neděle 22. března 2015

Letecká 100

Letecká 100 byla pro mě novinka, zatím jsem o ní jen četl a věděl jsem, že tento ročník bude věnovaný Vlado Švancárovi, který závod dával dohromady, ale bohužel loni zůstal v Himálajích.
Z pohledu na profil a délku bylo jasné, že oproti Kysucké to bude asi fičák - 107 km, 3750m+.
Už příjezd do Trenčína přes valašské vesničky mě naladil romanticky - ty kopečky a vesničky roztroušené v pohraničí jsou kouzelné. Halu jsem našel bez problémů, byla stylově kousek pod hradem. V tělocvičně se potkávám s Petrem, který dal od Kysucké koleno jakžtakž dokupy a nechtěl si nechat ujít další závod.  Nikde zatím není Tomáš, už to vypadá na další logistický problém s dopravou na start.


V 8 hodin se chystáme ke startu a než si seřídím čelovku, tak zjistím, že už je odstartováno. Přichází víc než 20 kilometrů kolem Váhu v podstatě po rovině. Tempo je celkem svižné, bodejť by ne, ale záživný úsek to pro mě teda není až do Beckova. Pak se konečně trať zvlní a dorazíme na druhou kontrolu - první živou. Kontrola ještě není "ready", tak si paní z výčepu jen zapisuje startovní čísla na účtenku, dostáváme čaj a fičíme dál.
Nahoru to jde po sjezdovce a pak už po kopečcích přes Panskú Javorinu a dolů k Duchonce, tentokrát běžíme s Petrem celou cestu už od startu. Bohužel kolem Duchonky je to zase dlouhý úsek po asfaltu a to já rozhodně nemusím. Je tady druhá živá kontrola, jídlo si beru raději ze svých zásob a jenom se zahřívám čajem, přece jen je chladno.

Z kontroly vyrážíme zpět do kopečků a pomalu začíná svítat, paradoxně už za světla přebíháme odbočku a smyčkou se vracíme na trať. Dobíháme Zbyňka s Gabikou, kteří smyčku vynechali a dostali se před nás. Dostáváme se do Bezovce, kde je další žívá kontrola ve Šport chate. Pro mě v ideálním místě - čaj, výborná polívka a kofola, bez toho by to byl dál dost velký problém. Z chaty už za optimistického svitu sluníčka vyrážíme dál a pro jistotu hned u chaty vyrobíme další malou smyčku navíc :).  Míříme na Ostrý vrch a křížíme noční trasu, jak sledujeme lidi před námi, tak najednou zjišťujeme, že jsme zase mimo trasu a tentokrát už docela dost a pochopitelně z kopce. Takže opět zpět na trasu, kde na hoře vidíme, jak probíhá Zbyněk s Gabikou. Cestou na Jakubovou je doháníme (dnes už po třetí) a dostáváme se směrem na Inovec do úseků, kde je ještě dost sněhu, naštěstí zatím zmrzlého, takže nás drží. Jak se ale slunce zvedá, tak sníh povoluje a před vrcholem Inovce se začínáme bořit a začíná to být náročné. Z Inovce pokračujeme dolů a sníh rychle měkne, takže končí legrace, hlavně Petrovi tenhle terén vůbec nedělá dobře. Na chatě pod Inovcem je poslední kontrola, dostáváme opět polívku a víme, že do cíle už zbývá nějakých 20 km z kopce a skoro po rovince.


Sbíháme do Mnichove Lehoty, kde křížíme trať a přece jen se ještě škrábeme do kopce. Už vidíme na Trenčín, ale obcházíme ho obloukem po kopečcích. Nakonec sbíháme do vesnice a zase přichází dlouhý asfaltový úsek a pak přes pole a park až k hradu. Zdá se, že nám zbyly síly, protože na těchto úsecích postupně předbíháme dost lidí. No a od hradu už je to kousek.
Díky našim třem smyčkám jsme to bohužel nestihli pod 17 hodin, ale i tak to byl rychlý závod. Počasí bylo skvělé a závěrečnou část jsme si dávali už jen v tričku. V tělocvičně jsem nakonec potkal i Tomáše - startovali až 35 minut po nás, protože jejich autobus měl zpoždění. Taky si zaběhnul, takže ve finále měl skoro stejný čas jako my.
Tím, že start byl už ve 20.00 a byl to tak rychlý závod, tak nezbývalo než dát si sprchu a vyrazit domů.

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

pátek 13. března 2015

Kysucká 100 - 2015

Tak jako obvykle se zpožděním jsem dal dohromady zápisky. (Zase jsem taky čekal na nějaké obrázky z trasy, které bych mohl "zneužít", protože tentokrát sám žádné nemám. Tímto zároveň děkuji Martinu Drozdovi, který cestu krásně zdokumentoval).

Po loňských zkušenostech jsem se na ni už dlouho předem těšil. Pravda, zážitky (fyzické) nebyly z nejlepších, ale trasa byla parádní. Letos nás trochu sice napínali, když dlouho nebylo jasné, zda stihnou rekonstrukci sportovní haly, ve které je zázemí. Nakonec asi 3 týdny před závodem byla spuštěná registrace a už nezbývalo, než to brát opravdu vážně.
Bylo celkem jasné, že oproti loňsku to nebude jarní procházka s trochou sněhu na Rači jako loni. Dva víkendy před závodem jsem zkusmo vyrazil do Beskyd a terén mě docela vyděsil - první víkend ledová krusta a pod ní asi půl metru sněhu, člověk neví jak hluboko se zaboří, následující víkend na hřebenech nový sníh ale na svazích tak od 600 metrů výš půl metru mokrého sněhu - po půl kilometru v botách louže... No jestli to bude podobně vypadat na Kysucích, tak to vypadá na 25 a spíše více hodin na trati...
Pátek večer se pomalu scházíme v tělocvičně (předtím jsem si ještě zkontroloval cestu k hale - loni jsem na závěr zabloudil v KNM). Skoro samí známí, takže se pomalu balíme a rozebíráme, kam se kdo letos chystá, případně co stihl ještě koncem minulého roku. Tomáš zatím nikde a za chvíli máme vyrazit na slavnostní zahájení ve velké tělocvičně. Při přesunu na zahájení potkávám Tomáše, který právě dorazil - jejich vlak měl zpoždění, takže to stihli na poslední chvíli.


Stručný popis trati, krátké zahájení a tradiční společné foto... no a přesouváme se na start. Venku trochu přituhuje, ale zdá se, že bude jasná noc. Na startu se zakecáme a najednou slyšíme, že je odstartováno. Takže hrr na to! Vlastně raději moc hrr ne, aby to nedopadlo jako vloni.
Kupodivu je terén lepší než jsem čekal, lehce přimrzlo a sněhu zatím není tolik, takže se neboříme. Někde kolem 15-tého kilometru zjišťuji, že zase běžíme ve dvojici s Petrem jako vloni - na startu jsem si jo ani nevšiml, ale jak se roztrousilo podle rychlosti, tak jsme se zase objevili vedle sebe. První (a jediná) změna je pře Ľadonhorou, kde nás svíčky navádí na občerstvovačku.



Zaběhli jsme si asi 3 km, ale stálo to za to - vývar, čaj a kdoví co všechno. Ale hlavně strašně milí lidé, kteří tam v té zimě kolem nás skákali. Ještě dodatečně díky. Tomáše jsme potkali až tady, dorazil dříve a je na odchodu, Petr má trable s čelovkou, tak se chvíli zdržíme a začíná mi být zima. Vyrážíme s tím, že cestou na zlatý kilometr se určitě zahřejeme. Tohle je fáze, kde mi loni došlo a už jsem se dalších 50 km jenom trápil. Letos to jde (i díky občerstvovačce) v pohodě. Kopec mi nepřijde tak hrozný. Dolů to dost klouže, ale už si to míříme po hřebeni přes Žihlavný grúň do Klubiny. Z téhle části trasy si moc nepamatuju, jen to, že mi bylo blbě. Cesta je pořád lehce nahoru a dolů a za svítání sbíháme z hřebenu dolů, dokonce už s Tomášem. Cestou dolů nám Tomáš mizí a doženeme jej až na občerstvovačce v Klubině, kde se nás potkává víc. Vyrážíme po chvilce, protože je docela zima, po asfaltce do Staré Bystrice. Vytvořila se z nás pětičlenná skupinka, která se klusem přemisťovala pod Bobovec. Původně jsme chtěli kousek popojít, ať nám nežbluňká v žaludku, ale zima nám to nedovolila. :)

Vyškrábali jsme se k rozhledně a otočili se zpátky do Bystrice. Tomáš byl rychlejší a někde zmizel. Cestou z kopce nás ale předběhl znovu - u rozhledny se vydal po žluté opačným směrem - a zmizel nám úplně. Z Bystrice začíná stoupání až na Velkou Raču, které má asi 14 km. Je to vytrvale do kopce, nic prudkého ale dlouhé.... Výš už začíná sníh a je ho tady dost. Jsou tu vyjeté koleje, ale je to chůze tak pro gejši, já už mám obouchané kotníky i kolena. Výš koleje končí a je tu jen pár stop ve sněhu, které museli prošlapat kluci na čele, museli si máknout. Postupně nás předbíhá asi pět  lidí, ale pořád se to natahuje a scukává, takže nahoru dorážíme všichni skoro najednou. Vrcholová část je nádherná - čité bílé plochy jiskřící na sluníčku, tak čistý sníh jsme už dlouho neviděl. Z vrcholu sbíháme na horní stanice lanovky, kde je u horské služby kontrola.
Z kontroly pak dolů po značce, kde nás U Medveda čeká polívka. Cesta dolů se vleče, táhne nás to hroznýma oklikama, všichni nám zmizeli, zůstali jsme s Petrem sami. Ale konečně jsme u bufetu, bohužel je letos lyžařská sezóna v plném proudu a je tady narváno, Rychle polkneme polívku (byla výborná, mnohem lepší než loni) a kofolu (té není nikdy dost) a fičíme po silnici do Oščadnice s tím, že kafe dáme až v penziónu Gajuz, tam je sjezdovka níž, možná už se nebude lyžovat a bude tam volněji. Dobíháme k penziónu, Petr zůstává trošku pozadu, ale i tady se lyžuje a je tu nával. Dáváme si u výčepu kafe a kofolu s sebou. Petr si potřebuje na chvíli sednout - hnul si cestou z Rače kolenem, tak bere růžovou pilulku s tím, že to zkusí. Vycházíme ven pod sjezdovku, ale Petr kulhá a hlásí, že dál to asi nepůjde. Dál tedy půjdu sám.
Vycházím sjezdovku a pak kopec nahoru do sedla a jde se mi lehce - to kafe na mně asi funguje. Cestou ke kontrole, která je nahoře v sedle předbíhám pár lidí a na kontrole se nás nakonec sejde asi 6. Rychle si lepím kontrolu a rozbíhám se dolů, zvědavý jak to dnes půjde - tohle byla loni nejlepší část. A ono to jde zase - tenhle úsek miluju. Běžím až dolů k zastávce v Oščadnici, tam na mně někdo volá - Tomáš, nabíral si vodu a já jsem ho v tom seběhu předběhnul. Vyrážíme společně nahoru - poslední kopec před Čadcou, jde to pořád dobře a pak už jen dolů do města, kde je další občerstvovačka.


Doplníme něco do žaludku i na cestu a vyrážíme dál, ať toho stihneme co nejvíce za světla. Na cestě pod kopcem vidíme, že už za námi přichází další dvojice na kontrolu. Z Čadce je to kolem hotelu Husárik až na Chotárny kopec celkem fajn cesta, pak na rozhlednu na Marťákovskom kopci a šup dolů do Nesluše. Cestou k rozhledně máme vlevo nádherné panorama Fatry a vršky se zbarvují od zapadajícího slunce - no paráda! Do Nesluše se dostáváme těsně před setměním, ale čeká nás zatraceně dlouhá cesta celou vesnicí, kde až dole je poslední občerstvovačka. Ale už jsme na místě, doplňujeme to nejnutnější a než vyrazíme, tak dobíhá další dvojice, venku pak potkáme ještě další dva, takže je máme hezky kousek ze zadkem. Je už tma, je to ještě kus vesnicí dolů, cestou nás předbíhá první dvojice a pomalu se dáváme taky do běhu, i když žaludku se to ještě úplně nelíbí. Na křižovatce zaváháme - zdá se mi, že loni jsme čel rovně, ale Tomáš viděl kluky, že běželi doprava po hlavní, tak se vydáváme za nimi. Pomalu bychom měli odbočit doleva na kopec, na další křižovatce to nepoznávám, odbočka doleva vypadala vloni jinak, pokračujeme rovně. Najednou už jsme nějak daleko za vesnicí, zjevně špatným směrem, nezbývá než se vrátit zpátky a najít správnou cestu - takže mrzutost kousek před koncem. Vracíme se na trasu a ani nevíme, kdo všechno je před námi. Někde v kopci vidíme před sebou čelovky, ale kdo to je netušíme. Přišli jsme tak o 15 minut, ale na druhou stranu nás to nabudilo a kopec vyjdeme celkem svižně a na kontrole u kapličky potkáváme tu druhou dvojičku z Nesluše. Vybíháme kousek za nimi, před námi je poslední kopec - Tábor a zároveň poslední kontrola, na té je předbíháme a vyrážíme z kopce dolů do KNM. Na prvním rozcestí jsou odrazky oběma směry - Tomáš ale volí správnou cestu a pokračujeme z kopce, kde nás čeká závěrečná zrada - těžaři vyrobili z cesty bahenní koryto, kde jsme po kotníky v blátě. Už to moc neřešíme a bereme to rovnou bahnem dolů do města. V městě pár kliček mezi domy a jsme u haly (tentokrát bez bloudění :)). Jsme tady za 23 hodin a 2 minuty, což vzhledem k terénu není tak špatný čas.
Máme to za sebou, kupodivu mi celkem nic není, jenom nemůžu moc jíst - guláš je fajn, ale moc ho do sebe nedostanu, zato trochu piva, to mi dělá dobře. No a pak už jenom sprcha, trochu převalování ve spacáku v tělocvičně a brzy ráno domů.
Kysucká 100 se zase povedla a řekl bych, že byla ještě lepší než před rokem - díky organizátorům. A na trati jsme si letos vyzkoušeli snad všechny myslitelné druhy povrchu, takže nejspíš za rok znova.