Lavaredo 2015

Když jsme se loni zúčastnili Cortina Trailu - kratšího brášky Lavaredo Ultra Trailu, bylo jasné, že další rok nezbývá než zkusit celou trasu, protože v Dolomitech je to skoro vyhlídková trasa a k tomu nadšení organizátoři a diváci...
Letos bohužel padla varianta s hromadným zájezdem, což byla škoda, protože nám nezbylo, než se dopravit do Cortiny po vlastní ose. Vyrazili jsme ve čtvrtek s plánem stihnout ještě do večera registraci, což se nepovedlo, protože jsme cestou zařadili kochací zastávky v Korutanech, takže jsme do Cortiny dorazili později.

Cesta před Cortinou

Zátiší u cesty

Drobný problém nastal s dojezdem k hotelu - z žádné strany se nedalo k němu dostat, jediná volná cesta byla jednosměrka. Odstavili jsme auto a šli se zeptat do hotelu, jak se k nim dostat autem. Recepční nám sdělil, že máme prostě vjet do protisměru a postavit se přímo před vchod hotelu na náměstíčku. Poslechli jsme jej, jen jsme si to museli vysvětlit s pořadatelem, který zrovna hlídal trasu Skyrace a nechtěl nás pustit. Pak už bylo všechno v pohodě, zjistili jsme, že tentokrát bydlíme asi 200 metrů od startu - to nám proti loňsku velmi zjednoduší přesuny na prezentaci a na start.

Pohled z balkónu - tudy poběžíme po startu a těsně před cílem

Počasí oproti loňsku vypadá lépe a v pátek nás při cestě na prezentaci a bloumání městem provází sluníčko a teplíčko.

Prezentace za námi, teď můžeme courat po městě

Okukujeme co tady mají. Nejvíc je tu obchodů se sportovním vybavením - některé značky jsem nikdy u nás neviděl. Městečko se pomalu zaplňuje účastníky závodu, jsou celkem snadno k rozeznání.

Jojo, Dolomity

Dojdeme trochu stranou a zaparkujeme na čerstvě posečené louce s výhledy jako.. no jako v Dolomitech.

Je třeba nabrat síly... :)

A ta panoramata...

Odpoledne vyrážíme něco sníst - volíme restauraci přímo naproti našeho hotelu. Je tady celkem fičák a většina hostů jsou závodníci. Dáváme si špagety, pro mě poslední větší jídlo před závodem a míříme na pokoj, nachystat věci a trochu si oddechnout.

Není mi úplně nejlíp, carbonara nějak ve mně pracují, ale do startu se to snad spraví.

Chystám si věci a před jedenáctou stojím s hromadou dalších nadšenců pod kostelní věží. Moderátor představuje hvězdy závodu a pak už motiv z Tenkrát na západě a po zádech běží mráz... Odpočítávání a už jsme zase v tom!

Probíháme uličkami města a kolem se tísní hromady fandících lidí, atmosféra nádherná.

Stoupáme pod les, rozvěcuju čelovku a teď začíná opravdu závod. Stoupáme po serpentinách nahoru a pak po vrstevnici kolem údolí. Pomalu jsem se dostával dopředu, ale začaly mě chytat křeče v břiše. No snad to rozběhám... Pak přišel prudký seběh do údolí, vytřásl mě tak, že na jedenáctém kilometru jsem fofrem zapadl do lesa vyřešit špagety... Než jsme bylo schopen vrátit se na trať, tak jsem jen sledoval dlouhý had čelovek, který kolem mě fičel dolů. No dobrá stovka lidí mě předběhla, ale zatím je to fuk, pořád zbývá přes 100 kilometrů. Sbíháme až dolů do údolí a pak kus údolím k první občerstvovačce Ospitale (18 km). Zatím nic nepotřebuju, křeče mě přešly, ale žaludek je nějak na vodě. Je jedna hodina ráno a tam, kde křižujeme cesty jsou pořád lidi a hlasitě povzbuzují, paráda. Stoupáme nahoru k Forcella Son Forca, je příjemně chladno a počasí vypadá dobře. Podle předpovědi by mělo začít pršet až ve dvě odpoledne. Jsme nahoře a znova hrr dolů až do údolí, kde je druhá občerstvovačka Federavecchia (33 km). Zkouším něco sníst, ale moc to nejde, žaludek je nějaký nejistý. Lepší by to mohlo být na další stanici - nahoře na Rifugio Auronzo, kam jsme si mohli poslat věci. Zdoláváme první kopec k jezeru Misurina a probíháme kolem, je asi 5 ráno a i tady se fandí. Pokračujeme dál do kopce až na Auronzo (48 km). Je to největší občerstvovačka, mají tady polívku, kterou do sebe nějak natlačím, ale jinak nic. Čas vypadá zatím podle předpokladů, mělo by to být někde mezi 19 - 20 hodin.

Zvěčněný s Tre Cime di Lavaredo

Ještě kousek nahoru k Forcella Lavaredo a pak dlooooouhý seběh. Začátek mě bavil, byl prudký, ale konec byl pro mě dost hrozný - kus kolem potoka, pak korytem potoka, přes potok a pak tááááhlým kopečkem na občerstvovačku Cimabanche (66 km). Sluníčko už pěkně peče, na cestě nás míjí spousta turistů, je to pořád "Bravo!  Forza!" :) Na občerstvovačce se moc nezdržuju, dobírám hlavně vodu, jídlo mi už od pohledu nedělá dobře.

Pokračujeme ještě kousek údolím a pak křižujeme hlavní cestu a stoupáme k Forcella Lerosa. Pomalu počítám, kde bych mohl dohnat (a jestli vůbec) Ivetu, která startovala v 8 hodin. Zatím to vypadá, že bych ji měl dohnat v závěrečném seběhu, někde půl hodiny před cílem  tedy pokud poběží podle plánu. Ve stoupání ale přichází první problém - moc nejím a začíná být slušný pařák - pro mě velmi špatná kombinace. Naštěstí je tady všude spousta potoků potůčků a pramínků (nepamatuju jiné hory s takovým množstvím vody), tak zavádím systém externího chlazení a u každého lepšího potůčku chladím ruce a obličej. Moc to nepomáhá, jsem do kopce zoufale pomalý a pořád mě někdo předbíhá. Doplazím se na kopec, je tady trochu stín a cesta se láme dolů a vede docela lesem, takže je tady příjemněji. Z kopce dolů to jde i hlady, stačí vypnout hlavu a nezakopnout. Postupně předbíhám skoro všechny, kteří šli přede mně ve stoupání. Dobíháme na občerstvovačku Malga Ra Stua (75 km), snažím se zodpovědně do sebe něco nacpat, abych se dal trochu dohromady. Naštěstí tady mají polívku. Moc mi ale nejede a z ostatního se mi obrací žaludek. Nedá se nic dělat, je třeba dál. Pokračujeme dolů do údolí, kde se naše trasa spojí s kratší trasou Cortina Trail. Začíná dlouhý výstup k Forcella Col dei Bos. Vytahuju hůlky, až doteď nebyly potřeba, ale teď bude každá pomoc dobrá. Začátek celkem jde, je to lepší než na předchozím kopci, pak se ale dostáváme z lesa na otevřené prostory a slunko peče... Zase brzdím. Zdokonaluju systém externího chlazení na takzvanou lachtaní lázeň - postupně v potocích chladím ruce, hlavu, zátylek, hrudník, namočím šátek a napiju se. Pomáhá to, ale bohužel ne nadlouho. Cestou nahoru je zastávka Malga Travenanzes (88 km), kde se dá doplnit voda, ředím si tady i zbytek kofoly - jednak je už teplá a jednak nevím, jestli by mi vydržela až do konce, ta jejich pepsi mi už neleze. Přichází závěr stoupání a já nějak odcházím... Nemůžu se tam vyškrábat ani přes veškeré chlazení. Nakonec se tam doplazím a organizátoři, kteří tam hlídkují, mi nabízí pepsi, trochu se napiju, ale to byla špatná volba. Už byla ze sluníčka hrozně teplá a málem ze mně vyletěla. No, nějak jsem to ustál, ale žaludku jsem moc nepomohl. Teď seběhnout dolů, kde bude další občerstvovačka na Rifugio Col Gallina (95 km). Před občerstvovačkou je zrádný táhlý kopec, který nás vytáhne k pevnosti nahoru a pak teprve seběhneme dolů. Mám toho dost, motá se mi hlava. Je tady ale restaurace a já mám s sebou 4 €! Nejdu tedy na občerstvovačku, ale napřed do restaurace, diváci na mě sice mávají a ukazují, že jdu špatně, ale já potřebuju pivo a kafe. Koukám na ceny - no aspoň malé pivo a malé kafe... Malé pivo 3,50 €, takže jenom malé pivo... Sedím u stolu a pomalu piju, ani to pivo mi nejede, to už je opravdu havárie. Na toaletách ještě provozuju svou lachtaní lázeň, myslím, že jsem tam moc nenacákal, pokud ano, tak se dodatečně omlouvám. Pak se vracím ke svému malému pivu, ale nemůžu ho dopít. Po více než půl hodině usoudím, že to asi lepší nebude a s batohem v ruce jdu na občerstvovačku. Rozhoduju se, co dál. Pak si lehám do stínu, chvíli poležím a pak se uvidí. Ležím tak hodinu a pak se do mně pustí zimnice, asi z toho slunce. Tak je asi po všem, půjdu k pořadatelům se odhlásit a zjistím, jak se dostanu do Cortiny. Pomalu vstávám a koukám, že se začínají sbírat mraky (už jsem je přivolával několik hodin). Že by přece jen? Přece to nezapíchnu takový kousek před cílem, to se dá dolézt po čtyřech. Musím jen něco sníst, ať přelezu ty poslední dva kopce... Přiblížím se ke stolkům s jídlem na pár metrů a žaludek se mi obrací. Tak nic, budu to muset dojet na to pivo.

Z občerstvovačky je to kousek z kopce, to mi docela jde, pak se cesta láme nahoru na Rifugio Averau a začíná to znova, sotva se plazím. Na prvním kopečku zastavím a sednu si na kořen a nadám si, proč jsem nezůstal dole. Posedávám tak skoro půl hodiny, pak se ale zvedám, protože se mně pořád někdo ptá, jestli jsem O.K. Začíná pršet - konečně! Všichni zastavují a navlíkají na sebe bundy, kalhoty a kdoví co ještě. Já pokračuju jen v tričku a jsem rám, že se konečně ochladím. Před vrcholem už je slušná bouřka, kolem lítají blesky a hřmí. Nahoře mají stejně jako loni čaj, paráda, tem můžu. Začíná slušný vichr a slejvák, takže nás pouští do chaty. Dopíjím čaj a oblíkám si tričko s dlouhým rukávem a větrovku. Vyrážím do deště, teď je to docela z kopce, pak jedna "vlnka" a budeme na předposlední občerstvovačce v Passo Giau (103 km). Cesta tady vede po loukách, přestalo sice pršet, ale strašně to teď klouže, takže pořád musím dávat pozor, abych nehodil tlamu. Konečně jsem na Passo Giau. Sedám si na mokrou lavičku, beru si čaj a násilím do sebe cpu asi tři sousta chleba, tohle už musím dojít. Sedím celkem dlouho, všichni kolem mě probíhají. Schovávám větrovku, na mě je moc teplo. Zbývá poslední opravdový kopec k Forcella Giau. Vyhrabu se na něj a teď zbývá posledních asi třináct kiláků do cíla, v podstatě pořád z kopce. Vypínám hlavu, teď už je to jedno a pouštím se po kamenité stezce dolů na poslední občerstvovačku Rifugio Croda da Lago (110 km). Postupně předbíhám pár lidí, zdá se, že už toho mají taky dost. Vypadá to, že to stihnu aspoň pod 24 hodin, mám na to ještě 3 hodiny - když si švihnu, mohlo by to být i pod 23. Dobíhám na občerstvovačku a vidím odbíhat pár lidí. Už nic nejím, jen si dávám trochu pepsi a svlíkám i triko s dlouhým rukávem, asi bych se v něm upekl. Vybíhám dolů, ale po chvíli mám pocit, že mi něco chybí - jasně hůlky! Takže zpátky, naštěstí to nebylo daleko. Tak rychle dolů. Nejspíš už poběžím celou cestu sám, ti přede mnou odběhli dávno a už mě z kopce snad nikdo nepředběhne.

Pokračuju dolů lesem až k místu označenému jako nebezpečné, kde je třeba trochu zpomalit mezi kameny. V těch místech uvidím trojici, která se tu trápila a zdržela, takže ačkoliv už nemám zvláštní touhu závodit, tak je ještě předbíhám a pokračuju dolů lesem. Dost to tady po dešti klouže, hodí se mi, že mám hůlky, tak fičím jak to jde. Dobíhám další a už jsem na cestě, která se dlouho točí lesem do Cortiny. Na cestě postupně dobíhám další lidi. Cesta je dost zdlouhavá, tak aspoň začínám počítat lidi, které jsem předběhl od poslední zastávky - už jich je 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16... Šestnáctka bojuje a znova mě předbíhá, ale už jsme na kraji Cortiny a předbíhám ještě dva - takže 17. Už jsem ve městě, lidi fandí. Poslední kus z náměstí uličkou do cíle, tady je nejvíce lidí, všichni fandí, jako bych dobíhal na bednu. Děti si chtějí plácnout, těsně před cílem ještě špalír ve stylu naší zlaté brány a cíl. Nakonec za 22:30, takže poslední úsek od jezera těsně pod hodinu. No vhledem k tomu, že jsem skoro tři hodiny proležel a proseděl a málem vzdal, tak to snad není taková hrůza.

Dostávám finišerskou vestu a pomalu se šourám pro svůj drop bag. Začíná zase pršet, ale pořád je teplo. Došourám se do hotelu a mám to za sebou.

Oficiální video ze závodu:

No a v neděli nás čekala zpáteční cesta, opět s kochacími zastávkami u Pressegger See.

U Pressegger See

P.S. Tento závod byl o dvou chybách - první dietní a druhé meteorologické. Jo, člověk se pořád učí. No, zdá se, že tam budu muset ještě jednou, ten čas je třeba napravit. ;)

Bánovská 100 - Strážovská motanica

Loňská B100 ve mně zanechala velmi pozitivní dojem, přestože jsem se málem upekl, ale Strážovské vrchy jsou krásné místo...
Proto jsem s ní počítal i letos a Johny nám to ještě zpestřil tím, že změnil koncept trochu ve stylu 5BV - žádné občerstvovačky, jen voda, žádná trasa jen 7 kontrol, přičemž další bod se dozvíš až na kontrole. Optimální délka 105 km, D+ 4900m. Startovné dobrovolné v cíli. Znělo to zajímavě, takže v pátek 22.5. jsem na cestě do Bánovců a je mi jasné, že loňská výheň se opakovat nebude, spíš budeme mít dost vlhko.
V sokolovně v Bánovcích je docela komorní atmosféra, je nás tu jen část, dost lidí jede rovnou na start do Trenčína. Před 10 se sáčkujem do 3 aut, která nás převáží na start do Trenčína. V hospodě už je dost lidí, když dorazíme my, tak víceméně vytlačíme všechny ostatní hosty. Venku prší, tak je příjemné, že poslední chvíle před startem můžeme být zašití v suchu.

V teple před startem

Těsně před 11 nás Johny odvádí přes náměstí na start pod hradem. Cestou přitahuje naše skupina dost pozornosti, zejména lehce podnapilých mladíků - "To je niečo, ako pevnosť Boyard", jak říkali :).
Těsně před startem se dovídáme, že první a pátá kontrola je jen fixová, třetí je vrcholové foto, takže  z toho vyplývá, že 2, 4, 6 a 7 budou živé kontroly. No a než vyrazíme, tak nám Johny oznámí první bod - Ostrý vrch. To s komentářem - "jak už jistě všichni víte"... Já vím prd, jsem rád, že vím, že jsem v Trenčíně. Vím jen, že jsme přesně na konci trasy Letecké 100, takže začátek budeme mít v protisměru, aspoň budu znát kousek cesty.

Před startem - trochu nám prší a Johny nám odtajnil K1

Všichni vyráží v jemném dešti do kopce k hradu. Držím se ve druhé skupince a spoléhám, že jsou v ní místní, takže nebudu muset moc hledat cestu. Vzhledem k tomu, že není značená trasa, tak jsem si ani nebral tentokrát gpsku a mám jen mapy. Tempo je celkem svižné a ani není moc zima.
Jsme na rozcestí pod sjezdovkou, trochu hledáme směr, nakonec podle gps volíme směr a po chvíli je vidět i značka. Na chatě pod sjezdovkou mají zjevně mejdan v plném proudu, tak se nám dostává přehršel "dobrých" rad. Cesta vede trávou, která je tedy dost mokrá a okamžitě máme mokro v botech - zdá se, že vody si dnes užijeme. Po chvíli část skupinky volí zkratku na lesní cestu, já se držím těch přede mnou, kteří to berou po turistické značce. Po chvíli zjišťuju, že ostatní to asi brali zkratkou všichni, protože je za mnou totální tma, žádná čelovka. Stáčíme na vrcholovou značku na Ostrý vrch a shora už sbíhá čelo závodu, zdá se, že zkratka byla opravdu zkratka...:)

Jsme na K1, kluci přede mnou jen označí a fičí dál. Koukám na mapu K2 - Omšenská Baba, je to jen výřez, tak na mapě není K1 a já se tady moc neorientuju, takže vytahuju mapu a hledám. Zjišťuju první zradu - čočky jsou sice fajn, protože i když prší tak slušně vidím, ale na mapě při svitu čelovky vidím velké kulové... Chvíli mi to trvá než se zorientuju a ostatní mezitím mizí. Vybíhám za nimi a po chvilce narazím na dvojici, která minula odbočku. Teď se mi hodí, že jsem šel nahoru oklikou, protože se kousek vracíme stejnou cestou. Kluci mají gpsku, držím se jich, v téhle tmě značky nejsou zas tak dobře vidět. Míříme na Trenčianské Teplice a přes ně nahoru po červené. Za Teplicemi doplňujeme z pramenu vodu, je docela teplo a voda rychle ubývá. Pod K2 je živá kontrola, doplňujeme zase vodu a posílají nás na vrchol, kde je další mapka. Na mapce je K3 - Strážov a K4 - Čičmany. Trochu se zdržíme, domlouváme další postup. Tady se hodí rady Johnyho ohledně cest, které chybí v mapách - červená značka přes Zliechov je jedna z nich, zároveň se rozhodujeme seběhnout lesní cestou do Dolní Poruby a neobíhat po značce. Sbíháme kousek zpátky na červenou a přeběhneme odbočku, musíme se vrátit a dohnal nás Petr, který se k nám přidává. Kupodivu to funguje a dostáváme se na červenou, která tady opravdu je a pokračujeme na Zliechov. Kluci to drtí i do kopce, zůstáváme s Petrem trochu vzadu a po chvíli je nevidíme. Ve Zliechově je malý obchod, před kterým zase vidíme kluky - tak zas tak daleko nám nezmizeli. Kupujeme pití a pokračujeme vzhůru na nejvyšší bod trasy Strážov. Kupodivu to celkem jde, nahoře máme krásný výhled. Trochu se kocháme a splníme povinnost - vrcholové foto.

K3 Strážov - vrcholové foto

K3 Strážov - vrcholové foto

A tady má Petr důkaz z K3

Vyrážíme z vrcholu dolů a pod kopcem potkáváme pronásledovatele na cestě nahoru. Teď jen sbíháme dolů do Čičman, kde bude živá kontrola. Docela se to vleče, ale už jsme ve vesnici a před kontrolou zase potkáváme kluky, kteří už pokračují dál. Živá kontrola je luxusní, přes veškeré výkružky je opět napečeno. Doplňuju ale jenom vodu a v hospodě si dáváme včerejší polívku a kafe. Kafe mi pomohlo, ale polívka byla nic moc a ke všemu studená. No, lepší než nic a rychle dál, než úplně ztuhneme. Další kontrola K5 - Magura. Vybíháme dál a najednou se za vesnicí zarazíme, je tady žlutá, která není na mapě ani na Petrově gps. Petr se tu trochu vyzná a tvrdí, že jdeme špatně. Takže hrr zpátky do vesnice. Dobíháme na autobusovou zastávku a protože jemně prší, tak rozkládáme mapu uvnitř. Nedává to smysl, na mapě žlutá není, jen nějaká lyžařská stopa, která tady už v květnu bohužel není. Ale směr jsme měli podle mapy dobrý. Tak navrhuju vrátit se a podle přibližného směru lyžařské stopy vyrazit přímo na hřeben, kde musíme narazit na červenou značku. Takže otočka a zase zpátky. Zrovna přibíhá několik lidí na kontrolu. Zamotali jsme se tady hezky... Vracíme se pod kopec a bereme to přímo přes louku na hřeben. Musíme přes ohradník a kus stranou vidíme a slyšíme velké stádo ovcí s bačou v čele. Tráva je vyšší, dost mokrá, takže v botách máme brouzdaliště. Mě se díry na botách pořád zvětšují, takže voda jde krásně dovnitř, ale ven se jí nechce... Na hřebeni najdeme konečně červenou a vyrážíme dál už po značce. Kousek dál dorazíme na rozcestí, kde se připojuje žlutá - to musí být ale nějaká jiná, tvrdí Petr, ta dole vedla úplně jiných směrem...
Krajina je tady až odporně romantická - kopečky, louky, ovečky... Vpředu zase něco zvoní a vidím další stádo. Když dorazíme blíž, tak zjišťuju, že to nejsou ovečky, ale býci a cesta vede přímo středem stáda. Naštěstí nás mají úplně na háku a my mezi nimi profičíme za neustálého zvonění - zajímavé je, že snad ani dva zvonce nejsou naladěny stejně. Kousek dál se cesta zvedá na Malou Maguru. Dost nepříjemný úsek - pořád do kopce, kamenné koryto, které nemá konec. Petr tuhne, není mu dobře a zůstává vzadu. Nahoře ho čekám a pokračujeme na Maguru, tato část je naštěstí mnohem příjemnější. Petr zase zůstává vzadu a na kontrole ho čekám. Potřebuje se najíst a dát si chvíli pauzu. Mezitím koukáme na další trasu - K6 - Kšinianská poľana. Máme dvě možnosti - přes Liešťany a Suchý vrch nebo přes Nitrianské Rudno směrem na Čierny vrch. Petr si pamatuje Suchý vrch z loňska a hlasuje pro druhou variantu, ten kopec se mu nelíbí. Na mapě se to zdá být stejně dlouhé, tak jdeme přes Rudno. Cestou zjišťujeme, že jsme skoro sousedi - oba bydlíme na Slezské Ostravě a přesto, že býváme na stejných závodehc, tak jsme se zatím nepotkali. Z Magury je to až do Dlžína z kopce, ale pak přichází dlouhý úsek po asfaltu - přes vesnici, po hrázi přehrady do Rudna. Tohle fakt nemusím, zato Petr ožil. V Rudně se stavujeme na benzínce a trochu dohledáváme zelenou značku - no moc jim to s mapama nesedí. Nakonec ji najdeme - jak jinak - přes louku s mokrou trávou. Šplháme do kopce, kontrola má být nahoře v sedle, ve stejném místě, jako byla loni. Dorazíme k rozcestníku a víme jen, že teď máme jít kus po červené na kontrolu, ale není moc jasné kam. Nedá se nic dělat, voláme Johnymu, který nás posílá asi třičtvrtě kilometru směrem na Suchý vrch, kde už najdeme živou kontrolu a teplý čaj. Celý poslední úsek jsme uvažovali, jakou zradu na nás ještě Johny vymyslel s poslední kontrolou, ale K7 je v Dubničce, takže stejně jako loni a žádný další kopec nám do cesty nepostavil. Už docela slušně prší, tak raději rychle pokračujeme přes Kšinnou, kde opět dohledáváme tentokrát žlutou značku a pak pěkně přes mokré louky (jak jinak) přes kopec do Dubničky. Teď už regulérně prší, ale když se člověk hýbe, tak to celkem jde - nohy nemám ani moc mokré, jak se pořád zahřívají, tak jsou celkem v suchu, jen v botách mi cachtá...
Děvčata na K7 jsou schovaná uvnitř a snaží se zatopit, ale vypadá to, že jim je dost zima. Petr se snaží zjistit večerní spoj domů. Dávám s i čaj a vracíme se do deště. Letos nemusíme horem jako loni, můžeme přímo po cestě kolem přehrady do Bánovců. Jak vylezeme ven, tak mě roztřese zima, přece jen v té místnosti měli tepleji. Nezbývá nic jiného, než zahnat zimnici během. Asfalt neasfalt, rozbíhám se po cestě a vyhlížím odbočku k přehradě, která má být po 1,5 kilometru. No byla o kus dál, ale už obíháme přehradu a napojujeme se na betonku, kterou si pamatuju z loňska. Naštěstí si cestu ještě pamatuju a bez problému dorážíme přes sídliště až do Sokolovny. Čas nakonec 20:38 a zhruba 118 kilometrů.
Petr spěchá domů, tak se loučíme, já vyrážím hledat něco k snědku a pak se na chvíli uložím, teď bych to neodřídil.

P.S. Rekapitulace doma nad mapou. Zážitek to byl super, ale při takovéto akci bych neměl šanci, kdybych se nedržel někoho, kdo měl gpsku (sejít ze značky v noci, bez gps znamená skoro počkat na světlo do rána) a pak mám v noci  problém s čtením mapy přes čočky. To jsou věci, které jsem nedocenil.
V cíli bylo jasné, že naše trasa nebyla optimální, když před námi dorazili se 105 nebo 106 kilometry. Významnější chyby byly tři:
1. Hodně lidí vynechalo Trenčianké Teplice a přes Omšenie se dostali na K2
2. Čičmany - tady jsme zazmatkovali a jak mapa v PC ukázala, tak žlutá značka byla další z chybějících a vedla přímo na rozcestí, kde jsme ji pak viděli
3. Tohle byla nejzásadnější chyba - z Magury přes Nitrianské Rudno. Na mapě se to zdálo být zhruba stejně daleko, ale po změření byl rozdíl asi 3,5 km plus třičtvrtě kilometru tam a zpátky na K6, takže celkem nějakých 6 km. Nakonec ani ten Suchý vrch nebyl problém - spousta lidí ho vynechala a vzala to po vrstevnici rovnou do sedla.
Suma sumárum něco přes 2 hodinky v háji, ale poučení pro příště - je třeba koukat do mapy raději o chvíli déle (tedy pokud zrovna vidím ;)).

P.P.S. Boty to mají z sebou

Ani na třetí pokus to nevyšlo...

Použity fotky od Pete Green