Vzhledem k přeci jen větší vzdálenosti jsem konzultoval cestu s kolegou googlem a tak jsem zjistil, že nejkratší cestu mám přes Polsko a Německo. Tak na Velký pátek kolem poledne vyrážím, abych se dostal do Mikulášovic včas. Cesta Polskem probíhá v klidu, na rozdíl od sněhové nadílky u nás, tady to vypadá spíš jako jaro. V Německu projíždím přes Lužické Srbsko - všude jsou dvojjazyčné názvy měst, dokonce používají háčky jako my. Po přejetí hranice zpátky do ČR je to docela rána - tady se to z vysídlení neprobere asi nikdy, hodně smutný pohled.
V Mikulášovicích se rychle ubytovávám a balím si věci, abych stihnul vlak ve 20 hodin, nádrží je na druhém konci vesnice. Nádraží mě dost zarazilo - nevěřil bych, že taková místa u nás ještě existují...
Do vlaku nás nastupuje víc, ale všichni zjevně se stejným cílem. Obrovským kontrastem po nádraží je vlak, který je moderní, čistý... Průvodčí prochází vlakem a cestou zpátky se ptá: "Co je v těch Dobkovicích???" Asi ho zarazilo, že polovina vlaku jede do takové díry.
V Dobkovicích je to na start už jen kousek, všechno probíhá rychle, fasuju kartu, itinerář noční části a čip a už se jen nachystat - to mi moc práce nedá, batoh jsem si sbalil už v Mikulášovicích.
Ve 22.00 nás před hospodou odstartují, jsem spíš vzadu, nechce se mi to přepálit. Po chvíli cesta stáčí z vesnice do kopce přes louky (a ohradníky) do lesa. Tempo mi přijde trochu pomalé, tak se pomalu proplétám (tam kde to jde) dopředu. Dostáváme se do míst, kde už je sníh a jdeme na Javorský vrch. Místy to jde, místy jsou jen vyšlapané stopy ve sněhu, kde se běžet nedá. Zatím je úplně jasno, krásně svítí měsíc, tak je dobře vidět. Z kopce dolů je sníh mokrý a kupy bahna, dnes to bude hodně mokré. Už se to pěkně roztrhalo - teď jsme tak asi čtyři někde na dohled, jinak už jsou vzdálenosti větší. Dole je živá kontrola, raději zastavuju a měním baterky v čelovce - zůstaly mi tam ještě z Letecké a už moc síly nemají a nerad bych je měnil někde ve tmě. Pokračujeme přes Sněžník, terén se střídá - sníh, bahno, voda bahno, opravdu mokro. Kromě terénu se střídá i počasí - chvíli je úplně jasno, pak sněží a zase znova dokola... Ze Sněžníku klesáme do Hřebenové boudy, kde nás čeká polívka. Poslední úsek k chatě je po asfaltu, na kterém je v několika místech zákeřně namrzlá vrstvička vody, která zkouší naši pozornost a rovnováhu. Po příjemném teplém soustu do žaludku se vracíme zpátky na Sněžník a dolů, kde se dostáváme do Děčína, křižujeme středem a nahoře je tajná kontrola - teplý čaj potěšil. Stoupáme na vyhlídku a nabízí se krásný pohled na noční rozsvícený Děčín.
Míříme do Dolního Žlebu, kde končí noční část a začíná denní. Někde v této fázi mi dochází, že tenhle závod nebude mít 105 kilometrů, jak jsem si myslel, když noční část má 54 a kratší trasa měla 56 km, tak my asi nepůjdeme jinudy, součet tedy vypadá na 110. Zhruba jsem odhadoval, že bych do Žlebu měl dorazit někdy kolem 7 hodiny ráno, což nakonec vyšlo.
Na kontrole si dávám čaj, aby bylo něco teplého do žaludku, dostávám itinerář denní části a vyrážím. Už od Sněžníku se motáme a střídáme s klukama z Maďarska a s Evou, je to jako "na gumičce". Mezitím sluníčko začíná hřát a zdá se, že nakonec bude hezky. Cesta stáčí do údolí Suché Kamenice a kolem se objevují první skály - paráda.
Tak se dostáváme do Janova, kde je další živá kontrola a dá se tady sehnat něco teplého do žaludku. Sešlo se nás tady nakonec asi sedm - odstupy jsou maličké. Objednávám si párky a kafe a rychle to do sebe nahážu a mizím. Většina ještě dotankovává, tak jsem na cestě sám. Je krásně, cesta vede lesem a já si to užívám. Najednou si uvědomuju, že už chvíli jsem neviděl značku (zase jste se kochal, pane doktore?), tak vytahuju GPSku a koukám, že jsem kus napravo od trasy. Rychle se na ni snažím vrátit, ale moc to nejde, zamotal jsem se do skal a musel bych skočit ze srázu. Pomalu traverzuju dolů, až konečně jsem na trase, ale vypadá to divně - zvětšuju měřítko na GPS a zjišťuju, že jsem předtím seběhl z trasy ve smyčce a ve spěchu jsem si na navigaci nevšiml, že se vracím na trasu, ale v protisměru, takže jsem na místě, kde jsem byl před více než hodinou. Měním směr a za doprovodu nespisovných slov se vracím, teď už správným směrem. Dobíhám do Hřenska na nábřeží a pokračuju směrem do Německa, hlavou mi vrtá, kde bude ta kontrola na vyhlídce, když jdu kolem řeky. Nedá mi to a na konci Hřenska znova kouknu do itineráře - jasně pořadí bylo vyhlídka pak Hřensko, jak jsem spěchal abych dohnal bloudění, tak jsem úspěšně přeběhl kontrolu. Takže asi kilometr zpátky, cestou se doptávám lidí v protisměru, kde je kontrola. Když se na ní vrátím, tak pohledem na hodinky zjišťuju, že jsem na cca 3 kilometrovém úseku naběhl kilometrů skoro 10 a ztratil víc než hodinu.
Vyrážím zpátky na nábřeží a do Schmilky, motivace nic moc, přede mnou bude pěkná díra, za tu hodinu museli všichni odfičet pěkně daleko. Ve Schmilce je tajná kontrola a začíná stoupání s nespočetnými schody na Grosser Winterberg. Značení je v Německu odlišné a trochu zápasím s itinerářem - nemají tady pojmenované rozcestníky, takže vždycky uvažuju, jestli jsem na tom správné křížení barev.
Dostáváme se do oblasti Schrammsteinu, kde je spousta nádherných skal, kouzelné výhledy a bohužel, touto dobou už hromady turistů. Po cestičkách se mezi nimi proplétám, horší je to po žebřících, kde se tvoří zácpy.
Kde to jde obíhám kolem a konečně jsem na otočce, kde potkávám pár lidi z Janova - takže jsem se jim přeci jen trochu přiblížil. Spěchám mezi turisty ze skal a obíhám mimo cestičku, kolem stromků, ale najednou mi noha ujíždí na blátě a já letím kolenem přímo proti stromu. Chvíle čekání na náraz a následky - naštěstí to koleno přežilo jen s odřeninami. Po tomhle zážitku raději brzdím a rozbíhám se až pod skalami, kde vede stezka směrem do údolí k tramvaji. Tady už dobíhám a předbíhám pár lidí z minulé kontroly. Za tratí stoupáme prudce do kopce a pak dál přes pole směrem na Lichtenheim, kde na parkovišti vidí, že pár lidí tam pořádá nějaký piknik. Málem bych to přešel - je to tajná kontrola a Egon zkouší, kdo si všimne a kdo projde - já jsem málem prošel. Dostávám guláš a čaj, což mě velmi potěšilo a vyrážím dál. Je mi jasné, že předsevzetí stihnout do pod 20 hodin asi vzalo za své ani ne tak tím, že je to 110 a ne 105 kilometrů jako spíš mou motanicí kolem Hřenska, ale pořád je třeba to stihnout do tmy. Dostávám se do Sebnitzu, odkud stoupáme na Tanečnici a z ní dolů do Tomášova, kde je poslední čipová kontrola a polívka. Do cíle už je to blízko, tak polívku měním za kolu a raději pokračuju. Vracíme se do Německa, kde vybíháme z lesa a děláme smyčku v Saupsdorfu. Ve vesnici jsou kousek od sebe dva rozcestníky a někde by tu měla být kontrola, ale za nic ji nemůžu najít - dvakrát pendluju mezi rozcestníky a pak postupně zkouším volat čísla z itineráře, ať mě pošlou správným směrem, ale ani jedno ze tří čísel nikdo nezvedá - vzdávám to a fotím všechny rozcestníky, abych měl doklad, že jsem tady byl a pokračuju dál. Tohle mě rozmrzelo - kousek před cílem nenajít kontrolu, ještě tak kvůli toho ztratit celý závod po tom vracení se v Hřensku...
Rychle se mění počasí - začalo foukat, zatáhlo se a sněží. Je zima, ale rozhodl jsem se, že už to dorazím v tričku. Před poslední kontrolou se přede mne připojuje dvojice z nějaké kratší trasy. Na kontrole je předbíhám a protože je poslední sešup do Mikulášova, tak to pouštím co to jde a nechávám je někde vzadu.
Zbývá poslední kousek vesnicí a je tady cíl. S pomocí fotek a popisu cesty jsem dosáhl u Olafa uznání toho, že jsem kontrolu neminul, ale jen přehlídnul (byla někde na začátku vesnice, ne na rozcestí). Z diplomu zjišťuju, že jsem nakonec sedmnáctý, což jsme po těch motanicích v Hřensku a Saupsdorfu nečekal.
Poslední příjemnosti v podobě gulášovky a piva a pak na hotel, spát a brzy ráno vstávat, protože cesta je dlouhá...
Co nakonec? Trasa byla nádherná, počasí nakonec docela vyšlo, organizace výborná. Jedinou chybou nakonec byly mé zmatky v orientaci, ale kdy bylo všechno ideální, tak by to byla nuda :).
Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.
Žádné komentáře:
Okomentovat