil, byl prudký, ale konec byl pro mě dost hrozný - kus kolem potoka, pak korytem potoka, přes potok a pak tááááhlým kopečkem na občerstvovačku Cimabanche (66 km). Sluníčko už pěkně peče, na cestě nás míjí spousta turistů, je to pořád "Bravo!  Forza!" :) Na občerstvovačce se moc nezdržuju, dobírám hlavně vodu, jídlo mi už od pohledu nedělá dobře.

Pokračujeme ještě kousek údolím a pak křižujeme hlavní cestu a stoupáme k Forcella Lerosa. Pomalu počítám, kde bych mohl dohnat (a jestli vůbec) Ivetu, která startovala v 8 hodin. Zatím to vypadá, že bych ji měl dohnat v závěrečném seběhu, někde půl hodiny před cílem  tedy pokud poběží podle plánu. Ve stoupání ale přichází první problém - moc nejím a začíná být slušný pařák - pro mě velmi špatná kombinace. Naštěstí je tady všude spousta potoků potůčků a pramínků (nepamatuju jiné hory s takovým množstvím vody), tak zavádím systém externího chlazení a u každého lepšího potůčku chladím ruce a obličej. Moc to nepomáhá, jsem do kopce zoufale pomalý a pořád mě někdo předbíhá. Doplazím se na kopec, je tady trochu stín a cesta se láme dolů a vede docela lesem, takže je tady příjemněji. Z kopce dolů to jde i hlady, stačí vypnout hlavu a nezakopnout. Postupně předbíhám skoro všechny, kteří šli přede mně ve stoupání. Dobíháme na občerstvovačku Malga Ra Stua (75 km), snažím se zodpovědně do sebe něco nacpat, abych se dal trochu dohromady. Naštěstí tady mají polívku. Moc mi ale nejede a z ostatního se mi obrací žaludek. Nedá se nic dělat, je třeba dál. Pokračujeme dolů do údolí, kde se naše trasa spojí s kratší trasou Cortina Trail. Začíná dlouhý výstup k Forcella Col dei Bos. Vytahuju hůlky, až doteď nebyly potřeba, ale teď bude každá pomoc dobrá. Začátek celkem jde, je to lepší než na předchozím kopci, pak se ale dostáváme z lesa na otevřené prostory a slunko peče... Zase brzdím. Zdokonaluju systém externího chlazení na takzvanou lachtaní lázeň - postupně v potocích chladím ruce, hlavu, zátylek, hrudník, namočím šátek a napiju se. Pomáhá to, ale bohužel ne nadlouho. Cestou nahoru je zastávka Malga Travenanzes (88 km), kde se dá doplnit voda, ředím si tady i zbytek kofoly - jednak je už teplá a jednak nevím, jestli by mi vydržela až do konce, ta jejich pepsi mi už neleze. Přichází závěr stoupání a já nějak odcházím... Nemůžu se tam vyškrábat ani přes veškeré chlazení. Nakonec se tam doplazím a organizátoři, kteří tam hlídkují, mi nabízí pepsi, trochu se napiju, ale to byla špatná volba. Už byla ze sluníčka hrozně teplá a málem ze mně vyletěla. No, nějak jsem to ustál, ale žaludku jsem moc nepomohl. Teď seběhnout dolů, kde bude další občerstvovačka na Rifugio Col Gallina (95 km). Před občerstvovačkou je zrádný táhlý kopec, který nás vytáhne k pevnosti nahoru a pak teprve seběhneme dolů. Mám toho dost, motá se mi hlava. Je tady ale restaurace a já mám s sebou 4 €! Nejdu tedy na občerstvovačku, ale napřed do restaurace, diváci na mě sice mávají a ukazují, že jdu špatně, ale já potřebuju pivo a kafe. Koukám na ceny - no aspoň malé pivo a malé kafe... Malé pivo 3,50 €, takže jenom malé pivo... Sedím u stolu a pomalu piju, ani to pivo mi nejede, to už je opravdu havárie. Na toaletách ještě provozuju svou lachtaní lázeň, myslím, že jsem tam moc nenacákal, pokud ano, tak se dodatečně omlouvám. Pak se vracím ke svému malému pivu, ale nemůžu ho dopít. Po více než půl hodině usoudím, že to asi lepší nebude a s batohem v ruce jdu na občerstvovačku. Rozhoduju se, co dál. Pak si lehám do stínu, chvíli poležím a pak se uvidí. Ležím tak hodinu a pak se do mně pustí zimnice, asi z toho slunce. Tak je asi po všem, půjdu k pořadatelům se odhlásit a zjistím, jak se dostanu do Cortiny. Pomalu vstávám a koukám, že se začínají sbírat mraky (už jsem je přivolával několik hodin). Že by přece jen? Přece to nezapíchnu takový kousek před cílem, to se dá dolézt po čtyřech. Musím jen něco sníst, ať přelezu ty poslední dva kopce... Přiblížím se ke stolkům s jídlem na pár metrů a žaludek se mi obrací. Tak nic, budu to muset dojet na to pivo.

Z občerstvovačky je to kousek z kopce, to mi docela jde, pak se cesta láme nahoru na Rifugio Averau a začíná to znova, sotva se plazím. Na prvním kopečku zastavím a sednu si na kořen a nadám si, proč jsem nezůstal dole. Posedávám tak skoro půl hodiny, pak se ale zvedám, protože se mně pořád někdo ptá, jestli jsem O.K. Začíná pršet - konečně! Všichni zastavují a navlíkají na sebe bundy, kalhoty a kdoví co ještě. Já pokračuju jen v tričku a jsem rám, že se konečně ochladím. Před vrcholem už je slušná bouřka, kolem lítají blesky a hřmí. Nahoře mají stejně jako loni čaj, paráda, tem můžu. Začíná slušný vichr a slejvák, takže nás pouští do chaty. Dopíjím čaj a oblíkám si tričko s dlouhým rukávem a větrovku. Vyrážím do deště, teď je to docela z kopce, pak jedna "vlnka" a budeme na předposlední občerstvovačce v Passo Giau (103 km). Cesta tady vede po loukách, přestalo sice pršet, ale strašně to teď klouže, takže pořád musím dávat pozor, abych nehodil tlamu. Konečně jsem na Passo Giau. Sedám si na mokrou lavičku, beru si čaj a násilím do sebe cpu asi tři sousta chleba, tohle už musím dojít. Sedím celkem dlouho, všichni kolem mě probíhají. Schovávám větrovku, na mě je moc teplo. Zbývá poslední opravdový kopec k Forcella Giau. Vyhrabu se na něj a teď zbývá posledních asi třináct kiláků do cíla, v podstatě pořád z kopce. Vypínám hlavu, teď už je to jedno a pouštím se po kamenité stezce dolů na poslední občerstvovačku Rifugio Croda da Lago (110 km). Postupně předbíhám pár lidí, zdá se, že už toho mají taky dost. Vypadá to, že to stihnu aspoň pod 24 hodin, mám na to ještě 3 hodiny - když si švihnu, mohlo by to být i pod 23. Dobíhám na občerstvovačku a vidím odbíhat pár lidí. Už nic nejím, jen si dávám trochu pepsi a svlíkám i triko s dlouhým rukávem, asi bych se v něm upekl. Vybíhám dolů, ale po chvíli mám pocit, že mi něco chybí - jasně hůlky! Takže zpátky, naštěstí to nebylo daleko. Tak rychle dolů. Nejspíš už poběžím celou cestu sám, ti přede mnou odběhli dávno a už mě z kopce snad nikdo nepředběhne.

Pokračuju dolů lesem až k místu označenému jako nebezpečné, kde je třeba trochu zpomalit mezi kameny. V těch místech uvidím trojici, která se tu trápila a zdržela, takže ačkoliv už nemám zvláštní touhu závodit, tak je ještě předbíhám a pokračuju dolů lesem. Dost to tady po dešti klouže, hodí se mi, že mám hůlky, tak fičím jak to jde. Dobíhám další a už jsem na cestě, která se dlouho točí lesem do Cortiny. Na cestě postupně dobíhám další lidi. Cesta je dost zdlouhavá, tak aspoň začínám počítat lidi, které jsem předběhl od poslední zastávky - už jich je 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16... Šestnáctka bojuje a znova mě předbíhá, ale už jsme na kraji Cortiny a předbíhám ještě dva - takže 17. Už jsem ve městě, lidi fandí. Poslední kus z náměstí uličkou do cíle, tady je nejvíce lidí, všichni fandí, jako bych dobíhal na bednu. Děti si chtějí plácnout, těsně před cílem ještě špalír ve stylu naší zlaté brány a cíl. Nakonec za 22:30, takže poslední úsek od jezera těsně pod hodinu. No vhledem k tomu, že jsem skoro tři hodiny proležel a proseděl a málem vzdal, tak to snad není taková hrůza.
Dostávám finišerskou vestu a pomalu se šourám pro svůj drop bag. Začíná zase pršet, ale pořád je teplo. Došourám se do hotelu a mám to za sebou.

Oficiální video ze závodu:






No a v neděli nás čekala zpáteční cesta, opět s kochacími zastávkami u Pressegger See.

U Pressegger See


P.S. Tento závod byl o dvou chybách - první dietní a druhé meteorologické. Jo, člověk se pořád učí. No, zdá se, že tam budu muset ještě jednou, ten čas je třeba napravit. ;)







úterý 2. června 2015

Bánovská 100 - Strážovská motanica

Loňská B100 ve mně zanechala velmi pozitivní dojem, přestože jsem se málem upekl, ale Strážovské vrchy jsou krásné místo...
Proto jsem s ní počítal i letos a Johny nám to ještě zpestřil tím, že změnil koncept trochu ve stylu 5BV - žádné občerstvovačky, jen voda, žádná trasa jen 7 kontrol, přičemž další bod se dozvíš až na kontrole. Optimální délka 105 km, D+ 4900m. Startovné dobrovolné v cíli. Znělo to zajímavě, takže v pátek 22.5. jsem na cestě do Bánovců a je mi jasné, že loňská výheň se opakovat nebude, spíš budeme mít dost vlhko.
V sokolovně v Bánovcích je docela komorní atmosféra, je nás tu jen část, dost lidí jede rovnou na start do Trenčína. Před 10 se sáčkujem do 3 aut, která nás převáží na start do Trenčína. V hospodě už je dost lidí, když dorazíme my, tak víceméně vytlačíme všechny ostatní hosty. Venku prší, tak je příjemné, že poslední chvíle před startem můžeme být zašití v suchu.

V teple před startem

Těsně před 11 nás Johny odvádí přes náměstí na start pod hradem. Cestou přitahuje naše skupina dost pozornosti, zejména lehce podnapilých mladíků - "To je niečo, ako pevnosť Boyard", jak říkali :).
Těsně před startem se dovídáme, že první a pátá kontrola je jen fixová, třetí je vrcholové foto, takže  z toho vyplývá, že 2, 4, 6 a 7 budou živé kontroly. No a než vyrazíme, tak nám Johny oznámí první bod - Ostrý vrch. To s komentářem - "jak už jistě všichni víte"... Já vím prd, jsem rád, že vím, že jsem v Trenčíně. Vím jen, že jsme přesně na konci trasy Letecké 100, takže začátek budeme mít v protisměru, aspoň budu znát kousek cesty.

Před startem - trochu nám prší a Johny nám odtajnil K1

Všichni vyráží v jemném dešti do kopce k hradu. Držím se ve druhé skupince a spoléhám, že jsou v ní místní, takže nebudu muset moc hledat cestu. Vzhledem k tomu, že není značená trasa, tak jsem si ani nebral tentokrát gpsku a mám jen mapy. Tempo je celkem svižné a ani není moc zima.
Jsme na rozcestí pod sjezdovkou, trochu hledáme směr, nakonec podle gps volíme směr a po chvíli je vidět i značka. Na chatě pod sjezdovkou mají zjevně mejdan v plném proudu, tak se nám dostává přehršel "dobrých" rad. Cesta vede trávou, která je tedy dost mokrá a okamžitě máme mokro v botech - zdá se, že vody si dnes užijeme. Po chvíli část skupinky volí zkratku na lesní cestu, já se držím těch přede mnou, kteří to berou po turistické značce. Po chvíli zjišťuju, že ostatní to asi brali zkratkou všichni, protože je za mnou totální tma, žádná čelovka. Stáčíme na vrcholovou značku na Ostrý vrch a shora už sbíhá čelo závodu, zdá se, že zkratka byla opravdu zkratka...:)

Jsme na K1, kluci přede mnou jen označí a fičí dál. Koukám na mapu K2 - Omšenská Baba, je to jen výřez, tak na mapě není K1 a já se tady moc neorientuju, takže vytahuju mapu a hledám. Zjišťuju první zradu - čočky jsou sice fajn, protože i když prší tak slušně vidím, ale na mapě při svitu čelovky vidím velké kulové... Chvíli mi to trvá než se zorientuju a ostatní mezitím mizí. Vybíhám za nimi a po chvilce narazím na dvojici, která minula odbočku. Teď se mi hodí, že jsem šel nahoru oklikou, protože se kousek vracíme stejnou cestou. Kluci mají gpsku, držím se jich, v téhle tmě značky nejsou zas tak dobře vidět. Míříme na Trenčianské Teplice a přes ně nahoru po červené. Za Teplicemi doplňujeme z pramenu vodu, je docela teplo a voda rychle ubývá. Pod K2 je živá kontrola, doplňujeme zase vodu a posílají nás na vrchol, kde je další mapka. Na mapce je K3 - Strážov a K4 - Čičmany. Trochu se zdržíme, domlouváme další postup. Tady se hodí rady Johnyho ohledně cest, které chybí v mapách - červená značka přes Zliechov je jedna z nich, zároveň se rozhodujeme seběhnout lesní cestou do Dolní Poruby a neobíhat po značce. Sbíháme kousek zpátky na červenou a přeběhneme odbočku, musíme se vrátit a dohnal nás Petr, který se k nám přidává. Kupodivu to funguje a dostáváme se na červenou, která tady opravdu je a pokračujeme na Zliechov. Kluci to drtí i do kopce, zůstáváme s Petrem trochu vzadu a po chvíli je nevidíme. Ve Zliechově je malý obchod, před kterým zase vidíme kluky - tak zas tak daleko nám nezmizeli. Kupujeme pití a pokračujeme vzhůru na nejvyšší bod trasy Strážov. Kupodivu to celkem jde, nahoře máme krásný výhled. Trochu se kocháme a splníme povinnost - vrcholové foto.

K3 Strážov - vrcholové foto

K3 Strážov - vrcholové foto
A tady má Petr důkaz z K3

Vyrážíme z vrcholu dolů a pod kopcem potkáváme pronásledovatele na cestě nahoru. Teď jen sbíháme dolů do Čičman, kde bude živá kontrola. Docela se to vleče, ale už jsme ve vesnici a před kontrolou zase potkáváme kluky, kteří už pokračují dál. Živá kontrola je luxusní, přes veškeré výkružky je opět napečeno. Doplňuju ale jenom vodu a v hospodě si dáváme včerejší polívku a kafe. Kafe mi pomohlo, ale polívka byla nic moc a ke všemu studená. No, lepší než nic a rychle dál, než úplně ztuhneme. Další kontrola K5 - Magura. Vybíháme dál a najednou se za vesnicí zarazíme, je tady žlutá, která není na mapě ani na Petrově gps. Petr se tu trochu vyzná a tvrdí, že jdeme špatně. Takže hrr zpátky do vesnice. Dobíháme na autobusovou zastávku a protože jemně prší, tak rozkládáme mapu uvnitř. Nedává to smysl, na mapě žlutá není, jen nějaká lyžařská stopa, která tady už v květnu bohužel není. Ale směr jsme měli podle mapy dobrý. Tak navrhuju vrátit se a podle přibližného směru lyžařské stopy vyrazit přímo na hřeben, kde musíme narazit na červenou značku. Takže otočka a zase zpátky. Zrovna přibíhá několik lidí na kontrolu. Zamotali jsme se tady hezky... Vracíme se pod kopec a bereme to přímo přes louku na hřeben. Musíme přes ohradník a kus stranou vidíme a slyšíme velké stádo ovcí s bačou v čele. Tráva je vyšší, dost mokrá, takže v botách máme brouzdaliště. Mě se díry na botách pořád zvětšují, takže voda jde krásně dovnitř, ale ven se jí nechce... Na hřebeni najdeme konečně červenou a vyrážíme dál už po značce. Kousek dál dorazíme na rozcestí, kde se připojuje žlutá - to musí být ale nějaká jiná, tvrdí Petr, ta dole vedla úplně jiných směrem...
Krajina je tady až odporně romantická - kopečky, louky, ovečky... Vpředu zase něco zvoní a vidím další stádo. Když dorazíme blíž, tak zjišťuju, že to nejsou ovečky, ale býci a cesta vede přímo středem stáda. Naštěstí nás mají úplně na háku a my mezi nimi profičíme za neustálého zvonění - zajímavé je, že snad ani dva zvonce nejsou naladěny stejně. Kousek dál se cesta zvedá na Malou Maguru. Dost nepříjemný úsek - pořád do kopce, kamenné koryto, které nemá konec. Petr tuhne, není mu dobře a zůstává vzadu. Nahoře ho čekám a pokračujeme na Maguru, tato část je naštěstí mnohem příjemnější. Petr zase zůstává vzadu a na kontrole ho čekám. Potřebuje se najíst a dát si chvíli pauzu. Mezitím koukáme na další trasu - K6 - Kšinianská poľana. Máme dvě možnosti - přes Liešťany a Suchý vrch nebo přes Nitrianské Rudno směrem na Čierny vrch. Petr si pamatuje Suchý vrch z loňska a hlasuje pro druhou variantu, ten kopec se mu nelíbí. Na mapě se to zdá být stejně dlouhé, tak jdeme přes Rudno. Cestou zjišťujeme, že jsme skoro sousedi - oba bydlíme na Slezské Ostravě a přesto, že býváme na stejných závodehc, tak jsme se zatím nepotkali. Z Magury je to až do Dlžína z kopce, ale pak přichází dlouhý úsek po asfaltu - přes vesnici, po hrázi přehrady do Rudna. Tohle fakt nemusím, zato Petr ožil. V Rudně se stavujeme na benzínce a trochu dohledáváme zelenou značku - no moc jim to s mapama nesedí. Nakonec ji najdeme - jak jinak - přes louku s mokrou trávou. Šplháme do kopce, kontrola má být nahoře v sedle, ve stejném místě, jako byla loni. Dorazíme k rozcestníku a víme jen, že teď máme jít kus po červené na kontrolu, ale není moc jasné kam. Nedá se nic dělat, voláme Johnymu, který nás posílá asi třičtvrtě kilometru směrem na Suchý vrch, kde už najdeme živou kontrolu a teplý čaj. Celý poslední úsek jsme uvažovali, jakou zradu na nás ještě Johny vymyslel s poslední kontrolou, ale K7 je v Dubničce, takže stejně jako loni a žádný další kopec nám do cesty nepostavil. Už docela slušně prší, tak raději rychle pokračujeme přes Kšinnou, kde opět dohledáváme tentokrát žlutou značku a pak pěkně přes mokré louky (jak jinak) přes kopec do Dubničky. Teď už regulérně prší, ale když se člověk hýbe, tak to celkem jde - nohy nemám ani moc mokré, jak se pořád zahřívají, tak jsou celkem v suchu, jen v botách mi cachtá...
Děvčata na K7 jsou schovaná uvnitř a snaží se zatopit, ale vypadá to, že jim je dost zima. Petr se snaží zjistit večerní spoj domů. Dávám s i čaj a vracíme se do deště. Letos nemusíme horem jako loni, můžeme přímo po cestě kolem přehrady do Bánovců. Jak vylezeme ven, tak mě roztřese zima, přece jen v té místnosti měli tepleji. Nezbývá nic jiného, než zahnat zimnici během. Asfalt neasfalt, rozbíhám se po cestě a vyhlížím odbočku k přehradě, která má být po 1,5 kilometru. No byla o kus dál, ale už obíháme přehradu a napojujeme se na betonku, kterou si pamatuju z loňska. Naštěstí si cestu ještě pamatuju a bez problému dorážíme přes sídliště až do Sokolovny. Čas nakonec 20:38 a zhruba 118 kilometrů.
Petr spěchá domů, tak se loučíme, já vyrážím hledat něco k snědku a pak se na chvíli uložím, teď bych to neodřídil.

P.S. Rekapitulace doma nad mapou. Zážitek to byl super, ale při takovéto akci bych neměl šanci, kdybych se nedržel někoho, kdo měl gpsku (sejít ze značky v noci, bez gps znamená skoro počkat na světlo do rána) a pak mám v noci  problém s čtením mapy přes čočky. To jsou věci, které jsem nedocenil.
V cíli bylo jasné, že naše trasa nebyla optimální, když před námi dorazili se 105 nebo 106 kilometry. Významnější chyby byly tři:
1. Hodně lidí vynechalo Trenčianké Teplice a přes Omšenie se dostali na K2
2. Čičmany - tady jsme zazmatkovali a jak mapa v PC ukázala, tak žlutá značka byla další z chybějících a vedla přímo na rozcestí, kde jsme ji pak viděli
3. Tohle byla nejzásadnější chyba - z Magury přes Nitrianské Rudno. Na mapě se to zdálo být zhruba stejně daleko, ale po změření byl rozdíl asi 3,5 km plus třičtvrtě kilometru tam a zpátky na K6, takže celkem nějakých 6 km. Nakonec ani ten Suchý vrch nebyl problém - spousta lidí ho vynechala a vzala to po vrstevnici rovnou do sedla.
Suma sumárum něco přes 2 hodinky v háji, ale poučení pro příště - je třeba koukat do mapy raději o chvíli déle (tedy pokud zrovna vidím ;)).

P.P.S. Boty to mají z sebou

Ani na třetí pokus to nevyšlo...


Použity fotky od Pete Green