A letos končíme!

Tak včera proběhla Hornická desítka. Závod, který mám obvykle jako poslední v sezóně.

Dodnes si pamatuji, jak jsem do Frýdku-Místku přijel poprvé -  byl to můj druhý závod po Nike Run Prague. Tenkrát jsem si říkal, co to asi tak může být po mých pražských zkušenostech... To bylo velmi rychlé vystřízlivění :). Pravda, už před startem mě zarazili keňští závodníci a naši reprezentanti, ale pravé vystřízlivění přišlo po startu, kdy kolem mě všichni - staří, mladí - profičeli a já jenom hleděl. Pravda, čas byl o pět minut lepší než v Praze, ale jinak...

Další roky už vím, co čekat, sjedou se sem ze všech atletických oddílů z okolí, ze zahraničí, hobíci z celé republiky, je to prostě ideální závod na konec sezóny, takže konkurence veliká.

Nevím, jak to dělají, ale skoro každý rok vyjde počasí a letošek nebyl výjimkou.

Hlavní rozdíl pro mě byl, že jsem v této sezóně rezignoval na krátké a silniční závody, takže to byl letos druhý silniční a zároveň druhá desítka. Tím, že jsem se přemístil do hor a na delší vzdálenosti, kdy při Slezském maratonu jsem konstatoval, že je to na mě trochu krátké a moc rychlé, tak na Hornickou desítku jsem se chystal jako na nějaký sprint. Tušil jsem, že zase budu jako statista ve zrychleném filmu.

Nakonec to nebyla taková hrůza. Tedy na to, že jsem celý rok běhal jen objem a kopce a rychlost jsem vůbec neřešil...

Konečně pod 45 - čipový čas 44:08

Takže i objemovým tréninkem se dá zrychlit - sice o maličko, ale jde to. No a to byla letošní závodní tečka - v krásném prostředí a super počasí. Tak to má být.

Teď už nezbývá než se těšit na další sezónu.

V dívčím obklíčení - Atletika Třinec

Tak to bychom měli

Minulý víkend byl ve znamení pokusu získat odpovědi na některé otázky.

Jak se blížil konec sezóny, věděl jsem, že chci zkusit Nezmar UltraSkyMaraton a zároveň z nostalgie Pradědovu 100, která byla vlastně mojí historicky první 100.

Vzhledem k tomu, že se obě stovky termínově naskládaly na víkendy hned za sebou, tak jsem si nebyl jistý, jestli na Praděda vůbec vyrazím. Původně se dalo přihlašovat do neděle 28.září, tak jsem si říkal, že uvidím, jak budu vypadat po Nezmarovi, ale nakonec posunuli dead line přihlášek na pátek, takže jsem se nahlásil a tušil, že už se mi nebude chtít vycouvat...

Nezmar se vydařil po všech směrech. Musím souhlasit s těmi co jej označili za nejtěžší stovku u nás, byla zatím nejtěžší, co jsem šel a Maky dostál po Perunu své pověsti - jak co do náročnosti trasy, tak co do perfektní organizace. Počasí bylo uplakané, ale to mě až tak nevadí, spousta lidí nedošla, no a pro mě z toho nakonec vyšlo krásné 3. místo ve veteránech :)

Pár dnů po Nezmarovi jsem si nebyl úplně  jistý, že s účastí na Pradědovi to byl úplně nejlepší nápad, nicméně couvání nemám v povaze, takže jsem to (kromě trochy nostalgie z opětovné účasti na vlastně první 100) vzal jako možnost odpovědět si na některé otázky:

1. Zvládnu 2 stovky ve 2 týdnech?

O: Zvládnu, kupodivu to jde

2. Jak to půjde při druhé stovce?

O: No jde to, ale víc to bolí. Přeci jen si to tělo ještě pamatuje.

3. Dá se udělat i při druhé stovce slušný čas?

O: No kupodivu dá.

No a pak se mi dostalo i odpovědí na otázky, které jsem si ani nepoložil:

1. Kufr v jakékoli podobě je na trailu nevhodný
2. Pokud si zaběhneš, tak zásadně z kopce, aby ses musel vrátit nahoru
3. I když všechno jde dobře, nemusí to dopadnout nejlíp
4. Najde se spousta vnějších vlivů, které si při nejlepší vůli neočekával
5. Asfaltka do Zábřehu nemá konec
6. Cestovat vlakem není špatné, někdy je to dokonce rychlejší

Co dodat? Snad jen záznam z hodinek pro srovnání profilů a nějaký obrázek z Pradědovy 100. Takže tímto ultra sezóna 2014 skončila a těším se na 2015 :)

Nezmar UltraSkyMaraton 2014

Pradědova 100 2014

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Srpnový trojboj

Už od minulého roku jsem si tipoval závody pro rok 2014, kterých bych se rád zúčastnil - jednak ty, kde jsem už byl a zanechaly ve mně tak silný dojem, že si je nedám ujít a pak ty, jejichž pověst mě nalákala. Tak se stalo, že trojice závodů se mi vyskládala na tři po sobě jdoucí srpnové víkendy - Lysohorský čtyřlístek 2.srpna, Hostýnská 8 9.srpna a Salomon Slezský maraton 16.srpna. Couvání já nerad a žádného z těch závodů jsem se nechtěl vzdát, takže jsem se přihlásil na všechny. Jak jinak.

Lysohorský čtyřlístek (65 km, +3600 m) - tento rok dokonce jako Mistrovství republiky v UltraSkyMaratonu. Máme to kousek, takže vlastně skoro povinnost.
Počasí nám vyšlo až moc. V noci dost sprchlo, ale ráno už svítilo sluníčko a z auta to vypadalo krásně. Na startu spousta známých, prostě idylka :).
Trošku se to změnilo hned po startu - vyrazili jsme a ačkoli jsem se brzdil, tak mě děsily ty časy, které mi ukazovaly hodinky (první kilometry 4:40, 4:16, 4:18, 4:24). Bylo to sice z kopce, všichni mě předbíhali, ale to mi přišlo trochu moc. Naštěstí se pak cesta zlomila nahoru a tempo polevilo, ale projevila se jiná zrada. Bylo ještě brzy, ale slunce začínalo slušně hřát a jak v noci pršelo, tak vlhkost neměla daleko do 100%, zkrátka prostředí jako v čínské prádelně. No potěš, tohle dnes bude zážitek. No a pak přišlo horko, horko a ještě větší horko... Nakonec první dvě kola byla celkem v pohodě, třetí seběh dolů celkem v pohodě a když se to zlomilo potřetí nahoru, tak to bylo v pr.... Vyplazil jsem se nahoru, nahoře jsem se dal dohromady a pak dolů to jakž takž šlo a říkal jsem si, že ještě jednou Lysou dám i po jedné noze, nahoře si pak dám pivo nebo kolu, nejlépe obojí a zbytek už nějak doklušu. No když jsem první zatáčce posledního výstupu uviděl tu sjezdovku zalitou sluncem a mravenečky zoufale se sápající nahoru, tak jsem si říkal jen hromadu sprostých slov. Na té sjezdovce jsem myslel, že umřu. Neumřel, ale už to tak podle rychlosti pohybu skoro vypadalo, nezrychlil jsem až nahoru. Tam mě potkalo největší zklamání dne - přede mnou vychlastali (sobci) všechno pivo i kolu, tak jsem zkusil aspoň meloun a pomeranč a otočil se mi žaludek.
No tak jsem to holt pomaličku došel až do cíle... Zrychlit se nedalo, sotva jsem se rozběhl, začala se mi točit hlava a musel jsem zpomalit. V cíli jsem si dal nanuk a pivo, ale ani mi moc nechutnalo, jíst jsem nemohl vůbec.
No co jsem slyšel, tak to dost lidí vzdalo a co jsem viděl, tak dost lidí vypadalo podobně blbě jako já.
Celou noc v intervalech tak hoďku, hoďku a půl jsem vstával a vypil všechno co doma teklo, když už nic nezbylo, tak jsem navařil zásobu čaje. Tak dehydrovaný jsem ještě nebyl.

Následující víkend nás čekala Hostýnská 8 (64 km, +3000 m).  Poučen z předchozího nezdaru jsem sledoval předpověď počasí, která mi moc velkou radost nedělala - slunce, slunce,  slunce... Poučen z minula jsem se nikam nehnal a raději si držel decentní tempo, abych zase v půlce nevytuhnul. První část byla parádní - skoro pořád lesem, stín, příjemně, vypadalo to dost dobře. Za půlkou se ale situace změnila - cesta vedla po loukách na sluníčku a situace se opakovala. Nějaký vypínač mě vypnul a opět jsem se zoufale plazil. Tak jsem dorazil až na K7 v Držkové. Měli tu polívku, ale na mě byla v tuhle chvíli moc hustá, tak jsem zvládl jen trošku. Zato měli kbelík s ledovou vodou, tak jsem si chladil hlavu a čekal jestli se proberu. Asi jsem nevypadal nejlíp, protože se mě pořadatelé přišli ptát, jestli jsem O.K. a něco nepotřebuju. Zalhal jsem, že je to v klidu a dospěl k závěru, že lepší to nebude (chladil jsem se už skoro půl hodiny) a vydal se dál. Sotva jsem vyšel z kontroly, uviděl jsem naproti hospodu a usoudil, že je nezbytné zachránit situaci aspoň jedním malým pivem. Pomalu jsem ho pil a po chvíli se mě přišel zeptat hospodský, jestli mi nic není. Asi fakt vypadám blbě... Nezbylo než vyrazit dál. Postupně mě kdekdo předbíhal a já se snažil už jenom přežít. Cestou mě napadlo, že pokud takhle nesnáším horko, tak ty závody v létě mi nedávají moc smysl, je to jen jedno dlouhé trápení. Tak jsem začal uvažovat, jestli mám vůbec za týden jet na Slezský maraton, jestli mi to vůbec stojí za to.

Tak jsem pomalu blížil ke K10 na Tesáku. Těsně před kontrolou přišly mraky a spustil se liják. Všichni jsme se natlačili do stánků na kontrole, ale stejně to moc nepomohlo, voda a kroupy byly všude. Pořád přicházeli další, už se nedalo ani pohnout. Zdálo se, že déšť trochu polevuje a bylo by vhodné vyrazit. Došlo mi, že když mám dnes brýle, tak jsem v dešti v háji, budu si je muset sundat a držet se někoho, ať neztratím cestu. No a to je ten problém, poslední kilometry mě předbíhali všichni jak na běžícím pásu, asi se dneska někde ztratím... První skupinka se chystá vyrazit, tak se k nim přidávám. Všude teče voda, v botách mám rybníčky a výrazně se ochladilo, je mi trochu zima. Cesta vede trochu do kopce a kupodivu nemám problém držet se skupinky, naopak vzadu jeden kluk odpadá. Pršet už přestává a cesta se láme zase dolů z kopce a zjišťuju, že mě začínají brzdit a zase po několika hodinách se můžu rozběhnout. Najednou to jde. Jde to z kopce a pak i do kopce na Kelčský Javorník. Je chladněji a mě je najednou fajn. Postupně předbíhám pár lidí a říkám si, že to příští týden přeci jen zkusím - kouknu na předpověď počasí a uvidíme.

Do cíle už to proběhlo celkem hladce, jenom tím jak jsem se kus cesty plazil, tak jsem nabral zdržení a byl nakonec rád, že jsem dorazil za šera - čelovku jsem neměl, vůbec jsem nepočítal s tím, že bych mohl být za tmy ještě na trase :(.

Celý závod byl fajn, hezká trasa v kopečcích, které moc neznám, možná jen pro mě trochu málo nahoru a dolů. Bohužel jsem si velkou část moc neužil, díky svému trápení.

Salomon Slezský maraton (41 km, +2150 m). Další týden jsem sledoval předpověď počasí a tentokrát se zdála být mi nakloněna - mělo být pod mrakem, něco kolem 15 stupňů, zkrátka ideální počasí pro mě :).
Na startu jsem zase potkal spoustu známých a jak jsme se zakecali, tak najednou slyším 3, 2, 1 start! Sotva jsem stačil zmáčknout stopky...
Po loňských zkušenostech, kdy byla sice trať poněkud jiná, jsem se nehodlal nikam hnát. Loňský cíl byl zaběhnout pod 5 hodin a díky vedru a křečím v druhé půlce zůstal nesplněn. Po letošním Čtyřlístku a H8 jsem si řekl, že žádný cíl neřeším, rozběhnu to v klídku a uvidím až podle situace, jak to půjde.

Seběh do Košařisk

Loni jsem se nechal strhnout a Kozubovou a hlavně následující dlouhý seběh do Košařisk jsem přepálil  a už v následujícím stoupání na Ostrý mi tuhly nohy. To jsem si letos pořád přemílal v hlavě a hlídal se. Nahoru na Kozubovou jsem se dostal nakonec rychleji než loni (to bude asi tím tréninkem :)), ale tentokrát mě to stálo míň úsilí, z kopce dolů jsem se vědomě brzdil a dost lidí mě předbíhalo. Nakonec dole v Košařiskách jsem měl skoro navlas stejný čas jako loni. Tentokrát jsem ale na tom byl úplně jinak - bylo mi fajn, tempo mi vyhovovalo a na Ostrém nahoře jsem byl svižně, v horní části jsem už začal předbíhat ty, co to přepálili. Nahoře jsem doplnil vodu a vyrazil dolů (tady už cesta byla jiná než vloni a skončilo srovnávání), tahle část se mi líbila nejvíce - ostrý technický seběh lesem, to já rád. Pomalu jsem předbíhal další lidi.  V Tyře jsme to otočili zpátky nahoru na Kalužný, pořád se mi běželo příjemně, tempo mi vyhovovalo a nahoru do kopce jsem se postupně dostával před další lidi, co už nedrželi tempo.

Nahoru na Kalužný

Na Slavíči byla další občerstvovačka, zase jsem doplnil vodu a vyrazil dál. Tempo bylo podle hodinek pořád krásně rovnoměrné a začínalo se rýsovat, že tentokrát to bude v pohodě pod 5 hodin (tedy pokud se něco nestane). Dlouhý seběh na Tatínky po lesní cestě nebyl něco, co bych si užíval, ale pořád to bylo v rovnoměrném tempu. No a před námi byl poslední kopec - nejprve na Kamenitý a pak až nahoru na Kozubovou. Vykouklo slunce, takže na louce pod Kamenitým nás už slušně hřálo. ale tentokrát to nebyla žádná hrůza. Na poslední občerstvovačce na Kamenitém jsem zase doplnil vodu a vyrazil do posledního kopce.

Na Kamenitém

Čas vypadal dost dobře, říkal jsem si, že by se to dalo zkusit do 4:30. Pak už jsem začal cítit, že nohy jsou tak na hraně, do kopce jsem to raději  nehnal, měl jsem strach, že chytnu křeč. Je tady Kozubová, takže teď už jenom dolů! Cesta lesem je v pohodě, ale seběh po silnici do cíle je nějak dlouhý - ráno mi to tak dlouhé nepřišlo.

Konečně je tady cíl. Nakonec 4:32, takže maximální spokojenost.

Tohle byl konečně závod, který jsem užil od začátku do konce. Celou dobu se mi podařilo držet rovnoměrné tempo a nepřišla žádná krize. A to jsem sem málem nejel. Tenhle závod mám rád už kvůli organizaci, příjemné atmosféře a krásné trati. tentokrát to bylo s bonusem slušného času. Takže nashledanou v Dolní Lomné zase za rok.


Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Dolnośląski Festiwal Biegów Górskich

Zajímavá akce - teprve druhý ročník, která mi padla do oka. Letní termín 17.-20. července se nabízel spojit závody s menším výletem do míst, která vůbec neznám.
Z šesti nabízených tras od 10 do 240 km jsem si vybral Super Trail (130 km, +3900 m), což měla být pro mě dosud nejdelší trasa.
Trasa Lądek Zdrój - Kudowa Zdrój pro mě znamenala vystartovat z Lądku ve čtvrtek večer a v pátek dorazit do Kudowy, odkud nás měl svážet zpět autobus. Obě městečka jsou krásné lázně - alespoň centrum je vždycky krásně upravené.

Lądek Zdrój

Ubytování jsme si zajistili v penziónu v Lądku za překvapivě slušné peníze. Nevím jestli by se nám to někde u nás v lázních podařilo.

Náš penzión

Už při prezentaci jsem měl pocit, že to Poláci berou ve stylu velkých závodů, což mi úplně neodpovídalo počtu přihlášených - zejména na dlouhých tratích. Nicméně později se ukázalo, že vzali velmi zodpovědně i značení trati a celé zázemí okolo, takže organizace na jedničku.

Před startem jsem se ještě potkal s Tomášem a Jakubem, kteří oba vyráželi na Bieg 7 szczytow, 240 kilometrů dlouhou šílenost. Tohle je vzdálenost, kterou si zatím moc neumím představit.

S Tomášem před startem - on na 240 km!

Za mírného deštíku ale jinak příjemného teplého letního večera nás vypustili na trať. Vymotali jsme se rychle z městečka do lesa a pokračovali ke státní hranici, po které jsme se pak motali dlouhé hodiny. Tak zašmodrchané chodníčky jsem ještě nezažil - klikatily se snad kolem každého drnu. Hned na úvod jsem chytil žihadlo a následně si brnknul nohou  o nohu a hodil tygra do křoví, ale naštěstí bez vážnějších následků.

Na startu

Asi jsem se nechal strhnout atmosférou a trochu přepálil začátek, nejspíš jsem začal jíst pozdě, možná všechno dohromady. Zkrátka než mi  to došlo, byl jsem zase v průšvihu. Ve stoupání na Kralický Sněžník jako by mě vypnuli. Pomalu jsem se sunul do kopce a bylo mi zle, Všichni mě předbíhali, já se sotva plazil. snažil jsem se aspoň pít, ale před vrcholem se mi z toho udělalo tak zle, že se mi obrátil žaludek. Pozitivní bylo, že už mi nebylo tak špatně, ale slabý jsem byl jako moucha. Na občerstvovačce na 47. kilometru jsem se snažil do sebe něco nasoukat, ale moc to nešlo. Nezbývalo než se s tím smířit a vyrazit dál. Postupně se trošku zlepšilo, ale moc veselo mi nebylo. 

Před Dlugopole

Těšil jsem se na občerstvovačku v Dlugopole na 64. kilometru, sem se daly poslat věci, já jsem tam nic neposílal, jen do cíle, ale čekal jsem tady něco teplého do žaludku - nejlépe polévku. Začalo svítat, bylo už kousek, věci vypadaly o něco optimističtěji.

No a pak přišlo zklamání dne - špatně jsem se podíval do itineráře, teplé jídlo bude až na 81. kilometru - Schronisko Jagodna. Takže jsem do sebe násilím natlačil nějaké oplatky Tuc a vydal se vstříc vidině polévky.

Nakonec jsem se dočkal, bohužel ne polévky - měli ovocné pirohy, ale alespoň byly teplé a měli tady kafe, což trochu vylepšilo můj pohled na svět. Vyrazil jsem dál, blížil se úsek vedený přes naše Orlické hory. Tahle část nebyla vůbec zábavná. Slunce pražilo už od rána a trasa se motala po různých obslužných komunikacích, takže nás to hezky opékalo a vůbec mi cesta neubíhala. Nakonec jsem dorazil na Masarykovu chatu, kde byla další kontrola. Dospěl jsem k závěru, že v mém stavu už pivo nemůže nic zkazit a jedno jsem si dal. No tedy, zamotala se mi hlava tak, že jsem byl rád, že sedím. Jak jsem skoro nic nejedl, tak mě to málem složilo. Naštěstí na WC tekla ledová voda, tak jsem se trochu probral a vyrazil zpátky do té výhně.

Poslední kontrola - Jamrozowa Polana na 112 kilometru byla v zázemí biatlonového centra. Měli tady hadici se studenou vodou, což bylo od nich prozíravé. Trochu jsem se zchladil a cestou jsem si na pumpě ještě koupil nanuk abych se ochladil i zevnitř. Cesta vedla dál přes louky, takže to pořád hezky připalovalo, ale konec se nezadržitelně blížil.

Jediná zásadní vada celé organizace byl profil trati, který jsme dostali (jediná věc podle které jsem se řídil) - ten byl úplně mimo - neseděly vzdálenosti, nic. Takže mě v závěru překvapilo ještě několik menších kopečků, které jsem už moc nečekal. Ale docela to šlo, chytil jsem se jednoho kluka, který držel celkem svižné tempo a postupně jsme asi pět lidí ještě předběhli. Těsně před koncem jsme si to zpestřili bahenní koupelí v podjezdu, které se nedalo vyhnout, ač se o to všichni pokoušeli.

A tak jsme nakonec dorazili do centra Kudowy, kde byl cíl naší trasy (neumím si představit, že bych měl pokračovat dalších 110 km trasy B7S). Sprchy tady moc nezvládli, tak si aspoň vyrážím sehnat něco studeného - našel jsem stánek, kde prodávají ledovou tříšť. Dal jsem si nějakou jedovatě modrou a jak jsem jsem potáhnul, tak se mi zamotala hlava, že jsem se musel opřít o květináč. Jo je třeba chladit pomaleji... No a pak jsem si dal ještě jedno pivo a čekal až dorazí autobusy, které zároveň měly dovézt závodníky na start KBL. Pak dorazily a s nimi Marek, který se chystal vyrazit zpátky do Lądku. Cestu autobusem zpátky jsem proklimbal a pak už jen sprcha a druhý den obrovský hlad, takže jsem celý den projedl a už jen v cíli fandil dobíhajícím z dalších závodů.

Tomáš a Jakub - 7. a 8. místo B7S - klobouk dolů.

Závody byly fajn, značení perfektní, mě moc nesedly občerstvovačky - v druhé části byly podle všeho lepší, ale to je individuální. Jediná věc, která mi vadila byl úsek přes Orlické hory - ten asfalt mi obzvlášť v tom horku lezl krkem.

Celkově tenhle pro mě ztracený kout Polska představoval příjemné překvapení.


Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Cortina Trail

Tak na tento závod jsme se hlásili více než půl roku dopředu. Pan Weber zorganizoval zájezd, který už od pohledu vypadal skvěle - zaručené místo na startovce, zajištěná doprava a bydlení nedaleko od startu, no kdy se o mě někdo takhle postaral?

Výhled z balkónu

Jedná se vlastně o dva závody - Lavaredo Ultratrail (119 km, +5850 m) a Cortina Trail (47 km, +2650 m). Vzhledem k tomu, že je to závod v Dolomitech - jiný terén  a jiná nadmořská výška než na co jsem zvyklý, netroufl jsem si napoprvé na delší závod a řekl jsem si, že nejdříve zkusím kratší variantu.
Přes všechny nepříznivé předpovědi nám nakonec počasí přálo. V pátek jsme ještě stihli výlet na jezero Misurina, kde už bylo vidět pečlivě značenou trať. Večer startoval LUT a my jsme startovali v sobotu ráno.

Trasa byla skvěle značená. 

Omezený počet účastníků, spousta dobrovolníků a fandů na trati, perfektní značení trati, neuvěřitelně krásná krajina - nenapadá mě nic, co by mohlo být lepší.

No kde jinde si zaběháte v takové kráse?

Ledovcová údolí, čisté potůčky (na brodění byly tedy dost ledové), vysokohorské průsmyky, fandící horolezci na skalách - všechno v jednom závodě.

Tohle je závod za odměnu. 

Nahoře byly mraky a místy dost chladno.

V neděli jsme ještě vyrazili na vyhlášení vítězů, přičemž se nám podařilo vyfotit s Antonem Krupickou, který LUT vyhrál. No a na závěr oficialit začalo pršet, tedy nejvyšší čas vyrazit domů...

Superbonus na závěr - společná fotka s AK vítězem LUT

Takže příští rok nezbývá než zkusit Lavaredo Ultratrail - už teď se těším. :)


Dovětek

Cestou domů jsme konstatovali, že se málokdy stane, aby nějaká akce proběhla v takové příjemné a nekonfliktní atmosféře. Nevím, co na tom mělo větší podíl – zda to, že skoro všichni vyrazili za stejným cílem a cítili to podobně nebo to, že zájezd byl organizován (neorganizován) v nenásilném duchu a nikdo se nemusel přemáhat.

Další kapitolou byl závod, který byl skvělý po všech stránkách – organizace, značení, trasa, lidi okolo… No a to, že nám vyšlo počasí, to už jen podtrhlo.

Jenom musím říct, že nastudovat si trasu jen z profilu večer před závodem, znamenalo celkem dost překvapení na trati – hlavně nečekané „kopečky“, které na obrázku vypadaly velmi neškodně, případně díky měřítku naprosto chyběly. No a zvláštní kapitola bylo brodění potokem, ze kterého mají myslím všichni zážitek.

Nádherný byl i doběh do cíle, kde si člověk připadal díky atmosféře, jako by dobíhal na bedně.

Bánovská 100

Další zastávkou po Perunu byla Bánovská 100 - 105 km a +4300 m. Pro mě dost neznámé hory - Vtáčnik a Strážovské vrchy.
V pátek 23.5. jsem se rovnou z práce vydal do Bánovců nad Bebravou, kde jsem byl nejspíš prvně v životě. Už při příjezdu vypadaly kopečky okolo sympaticky a celé se to hezky rýsovalo.
Večer proběhla v sokolovně registrace a základní informace o trase a spalo se v tělocvičně. No spalo, při tomhle množství lidí v tělocvičně toho moc nenaspíte...

Informace večer před startem

Ráno jsme ještě nafasovali čipy, Johnny nám udělil poslední instrukce (něco jsem si zapamatoval, ale nevěděl jsem ke které části trati to patří), hlavní informace se týkala nevrlé medvědice s mláďaty (do poslední chvíle jsem si myslel, že jsou to jen vtípky, až tady mi došlo, že to myslí vážně). No pak nás vypustili do nádherného rána.

Krásné ráno

Trasa parádní.

Začátek byl parádní, příjemná trasa, skvělé počasí a šlo to velmi svižně. Celkově to byl velmi příjemný závod - taková rodinná atmosféra, občerstvovačky jak z pohádky.

Exkluzívní občerstvení. Škoda, že jsem si ho neužil.

Za mně byla jedinou chybou volba obuvi - podle předpovědi mělo odpoledne začít pršet, takže jsem si vzal boty s membránou, abych byl v suchu. Pršet nezačalo, zato byl pařák celý den, takže jsem si nohy v botách uvařil a za půlkou trasy se mi začaly dělat puchýře na chodidlech, no žádná sláva. Asfalt celkově nemám rád, ale s puchýři na chodidlech byl průchod Trenčianskými Teplicemi a několika následujícími vesničkami opravdu za trest. Na běh jsem rezignoval a po asfaltu opravdu jenom šel.

Tyhle úseky opravdu nemusím.

Kromě toho mě překvapilo, jak je tady sucho - skoro žádné potoky nebo studánky, to mi v tom horku chybělo, jsem zvyklý, že u nás v Beskydech je voda skoro všude.

Naštěstí závěrečný úsek nás opět stáhl do nádherných kopečků, kde se cesta houpala nahoru a dolů - tohle byla opravdu parádní část, moc jsem si to užil a konečně se dalo zase běžet.

Jo, to jo, tady to byla paráda.

Po půlnoci jsem dorazil zpátky do Bánovců, v sokolovně fungoval výčep, takže jsem se odměnil pivem. Poněkud hůře dopadli ti, co dorazili do cíle později, protože se zpožděním přišla slibovaná průtrž mračen.

Celkově? Byla to paráda, jen nohy to dost odnesly. Tenhle závod byl jinak ve všech směrech příjemné překvapení.

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Perun SkyMarathon

První skymaraton u nás - no kdo by odolal. Přihlásil jsme se hned jak to šlo a pak jen sledoval, jak se startovní listina plní kompletní českou špičkou. Bodejť by ne - zároveň se jednalo o mistrovství ČR ve skymaratonu.
Čím víc se závod blížil, tím víc jsem z něj měl respekt - hlavně díky nejrůznějším článkům na netu, které jej líčily dost drsně (třeba tady).
Pravda je, že parametry byly nepodobné všemu, co jsem zatím absolvoval.

Profil

No prostě nahoru a dolů....

Máme 3. května ráno. Prší, v Beskydech lehce nad 0, zkrátka typické jarní počasí ;).
Po startu špička letí vpřed a my ostatní začínáme bojovat s bahnem. Počasí nakonec nebylo tak špatné - nepršelo tak hrozně a zima se dala přežít v jedné vrstvě. Horší to bylo s bahnem při sebězích - z Příslopu dolů jsem měl pocit, že už mi lezou prsty z bot...

Seběh z Javorového

Opravdu to bylo nahoru a dolů - to člověku došlo na Šindelné, která je z Javorového co by kamenem dohodil a my se už počtvrté vyškrábali nahoru!
Nejlepší úsek celého závodu (alespoň za mě) bylo koryto vyschlého potoka cestou do Řeky. To byla parádní vychytávka, kterou jsem zatím jinde nezažil.
Nejméně příjemná byla nakonec cesta z cíle k autu dolů po sjezdovce. Kompletně jsme si promočili suché oblečení, do kterého jsme se v cíli převlékli, no ale to už nebyla žádná vada na kráse.
Z odstupem času musím říct, že nakonec byl můj respekt zbytečně velký, držel jsem se celou cestu zpátky, takže cestou ani v cíli a ani následující den žádná krize nebo nějaké následky. Jo respekt je nutný, ale netřeba to přehánět - výsledky by mohly být mnohem lepší. :)

Sjezdovka těsně před cílem

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Dolnolhotská 10

Vzhledem k tomu, že se letos jednalo už o druhou účast, s trochou nadsázky by se dalo hovořit o tradici :)
Závod, který máme v podstatě "pod nosem" a ve velmi příjemném termínu, by bylo škoda vynechat.

Pravda, délka pro mě poněkud sprinterská a po silnici, ale jednou za čas...

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Kysucká 100 2014

Když se mi loni nepodařila B7, tak jsem pořád měl cukání, že takhle přece nemůže skončit sezóna, ale nějak jsem na nic nenarazil. Pak jsem se náhodou dozvěděl o Pradědově 100, což byla pak vlastně moje první 100. Díky ní jsem narazil na Československou tisícovku  a posléze objevil Kysuckou 100, kterou mám skoro pod nosem a ještě k tomu v ideálním termínu, kdy ještě není tolik závodů jako v létě.

Přihlásil jsem se včas - limit byl 100 účastníků (docela stylové), který se naplnil, ale jak to bývá, tak pár lidí nedorazilo, takže nakonec nás bylo o něco méně.

Start byl v pátek ve 22 hodin v Kysuckém Novém Městě, kde byla základna v Mestské športové hale. Bylo fajn, že závod byl jeden velký okruh, takže jsme si mohli nechat věci na místě a neřešit žádné přejezdy.

Nebyl jsem si moc jistý, co mám od toho závodu čekat. Podle P100 jsem si tak myslel na čas kolem 20 hodin, ale neměl jsem páru, jak vypadá trať. V tělocvičně před startem jsme se potkali se Zbyňkem a s Gabikou, se kterými jsem dobíhal posledních asi 30 kilometrů P100 - jejich GPS mi ušetřila hodně bloudění. Proti mně jsou to zkušení matadoři, byli tady i loni, kdy ale byly kupy sněhu a závod byl slušný masakr, kromě toho mají za sebou Lavaredo, UTMB a kdoví co ještě. Tentokrát mám GPS s sebou a snad už s ní umím zacházet tak, aby mi k něčemu byla.

Pomalu se chystáme, skoro všichni se tady znají. Po 21 je briefing - trasa by měla být v pohodě, jen trochu sněhu nahoře a cesty zničené těžbou dřeva, pak krátké projevy a společný odchod na start. Těsně před 22 hodinou to spustí a hrr na to!

Briefing před startem

Brzy vbíháme do lesa a vzápětí zjišťujeme, že s tou těžbou to byla pravda a že se s tím tedy moc nemazlí. Vyjeté koleje, bláto, docela špatně se v tom potmě hledá cesta. Tak si to fičíme mezi Vreteňmi, celkem to jde, není to žádný zázrak, z kopce to nemám odvahu pustit - pokud jsou tam vyjeté koleje, čelovka to sice osvětlí, ale hází to takové stíny, že si nejsem úplně jistý, kam došlápnu. Po pár kilometrech se secvaknem s Petrem z Kopřivnice, běžíme zhruba stejné tempo, tak pokračujeme spolu. Trasa je značená reflexkami, je to v té tmě krásně vidět, škoda jen, že musíme pořád hledět pod nohy, občas pak přeběhneme odbočku. Párkrát už jsem cestu konzultoval s navigací, zatím to vypadá dobře, dá se podle toho zorientovat. V jednu chvíli si zaběhneme - opět efekt tupého stáda, následuješ někoho a jen koukáš pod nohy a najednou jsi mimo trasu. Naštěstí to nebylo daleko, ale zato z kopce, takže jsme se rychle vyštrachali zpátky a s pomocí GPS se vrátili na trasu.

Dorazili jsme pod kolečko, které na nás nachystali přes Ľadonhoru. Na kontrole mají čaj, je fajn, docela už se ochladilo. Pomalu mi dochází, že jsem si asi zopakoval chybu z B7, mám už slušný hlad, ale je pozdě, žaludek už odmítá cokoliv přijímat, dělá se mi špatně. Tak aspoň ukousnu špičku tatranky, požvýkám a většinu vyplivnu, nejde to. Zrovna se sápeme na Zlatý kilometr - nějakých 380 výškových metrů na 1 kilometru, je to opravdu slušný stoupák. Ten kopec mi nedělá nějaký fyzický problém, nohy jsou v pohodě, ale cítím, jak pomalu dochází energie, a začínám zpomalovat. Petr na mě nahoře čeká, sbíháme dolů, zpátky ke kontrole, už ani z kopce to moc nejde. Na kontrole si dávám čaj, ale nepomáhá to, jíst nemůžu. Přebíháme sedlo nad Hadovkou a dobíháme na silnici. Nejde mi to, Petr už to pochopil a zvolna, no spíš rychle zmizel ve tmě. Běžím sám a je mi špatně, občas požužlám kousek tatranky, vyplivnu, vypláchnu si pusu ionťákem a občas mě někdo předběhne. Tentokrát to musím vydržet do cíle, i kdybych se tam měl doplazit poslední.

Trasa je pořád nahoru, dolů, žádné hrozné kopce, být mi líp, užil bych si to. Přichází východ slunce. Je mi blbě, ale stejně je to nádhera. Vršky nasvětlené sluncem, v údolích se válí mlha, nádhera, jsme někde na Žihlavném grúni. Mlha byla tedy romantická jen shora, jinak když jsme do ní slezli, tak tam byla pěkná kosa. V kopci mě předbíhá nějaký kluk, a když je na mojí úrovni, tak to prohlásí: "Fuška, co?". Nekomentuju to, mě to nepřijde tak namáhavé, ale momentálně mám jen dvě rychlosti - pomalou a ještě pomalejší. Přicházíme na rozcestí - on kouká na GPS, ptám se, jestli vpravo (tam se mi to líbí víc, je to po vrstevnici), ale on ukazuje rovně do kopce. Tak tedy jo, pomalu (jak jinak) se štrachám nahoru, už jsem na vršku a zase sám. Nahoře mi dochází, že jsem dlouho neviděl značku, tak vytahuju GPS a málem to se mnou sekne - cesta vedla po vrstevnici, takže tenhle kopec jsem si dal navíc. Sbíhám lesem k cestě a mám k tomu nějaké nespisovné komentáře. Na cestě vidím dvojici holek, které mi poklusem za chvíli mizí. Začínám si připadat jako tem chlapík, co hlídal želvy a ony frrnk, frrnk... Už musím být skoro poslední... Blížíme se k další kontrole v Klubině, měla by tam být vesnice, bude 9 hodin. Musím tam někde najít obchod a koupit kofolu, to je moje šance, jak dát žaludek trochu do pořádku. Jsem na kontrole - je tady skupinka 4 Maďarů, kteří mě před chvílí předběhli, zrovna se chystají k odchodu. To není tak důležité - oni tady mají KOFOLU! Krom toho i pomeranče a škvarkové pagáčiky. Dávám si kofolu 2 krát a zkouším do sebe narvat pagáč, ale jde to ztuha, je suchý. Půlku ho sním a zbytek strkám do kapsy a snažím se udržet na dohled Maďary. Mezitím dvojka, která dorazila za mnou (tak ještě nejsem poslední), si vyjednává u právě dorazivšího pána krčmára pivo. Tohle byl zhruba 50 kilometr - ve Staré Bystrici by měla být polovina trasy.

Pokračujeme po silnici na Starou Bystrici, nedaří se mi udržet odstup, Maďaří se mi pomalinku vzdalují, ale už mi není aspoň tak zle. V Bystrici se hrneme na rozhlednu na Bobovci, no už to není ještě pomalejší rychlost, teď by to mohla být ta pomalá. Kus před vrcholem potkám svého rádce, který mě poslal navíc přes kopec - už se vrací dolů. Nahoře u rozhledny sedí na lavičkách Maďaři a dávají si pauzu, hrnu se rovnou na rozhlednu, protože po zkušenostech z P100 čekám kontrolu v tom nejvyšším bodě. Není tam, zato je tam výhled a zdola mávají Maďaři, že kontrola je zezadu na mapě u lavičky. Vracím se dolů, lepím nálepku a pokračuju. Maďaři mají ještě pauzu, takže jsem je vlastně "předběhl", no moc sebevědomí mi to nepřidalo. Pod vrškem potkám dvojku, která už stihla pivo a je mi v patách. V Bystrici potkávám ještě další dva v protisměru a pomalu se stáčíme směrem na Velkou Raču. Vymotávám se z vesnice a cesta se stáčí do stráně k lesu, v kopci vidím svého rádce, který shazoval část oblečení - už se na sluníčku slušně oteplilo - a tak jsem jen kousek za ním. Rychle si nahodil batoh a vyrazil do kopce a pomalu se mi začal zase vzdalovat. Pak ale dopil plechovku nějakého energy drinku a zastrkoval ji do batohu, takže jsem se dostal před něj. Chvíli jsem uvažoval, jestli mám taky shodit bundu, ale kousek před námi byl les a čekal jsem, že ve stínu bude zima, tak jsem si ji nechal. To, že jsem se dostal dopředu, mě aspoň vyhecovalo a snažil jsem se držet "tempo". On se pověsil nějakých 20-30 metrů za mě a tak se mě pořád držel. Po nějaké době jsem si řekl, že ho zkusím utrhnout, na nějaký nástup jsem neměl - pořád jsem měl síly jako moucha - ale aspoň jsem vždycky za horizontem nebo za zatáčkou sbíhal svahy tak, aby se zvětšovala mezera a on to vzdal. Postupně se mezera začínala zvětšovat, až se mi podařilo utrhnout tak, že jsme se viděli jen na delších úsecích. Pak přišel táhlý přímý kopec na Velkou Raču, tam se mi podařilo udržet slušný krok (asi proto, že jsem doufal v nějaký bufet nahoře, kde by byla zase kofola), takže v tom kopci jsem ho už ani nezahlídnul. Vypadá to, že před námi bude už velká mezera, nikoho jsem vpředu nezahlídnul už od Bystrice, ti rychlejší už jsou asi kdoví kde. Velká Rača byla pro mě zklamání - bylo tam sice krásně, sníh, sluníčko, ale jinak nic. Až jsem dorazil k vleku, kde na horské službě byla kontrola, tak jsem se zeptal, kde bych si mohl něco koupit, řekli mi, že za 3,5 kilometru na kontrole, kde máme mít i polívku v bufetu U medveďa. Takže ještě 3,5 kilometru. Polívka je to, na co čekám posledních 50 kilometrů, to by mohla být moje záchrana, která mě dá dohromady. Cestou vidím ještě nějaké hotely, ale už se mi nechce zdržovat a mířím k dolní stanici, kde má být bufet. Tady na Rači jsem vlastně viděl první turisty za celou cestu (a jak se později ukázalo, tak zároveň poslední).

V bufetu dostávám goralskou polévku, normálně by byla fajn, ale v mém stavu to není zrovna výhra - je v tom zelí, fazole a nevím co ještě. Sním kousek chleba a polovinu polívky, víc nedám. U okénka si kupuju kofolu - jednu vypiju hned a na druhou si beru s sebou - vyčlenil jsem na ni jednu láhev. Sešlo se nás tady víc - pár lidí tady posedává, dává si polívku a mění náplasti. Vypadá to, že pro lyžaře, kteří nás pozorují, představujeme asi atrakci. Tak a jdeme na to. Trasa pokračuje dolů po silnici do Oščadnice a jde mírně z kopce. Tohle bych měl běžet, ale nejde to, tělo nechce. V itineráři nemáme uvedeny kilometry, tak to jen odhaduju, měl bych být někde za osmdesátým kilometrem, snad. Počítám, že za těch 50 kilometrů, co se tak vleču, jsem ztratil už možná 3 hodiny. Kde je asi Petr a Zbyněk s Gabikou? V Oščadnici je živá kontrola u penzionu Gajuz, dostávám horalku a uvažuju, jestli se nestavím na kafe. Jsou tady ještě další dva kluci a jeden z nich hlásí: "Objednal jsem si kofolu a kafe." Je rozhodnuto, jdu dovnitř, dávám si picollo, jednu kofolu do sklenice a druhou s sebou do láhve. Rychle jsem to vypil a vyrazil proti sjezdovce nahoru a kluci kousek za mnou. Je to do kopce, ale jakžtakž to jde. Nahoře u rozcestníku Kalinový vrch nás docvakli kluk a holka - zase Maďaři. Řekl jsem si, že už toho předbíhaní mám dost, cesta se krásně svažovala po louce v takových vlnách a tak jsem se rozběhl. A ono to najednou šlo. A dobře to šlo. Najednou se mi běželo lehce, lépe než na začátku (ono asi není nejlepší jezdit rovnou z práce). Seběhl jsem přes jednu táhlou vlnu na další a zjistil, že se mnou nikdo neběží. Tohle byl opravdový restart (ať žije kafe). Přede mnou byla další dlouhánská vlna a dole jsem viděl klusat nějakou trojici.

Seběh do Oščadnice

Běžel jsem pořád dál a ty tři jen pozdravil cestou a vyběhl na další vlnu - poslední před seběhem do Oščadnice. V dálce, těsně před horizontem, jsem zahlídnul další dvojici, která zrovna přebíhala dolů za horizont. Tak šup dolů, zdá se, že si to dneska přece ještě užiju. Kousek za horizontem dobíhám dvojici a je to Zbyněk s Gabikou, zdravíme se, ale nezastavuji, chci běžet, dokud to jde.

Gabika a Zbyněk

Uvědomuji si, že si musím švihnout, zatím je světlo, ale až padne tma, tak už to na těch rozrýpaných cestách nebude taková legrace. Z Oščadnice stoupáme na Kyčeru, cesta je strašně zničená těžbou, ale jde se mi skvěle.

Zastávka v Oščadnici

Zase se to láme dolů a máme tu seběh až do Čadce, jde to pořád fajn, už jsem mezi domy a dobíhám nějakého kluka, jen se po mě ohlídnul, už si šel jen svoje tempo. Podle GPS odbočuju a hledám gymnázium, kde má být další kontrola, radí mi nějaká babička a už se sypu do kopce, cestou ještě předbíhám nějakou holku, která se diví, kde jsem se tu vzal a kde jsem zakufroval. Kdyby zakufroval, jíst neumím. Na kontrole tankuju do láhve kofolu, druhou vypiju a sním dva kousky pomeranče. Na dotaz jak to jde, odpovídám, že teď už dobře. Mají tu i chleba a sádlo, ale to si dám na poslední kontrole, teď rychle, dokud je ještě světlo.

Občerstvovačka v Čadci

Míříme do kopce kolem hotelu Husárik, ale jde se mi pořád dobře, zdá se, že funguju na kofolu. Stíhám to ještě za šera na Chotárny kopec, ale tam už musím nasadit čelovku - už náhradní, v první došly baterky ráno. Ukazuje se, že jsem si nevyměnil baterky a mám tam ještě staré z LH24, takže vybalit batoh a vyměnit baterky - to mám za to, že jsem si to nezkontroloval. Pokračuju dál, ale z kopce už je třeba dávat pozor, zase to hází stíny, je třeba dát pozor, kam šlapu. Koukám pod nohy a najednou nevidím značky, vytahuju GPS a zjišťuju, že jsem tak 400 metrů vlevo od trasy, ale uhnul jsem už o kus dřív. Nechci ztrácet čas vracením, tak se rozhoduju, že to střihnu přímo k trase podle navigace. Točím to do lesa a už to začíná - výsadba smrčky nahusto asi tak po pás, tím se proderu. Pásmo 2 - smrčky velké jako já, píchají skrz oblečení, ale proderu se. Pásmo 3 - několikametrové smrčky nahusto, vletím do nich, při světle té čelovky vidím tak půl metru před sebe - všude větve. Zůstávám viset, ruku s holemi mám někde šprajcnutou a nemůžu ji vymotat. Rozhlížím se po lepší cestě, ale není co vybrat, jdu cestou nejmenšího odporu. Přichází pásmo 4 - uschlé smrčky napadané nahusto na zem křížem krážem. Jak jsem nervózní, že se zdržuju a snažím se rychle dostat ven, tak mi někde zapadne noha mezi kmeny a jenom cítím,  jak letím. Jediné, co mě v letu napadlo, bylo, ať si nic nezlomím, tady mě snad ani nikdo nenajde. Naštěstí to skončilo jen škrábanci. Zastavuju a mluvím sám se sebou. Uklidni se, pomalu, jinak se tu budeš motat dlouho. Vymotám se, ale pořád jsem v hustém lese a cesta je podle GPS dost daleko. V kuse koukám na GPS a držím směr, který se zdá být k trase, i když to nedává smysl, tlačí mě to někam zpátky do kopce, vrstevnice vypadají na mapě úplně jinak. Konečně jsem na trase, úplně jsem ztratil pojem o čase, vůbec nevím, jak dlouho jsem se motal. Ani vpředu, ani vzadu nevidím světla. Tak buď jsem se motal dlouho, že už někdo proběhl, anebo mezera za mnou byla tak velká, že tady ještě nejsou. Tak rychle dál. Běžím, no spíš jen klušu a jsem už docela dlouho sám, za celý večer jsem nezahlídl ani před sebou ani za sebou nikoho. Trochu mi motá hlavu další kontrola - rozhledna na Marťákovom kopci. Z popisu nejsem moc chytrý, už jsem si to několikrát četl a mám strach, že přeběhnu odbočku k rozhledně. Zdá se, že vpředu se mihla nějaká světla, ale nejsem si tím jistý. Je krásně jasno a svítí nám měsíc, místy tak, až mám pocit, že mi někdo svítí za zády.

Rozhledna na Marťákovom kopci - tady ale ve dne

Zmatkoval jsem zbytečně, rozhledna je přímo na trase, zmátl mě ten složitý popis - jen si zapamatovat rok postavení (místo kontroly) a jdeme dál na poslední občerstvovačku v Nesluši. Má to být v základní škole. Značka vede přímo k Horné ZŠ, dorazím, je tady tma, jdu blíž - vytlučená okna, tady to určitě nebude. Kus dál jde po silnici nějaká slečna a od ní zjišťuji, že je tady ještě Dolná ZŠ. Po delší době, kdy vesnice nemá konce, znervózním a jdu se zeptat do hospody, kde ta škola je - tak prý ještě asi kilometr. Konečně jsem tady, sedí tady ještě dva kluci a jedí. Znova tankuji kofolu a zjišťuji, že tady chleba se sádlem není, jen pagáče. Co se dá dělat. Kousek sežvýkám a zbytek strkám do kapsy, kdyby bylo zle. Ptám se kolik ještě - prý asi 10 kilometrů. Paráda, do 24 hodin to už nedám, zbývá už jen asi hodina a čtvrt a v té tmě to nepůjde tak rychle. Kluci ještě dojídají, tak vyrážím před nimi. Poslední kopec - Tábor, nahoře poslední kontrola a teď už jen z kopce dolů do KNM. Cesta dolů je hrozná, z téhle strany zase řádili těžaři. Mám už dost otlačené prsty, ale už chybí jen kousek. Jsem na kraji města a zjišťuji, že bez GPS to do cíle nedám, když ji vytáhnu, tak dojdou baterky - nicméně poklona Energizeru, vydržely v kuse bezmála 25 hodin! Měním baterky a pokračuju. Trasa dělá nějakou smyčku do cíle, vůbec to nesedí se skutečností. Točím to odhadem do vedlejší ulice a vidím kus před sebou halu, ale mezi námi dva vysoké ploty a areál nějaké firmy. Tak zpátky a okolo. Vybíhám a v protisměru dvě čelovky - kluci mě doběhli a volají na mě, ať to otočím, že jdu špatně. Tak znova otáčím (ještě, že jsem je potkal, kdoví jak dlouho bych se tam ještě motal) a společně dorazíme do cíle.

Nakonec 24:52. No žádný zázrak, kdyby mi to někdo řekl před závodem, asi bych remcal. Ale ve finále jsem si to užil. Moc hezký závod a šikovní milí lidi okolo.

V tělocvičně potkávám Petra, diví se, že jsem dorazil docela brzy po nich, když viděl, jak se před tím trápím. Nakonec doběhli jen něco přes hodinu přede mnou, takže to vlastně nedopadlo až tak špatně.

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Jak k tomu došlo

Před necelými třemi lety jsem začal běhat. Napřed po silnici a kratší trasy. Pak mě v roce 2012 kluci nalákali na B7 a bylo rozhodnuto. Kombinace běhu a hor je něco, čemu se dá těžko odolat. Na silnici je to přece jen nuda.

B7 - před akcí

...a po akci

Postupně se závody začaly prodlužovat a čím dál víc se o ně zajímá i moje okolí (většinou je to tak, že čím je závod delší, tím je zájem větší :)). Tak vyprávím zážitky a poslední dobou jsem zjistil, že vyprávím o jednom závodu několikrát. Tímto si to hodlám zjednodušit, ne že bych to už nechtěl vyprávět, ale třeba ne tolikrát.

V tomto roce proběhla zatím jen čtyřiadvacetihodinovka na Lysé hoře 25.-26.ledna, ze které je i následující obrázek.

LH24

Podobně jako loni byla velmi mrazivá, možná dokonce ještě mrazivější, což se podepsalo jednak na výsledcích a jednak na počtu dokončivších.