Letecká 100

Druhou částí slovenského dvojboje byla Letecká 100. Po loňsku jsem z ní měl trošku rozpačitý pocit - jednak jsem měl deprese z 20-ti kilometrového sprintu po rovině na úvod, jednak jsme se trochu zamotali a i toho asfaltu bylo víc než mám rád. Nakonec jsem stejně neodolal a přihlásil se.
Na březen se tedy rýsovala stejná sestava jako v loňském roce Kysucká-Letecká-Jarní Šluknovsko. Jediná zrada byla v tom, že díky velikonočnímu termínu Šluknovské se všechno nějak posunulo a místo ob týden jsou to letos tři víkendy po sobě.
Vzhledem k tomu, jak se závody vyskládaly hezky za sebe a částečně díky tomu, že v práci taky nebylo zrovna nejvolněji, tak jsem to pojal stylem Honzy Suchomela - netrénovat, jen si o víkendu dát 100.. Před závodem jsem ještě musel urychleně řešit problém s botami - Speedcrosy se odporoučely, reklamace sice byla v běhu, ale boty měly dorazit až za 10 dnů. Takže jsem na služebce v Brně pořídil první lepší, které mi padly do ruky - Inov-8 Terraclaw a nezbývalo než věřit, že první výběh a zároveň ostrá zkouška, se obejde bez větších následků :).
Jako obvykle při pátku ještě zmatky v práci, ale pak už konečně vyrážím. No dorazím tak akorát, abych se stačil odprezentovat a převlíct. Rozpravu poslouchám tak napůl - trasa je stejná jako loni, jen jedna podstatná informace mě zarazila - propisku má mít každý svoji, na kontrolách nejsou. Jako naschvál jsem fix, který jsme nafasovali na Kysucké doma vyhodil z báglu...

Prezentace

Už se máme přesunout na start - rychle ještě v autě hledám propisku, naštěstí tam je. Přesouvám se na start a sotva stačím zapnout hodinky - je odstartováno.
A je to tady. Pochopitelně všichni vyrazili, jakoby to byl maximálně půlmaraton. Ono to tak na úvod skoro je - 20 km po rovince po hrázi, celou cestu rovně - ani zatáčka. Snažím se hlídat, ale stejně se běží tempo kolem 5:00. Jsme na první kontrole a přichází zrada - mám propisku, ale nepíše. Skoro jsem roztrhal kontrolní list, jak jsem ji zkoušel rozepsat, ale nic. Mezitím, probíhá několik lidí, kterým propisky fungují nebo si kontrolu fotí. No, první heslo si zapamatuji, další budu muset fotit. Pokračujeme dál stejným tempem - druhá kontrola - letos je jich víc než dvojnásobek proti loňsku. Druhý pokus rozepsat propisku dopadá stejně, tak kontrolu fotím a pokračuju. Zkusím to vyřešit na první živé kontrole.

Normálně si je nefotím, ale tentokrát mám několik kontrol zdokumentovaných - K2

Je neuvěřitelné teplo a krásná jasná noc - je docela vidět i bez čelovky. A už máme třetí kontrolu u závory. Zatím to letos nějak utíká.

K3

Už jsme na prvním ze tří nepříjemných asfaltových úseků, který vede až pod hrad Beckov, kde má být další kontrola. Ale i tento úsek mi letos přišel nějak kratší. V obci trochu zmatků - všichni hledají správný rozcestník s kontrolou, kdo by čekal, že tady mají tři... Ale nakonec ho najdeme a konečně se stáčíme na první kopeček.

K4

Teď už vede cesta lesem, přes louky, hned je to příjemnější. Jen k první živé kontrole je to zase po cestě přes celou vesnici. Mají čaj, vánočku a mě se podaří u obsluhy vyškemrat propisku, takže můžu plně vybaven vyrazit proti sjezdovce.
Konečně se cesta houpe nahoru a dolů, vede lesem a je to zajímavější. Bohužel se plní předpověď počasí - zatáhlo se nám a romantická noc je v háji. Přichází první lepší seběh - až dolů do údolí, kde pak musíme absolvovat asfaltový úsek číslo 2. Z kopce dolů, to já rád. Ve tmě se mi podaří dvakrát během pěti minut špatně došlápnout pravou nohou, což má naštěstí za důsledek jenom delší řadu nespisovných slov a jisté zvolnění tempa. Fičíme si to kolem potoka dolů, občas někoho předběhnu, ale začíná mě nějak tlačit pravá bota na nártu. Nejspíš jsem to u těch nových bot neodhadl a moc si utáhl. Nějakou dobu to vydržím, ale je to teprve nějaký 35. kilometr, raději sedám do listí a botu povoluju, přece jen musí vydržet ještě nějakých 70 kilometrů... Než se dám dohromady, proběhne kolem mě pár lidí. Po chvíli jsme na asfaltce - tohle je podle mě nejhnusnější úsek, já ten asfalt nesnáším... Noha trochu povolila, ale pořád to není nic moc, na další kontrole se na to budu muset ještě podívat. Tenhle úsek mi nejde, ti co mě předběhli, mi pomalu  mizí a zezadu se blíží nějaká čelovka. Na další kontrole zjišťuju, že je to nějaká holka - půjčuje si  propisku, protože svou ztratila. Tenhle úsek mě brzdí, zmůžu se sotva na indiánský běh, začínám nabírat zdržení.
Konečně jsme na živé kontrole v Duchonce (asi 50 km). Loni jsem si tady nemohl vybrat nic k jídlu, ale letos je to v pohodě, kromě toho mají čaj, paráda.

Co bych ještě sežral?

Podle toho co hlásí kočce za mnou, tak je zatím první žena. Vyrážím dál, ale ještě mi dojde, že jsem si chtěl převázat botu, tak si opodál sedám a šněruju. Hned je u mě pořadatel, jestli nemám nějaký problém - šikovní.

Přes Podhradie se dostáváme ke sjezdovce a lezeme na Úhrad, dobíhám nějakou dvojici a pokračujeme k Bezovci. Tam se těším - živá kontrola s polívkou mě vždycky potěší. Letos jsem tu nakonec zjevně dříve než loni - ještě je tma a loni mě chytlo svítání ještě před Bezovcem. Zdá se, že bych mohl mít tak hodinu, možná hodinu a půl k dobru. Polívka mi udělal dobře, začíná svítat, no samá pozitiva.
Vyrážím přes dolík a dál do kopce, nedám si pozor a zamotám se někde v roští a chvíli musím dohledávat cestu, naštěstí se mi podle hodinek podaří celkem rychle vrátit na trasu. Cesta se teď hezky houpe po hřebenu. Počasí se zkazilo, ale neprší, tak to jde dobře. Teď si uvědomuji ten rozdíl proti Kysucké - tady máme cestičky jak v zámeckém parku, minimum bahna, no prostě paráda. Cestou předbíhám pár lidí - dolů z kopce dvojici, která to bere opatrněji, já v duchu hesla, že nohy už bolí tak jako tak, proto není důvod je šetřit :).

Zbytky sněhu před Inovcem

Ve vyšších polohách kolem Inovce je les hezky namrzlý a potkáváme i zbytky sněhu. Mám za sebou Inovec - nejvyšší bod trasy a přichází (trochu nečekaně) první složitější úsek - seběh je v lese pěkně namrzlý a chvílemi je to o hubu. Ale za lesem je zase všude jen tráva a jediný problém mám s botou, která pořád tlačí. Pouštím to šupem k Chatě pod Inovcem - zrovna někdo vyráží dolů. Jsem tady sám. Dostávám polívku a objednávám si kofolu a kafe - ideální povzbuzení pro zbývajících necelých 20 kilometrů. Doráží ještě dvojka, kterou jsem předbíhal cestou a ptají se, jak na tom jsou, takže zjišťuju, že jsem 21.
Vyrážím dál, ještě je to kus z kopce do Mnichové Lehoty, kde přijde poslední kopec. Vím, že je přede mnou velká mezera, tak ani nikoho nevyhlížím. Nakonec ale za tratí v Mnichové Lehotě dobíhám Standu. Kousek jdeme spolu, ale do kopce zůstává vzadu. Cestou se rozhlížím, má tady být někde kontrola a hned pak další - poslední živá Pod Ostrým vrchom. Přejdu poslední kopec, kde jsem čekal kontrolu, ale ta pořád nikde. cestou okukuju všechny stromy a rozcestníky, protože už sbíhám pod Ostrý a kontrola nikde. Už jsem před chatou a docela mě to znervózňuje. Nakonec kontrolu najdu, ale je pro mě umístěna trochu nepochopitelně - asi 200 metrů od živé kontroly. V chatě si dám čaj, ale je tak horký, že ho ani nevypiju a raději pokračuju.
Tohle je poslední seběh před nepříjemným asfaltovým úsekem přes Soblahov. Z kopce to jde, ale na asfaltce přecházím do indiánského běhu, noha trochu stávkuje. Škoda, zdržuje to. Ještě dlouhý úsek kolem vojenského prostoru a parkem, kde opět dlouho dohledávám kontrolu a zdržuju se.

Park nad hradem

Konečně hrad a sešup dolů, pak kousek městem. Koukám dozadu a vidím, že se blíží Standa - díky dohledávání kontroly jsem se pěkně zdržel.

Na hradě

Čekám na něj a společně míříme městem k sokolovně. Na dvoře mě ještě zdraví Janko Pristach, který se už chystá k odjezdu - je to ďábel, tyhle dva víkendy dal parádně!
No a jsme v cíli podle hodinek 108km za 15:38 a dělené 17. místo (takže skoro o 2 hodiny lepší než loni).

Výsledky

Nakonec jsem dorazil docela brzy, takže bylo poledne a já už jsem byl umytý a sbalený k odjezdu. A tak jsem vyrazil pomalu k domovu, ta cesta je vždycky pomalá - po probdělé noci je to silně uspávací, to znamená pomalu a s několika zastávkami. V Ostravici pauza na oběd a pak už jenom dojezd domů - kupodivu mám po závodech  ještě kus sobotního odpoledne a celý večer volno!

Druhý den začínám cítit nohu a kontrolou zjišťuju, že na nártu se výrazně "zaoblila". Asi se na ní podepsalo těch 70 kilometrů.
Bohužel to vydrželo celý týden, jak tvrdí ranhojič, tak je to únava materiálu. Takže Šluknovsko se pomalu rozplynulo a velikonoce byly ve znamení rehabilitace. No tak snad za rok.

Zaoblení

Použity fotky z facebookové skupiny Letecká 100