Letos bohužel padla varianta s hromadným zájezdem, což byla škoda, protože nám nezbylo, než se dopravit do Cortiny po vlastní ose. Vyrazili jsme ve čtvrtek s plánem stihnout ještě do večera registraci, což se nepovedlo, protože jsme cestou zařadili kochací zastávky v Korutanech, takže jsme do Cortiny dorazili později.
 |
| Cesta před Cortinou |
 |
| Zátiší u cesty |
Drobný problém nastal s dojezdem k hotelu - z žádné strany se nedalo k němu dostat, jediná volná cesta byla jednosměrka. Odstavili jsme auto a šli se zeptat do hotelu, jak se k nim dostat autem. Recepční nám sdělil, že máme prostě vjet do protisměru a postavit se přímo před vchod hotelu na náměstíčku. Poslechli jsme jej, jen jsme si to museli vysvětlit s pořadatelem, který zrovna hlídal trasu Skyrace a nechtěl nás pustit. Pak už bylo všechno v pohodě, zjistili jsme, že tentokrát bydlíme asi 200 metrů od startu - to nám proti loňsku velmi zjednoduší přesuny na prezentaci a na start.
 |
| Pohled z balkónu - tudy poběžíme po startu a těsně před cílem |
Počasí oproti loňsku vypadá lépe a v pátek nás při cestě na prezentaci a bloumání městem provází sluníčko a teplíčko.
 |
| Prezentace za námi, teď můžeme courat po městě |
Okukujeme co tady mají. Nejvíc je tu obchodů se sportovním vybavením - některé značky jsem nikdy u nás neviděl. Městečko se pomalu zaplňuje účastníky závodu, jsou celkem snadno k rozeznání.
 |
| Jojo, Dolomity |
 |
| Je třeba nabrat síly... :) |
 |
| A ta panoramata... |
Odpoledne vyrážíme něco sníst - volíme restauraci přímo naproti našeho hotelu. Je tady celkem fičák a většina hostů jsou závodníci. Dáváme si špagety, pro mě poslední větší jídlo před závodem a míříme na pokoj, nachystat věci a trochu si oddechnout.
Není mi úplně nejlíp, carbonara nějak ve mně pracují, ale do startu se to snad spraví.
Chystám si věci a před jedenáctou stojím s hromadou dalších nadšenců pod kostelní věží. Moderátor představuje hvězdy závodu a pak už motiv z Tenkrát na západě a po zádech běží mráz... Odpočítávání a už jsme zase v tom!
Probíháme uličkami města a kolem se tísní hromady fandících lidí, atmosféra nádherná.
Stoupáme pod les, rozvěcuju čelovku a teď začíná opravdu závod. Stoupáme po serpentinách nahoru a pak po vrstevnici kolem údolí. Pomalu jsem se dostával dopředu, ale začaly mě chytat křeče v břiše. No snad to rozběhám... Pak přišel prudký seběh do údolí, vytřásl mě tak, že na jedenáctém kilometru jsem fofrem zapadl do lesa vyřešit špagety... Než jsme bylo schopen vrátit se na trať, tak jsem jen sledoval dlouhý had čelovek, který kolem mě fičel dolů. No dobrá stovka lidí mě předběhla, ale zatím je to fuk, pořád zbývá přes 100 kilometrů. Sbíháme až dolů do údolí a pak kus údolím k první občerstvovačce Ospitale (18 km). Zatím nic nepotřebuju, křeče mě přešly, ale žaludek je nějak na vodě. Je jedna hodina ráno a tam, kde křižujeme cesty jsou pořád lidi a hlasitě povzbuzují, paráda. Stoupáme nahoru k Forcella Son Forca, je příjemně chladno a počasí vypadá dobře. Podle předpovědi by mělo začít pršet až ve dvě odpoledne. Jsme nahoře a znova hrr dolů až do údolí, kde je druhá občerstvovačka Federavecchia (33 km). Zkouším něco sníst, ale moc to nejde, žaludek je nějaký nejistý. Lepší by to mohlo být na další stanici - nahoře na Rifugio Auronzo, kam jsme si mohli poslat věci. Zdoláváme první kopec k jezeru Misurina a probíháme kolem, je asi 5 ráno a i tady se fandí. Pokračujeme dál do kopce až na Auronzo (48 km). Je to největší občerstvovačka, mají tady polívku, kterou do sebe nějak natlačím, ale jinak nic. Čas vypadá zatím podle předpokladů, mělo by to být někde mezi 19 - 20 hodin.
 |
| Zvěčněný s Tre Cime di Lavaredo |
Ještě kousek nahoru k Forcella Lavaredo a pak dlooooouhý seběh. Začátek mě bavil, byl prudký, ale konec byl pro mě dost hrozný - kus kolem potoka, pak korytem potoka, přes potok a pak tááááhlým kopečkem na občerstvovačku Cimabanche (66 km). Sluníčko už pěkně peče, na cestě nás míjí spousta turistů, je to pořád "Bravo! Forza!" :) Na občerstvovačce se moc nezdržuju, dobírám hlavně vodu, jídlo mi už od pohledu nedělá dobře.
Pokračujeme ještě kousek údolím a pak křižujeme hlavní cestu a stoupáme k Forcella Lerosa. Pomalu počítám, kde bych mohl dohnat (a jestli vůbec) Ivetu, která startovala v 8 hodin. Zatím to vypadá, že bych ji měl dohnat v závěrečném seběhu, někde půl hodiny před cílem tedy pokud poběží podle plánu. Ve stoupání ale přichází první problém - moc nejím a začíná být slušný pařák - pro mě velmi špatná kombinace. Naštěstí je tady všude spousta potoků potůčků a pramínků (nepamatuju jiné hory s takovým množstvím vody), tak zavádím systém externího chlazení a u každého lepšího potůčku chladím ruce a obličej. Moc to nepomáhá, jsem do kopce zoufale pomalý a pořád mě někdo předbíhá. Doplazím se na kopec, je tady trochu stín a cesta se láme dolů a vede docela lesem, takže je tady příjemněji. Z kopce dolů to jde i hlady, stačí vypnout hlavu a nezakopnout. Postupně předbíhám skoro všechny, kteří šli přede mně ve stoupání. Dobíháme na občerstvovačku Malga Ra Stua (75 km), snažím se zodpovědně do sebe něco nacpat, abych se dal trochu dohromady. Naštěstí tady mají polívku. Moc mi ale nejede a z ostatního se mi obrací žaludek. Nedá se nic dělat, je třeba dál. Pokračujeme dolů do údolí, kde se naše trasa spojí s kratší trasou Cortina Trail. Začíná dlouhý výstup k Forcella Col dei Bos. Vytahuju hůlky, až doteď nebyly potřeba, ale teď bude každá pomoc dobrá. Začátek celkem jde, je to lepší než na předchozím kopci, pak se ale dostáváme z lesa na otevřené prostory a slunko peče... Zase brzdím. Zdokonaluju systém externího chlazení na takzvanou lachtaní lázeň - postupně v potocích chladím ruce, hlavu, zátylek, hrudník, namočím šátek a napiju se. Pomáhá to, ale bohužel ne nadlouho. Cestou nahoru je zastávka Malga Travenanzes (88 km), kde se dá doplnit voda, ředím si tady i zbytek kofoly - jednak je už teplá a jednak nevím, jestli by mi vydržela až do konce, ta jejich pepsi mi už neleze. Přichází závěr stoupání a já nějak odcházím... Nemůžu se tam vyškrábat ani přes veškeré chlazení. Nakonec se tam doplazím a organizátoři, kteří tam hlídkují, mi nabízí pepsi, trochu se napiju, ale to byla špatná volba. Už byla ze sluníčka hrozně teplá a málem ze mně vyletěla. No, nějak jsem to ustál, ale žaludku jsem moc nepomohl. Teď seběhnout dolů, kde bude další občerstvovačka na Rifugio Col Gallina (95 km). Před občerstvovačkou je zrádný táhlý kopec, který nás vytáhne k pevnosti nahoru a pak teprve seběhneme dolů. Mám toho dost, motá se mi hlava. Je tady ale restaurace a já mám s sebou 4 €! Nejdu tedy na občerstvovačku, ale napřed do restaurace, diváci na mě sice mávají a ukazují, že jdu špatně, ale já potřebuju pivo a kafe. Koukám na ceny - no aspoň malé pivo a malé kafe... Malé pivo 3,50 €, takže jenom malé pivo... Sedím u stolu a pomalu piju, ani to pivo mi nejede, to už je opravdu havárie. Na toaletách ještě provozuju svou lachtaní lázeň, myslím, že jsem tam moc nenacákal, pokud ano, tak se dodatečně omlouvám. Pak se vracím ke svému malému pivu, ale nemůžu ho dopít. Po více než půl hodině usoudím, že to asi lepší nebude a s batohem v ruce jdu na občerstvovačku. Rozhoduju se, co dál. Pak si lehám do stínu, chvíli poležím a pak se uvidí. Ležím tak hodinu a pak se do mně pustí zimnice, asi z toho slunce. Tak je asi po všem, půjdu k pořadatelům se odhlásit a zjistím, jak se dostanu do Cortiny. Pomalu vstávám a koukám, že se začínají sbírat mraky (už jsem je přivolával několik hodin). Že by přece jen? Přece to nezapíchnu takový kousek před cílem, to se dá dolézt po čtyřech. Musím jen něco sníst, ať přelezu ty poslední dva kopce... Přiblížím se ke stolkům s jídlem na pár metrů a žaludek se mi obrací. Tak nic, budu to muset dojet na to pivo.
Z občerstvovačky je to kousek z kopce, to mi docela jde, pak se cesta láme nahoru na Rifugio Averau a začíná to znova, sotva se plazím. Na prvním kopečku zastavím a sednu si na kořen a nadám si, proč jsem nezůstal dole. Posedávám tak skoro půl hodiny, pak se ale zvedám, protože se mně pořád někdo ptá, jestli jsem O.K. Začíná pršet - konečně! Všichni zastavují a navlíkají na sebe bundy, kalhoty a kdoví co ještě. Já pokračuju jen v tričku a jsem rám, že se konečně ochladím. Před vrcholem už je slušná bouřka, kolem lítají blesky a hřmí. Nahoře mají stejně jako loni čaj, paráda, tem můžu. Začíná slušný vichr a slejvák, takže nás pouští do chaty. Dopíjím čaj a oblíkám si tričko s dlouhým rukávem a větrovku. Vyrážím do deště, teď je to docela z kopce, pak jedna "vlnka" a budeme na předposlední občerstvovačce v Passo Giau (103 km). Cesta tady vede po loukách, přestalo sice pršet, ale strašně to teď klouže, takže pořád musím dávat pozor, abych nehodil tlamu. Konečně jsem na Passo Giau. Sedám si na mokrou lavičku, beru si čaj a násilím do sebe cpu asi tři sousta chleba, tohle už musím dojít. Sedím celkem dlouho, všichni kolem mě probíhají. Schovávám větrovku, na mě je moc teplo. Zbývá poslední opravdový kopec k Forcella Giau. Vyhrabu se na něj a teď zbývá posledních asi třináct kiláků do cíla, v podstatě pořád z kopce. Vypínám hlavu, teď už je to jedno a pouštím se po kamenité stezce dolů na poslední občerstvovačku Rifugio Croda da Lago (110 km). Postupně předbíhám pár lidí, zdá se, že už toho mají taky dost. Vypadá to, že to stihnu aspoň pod 24 hodin, mám na to ještě 3 hodiny - když si švihnu, mohlo by to být i pod 23. Dobíhám na občerstvovačku a vidím odbíhat pár lidí. Už nic nejím, jen si dávám trochu pepsi a svlíkám i triko s dlouhým rukávem, asi bych se v něm upekl. Vybíhám dolů, ale po chvíli mám pocit, že mi něco chybí - jasně hůlky! Takže zpátky, naštěstí to nebylo daleko. Tak rychle dolů. Nejspíš už poběžím celou cestu sám, ti přede mnou odběhli dávno a už mě z kopce snad nikdo nepředběhne.
Pokračuju dolů lesem až k místu označenému jako nebezpečné, kde je třeba trochu zpomalit mezi kameny. V těch místech uvidím trojici, která se tu trápila a zdržela, takže ačkoliv už nemám zvláštní touhu závodit, tak je ještě předbíhám a pokračuju dolů lesem. Dost to tady po dešti klouže, hodí se mi, že mám hůlky, tak fičím jak to jde. Dobíhám další a už jsem na cestě, která se dlouho točí lesem do Cortiny. Na cestě postupně dobíhám další lidi. Cesta je dost zdlouhavá, tak aspoň začínám počítat lidi, které jsem předběhl od poslední zastávky - už jich je 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16... Šestnáctka bojuje a znova mě předbíhá, ale už jsme na kraji Cortiny a předbíhám ještě dva - takže 17. Už jsem ve městě, lidi fandí. Poslední kus z náměstí uličkou do cíle, tady je nejvíce lidí, všichni fandí, jako bych dobíhal na bednu. Děti si chtějí plácnout, těsně před cílem ještě špalír ve stylu naší zlaté brány a cíl. Nakonec za 22:30, takže poslední úsek od jezera těsně pod hodinu. No vhledem k tomu, že jsem skoro tři hodiny proležel a proseděl a málem vzdal, tak to snad není taková hrůza.
Dostávám finišerskou vestu a pomalu se šourám pro svůj drop bag. Začíná zase pršet, ale pořád je teplo. Došourám se do hotelu a mám to za sebou.
Oficiální video ze závodu:
No a v neděli nás čekala zpáteční cesta, opět s kochacími zastávkami u Pressegger See.
No a v neděli nás čekala zpáteční cesta, opět s kochacími zastávkami u Pressegger See.
 |
| U Pressegger See |
P.S. Tento závod byl o dvou chybách - první dietní a druhé meteorologické. Jo, člověk se pořád učí. No, zdá se, že tam budu muset ještě jednou, ten čas je třeba napravit. ;)
Žádné komentáře:
Okomentovat