P(i)erun 2015

Jak se blížil první květnový víkend a ním druhý ročník Peruna, tak jsem sledoval předpověď počasí, zvědavý, zda nás počasí opět tento den nechá vzpomenout na zimu, tak jako loni. Předpověď se každý den trochu měnila, až se ustálila na počasí podobném tomu loňskému, jen mělo být trošku tepleji.
Prezentovat se dalo už v pátek, čehož jsem rád využil, loni všichni dorazili v sobotu ráno a všude byly fronty. Dostávám tašku a vyrážím domů. Cestou domů koukám na vrcholky, jsou v oblacích - asi to bude zítra skutečný SKYmaraton.

Vypadá to na opravdový SKYmaraton

Ráno v 7 přibírám Táňu a vyrážíme do Oldřichovic. Cestou řešíme tradiční problémy - co na sebe a co boty. Prozřetelně jsem si vzal jen tričko a krátké kalhoty a jako železnou rezervu triko dlouhým rukávem (kdyby byla opravdu kosa, tak ho na startu ještě na sebe hodím), tím jsem si ušetřil dilema před startem. Na místě startu jsme po osmé a podaří se nám ještě zaparkovat na horním parkovišti, takže to máme kousek. Tentokrát vše, zdá se, běží rychleji, fronty nejsou vidět. Vypadá to, že budeme mít do startu dost času a tak si můžeme ještě dát čaj a naházet věci do pytle, který nám odvezou do cíle. Táňa ještě doplňuje jednu vrstvu a řeší dilema - kompresky bílé nebo růžové? :) (pochopitelně jde o úroveň komprese ne o barvu). U mě je to poslední rozhodnutí - s hůlkami nebo bez - zůstávám u původního plánu, tj. bez, dám přednost volným rukám a uvidím, jak to dopadne.
Odevzdáváme pytle a počasí se mezitím ustálilo na perunské tradici - mlha, jemný déšť a chladno. Nicméně mi přijde, že je o něco tepleji než loni. Na startu potkávám Petra, kterého ještě pořád trápí koleno z Kysucké 100. Chvíli kecáme a je to tady - start.
Jsme poměrně vzadu, takže chvíli trvá než se dostaneme do klusu, špička zatím mizí v dáli... Po chvíli končí asfalt a cesta se láme na první dnešní sjezdovku.

Tlačenice v prvním stoupání

Had běžců se roztahuje do délky i do šířky a šplháme nahoru. Snažím se držet rozumné tempo a neutavit se v prvním kopci. Petr se opírá do hůlek a rychle mi v kopci mizí - no uvidíme, jestli vyrazit bez nich byla dobrá volba...

Evu jsem jen zahlídl, ale máme skoro společné foto

Došplhám k chatě na vršek Malého Javorového, mezičas 0:28:25 - hmm nepamatuji si mezičas z loňska, ale vypadal nějak podobně, takže zřejmě žádné zrychlení se nekoná. První a jediný mezičas, který si pamatuji je z Velkého Javorového - 1:40. Takže srovnávat se bude až doma.
Z kopce se had natahuje, pouštím to tak "přiměřeně", pomalu se dostávám dopředu, ale dole v seběhu mě začínají bolet lýtka a holeně - zatraceně brzy. Jsme dole v Gutech na první občerstvovačce. Beru si trochu vody a vidím první překvapení na trati - hned dole nám vynechali smyčku na pěšince a jdeme po lanech přímo rozbahněným krpálem nahoru.

Video z extremnizavody.cz

Kolem lan je husto, beru to kousek vlevo bez lana a už jsem na pěšince a šineme se zase nahoru. Nohám to dělá líp, lýtka už necítím. Pak zase kousek dolů na rozcestí do Gutského sedla a odtud rovnou na Velký Javorový. Zatím to jde docela dobře, hůlky mi až tak nechybí, na vršku jsem za 1:35, takže je to o fous rychlejší než vloni.
Následuje kousek po hřebeni a pak už sešup dolů do Řeky a nakonec můj oblíbený úsek potokem. Z kopce mi hůlky nechybí vůbec, je fajn mít volné ruce.

Korytem, nekorytem...

Je to zábava, ale jde trochu o kotníky

A jsme na občerstvovačce. Mám tady "support", takže mám svoji kofolu a z občerstvovačky kousek banánu. Když jsme si domlouvali, že se potkáme, hlásil jsem rozpětí 2:00 - 2:15, takže jsem se skoro strefil - dorazil jsem 1:59. Zdá se, že dnes je počasí tak akorát - je tepleji než minule, ale ne moc, takže ani nemám moc žízeň a pršet už taky přestalo, zato máme výhled na celou sjezdovku, kterou si dáme nahoru a dolů. Tak a šup na sjezdovku - tohle je dnes nejprudší kopec, utěšuji se, nic horšího už mě pak  nečeká, pak už to bude jen lepší. Nahoru to jde ztuha, v kopci poprvé od startu zahlídnu Petra, asi ho to koleno tak nebolí, musel to kalit i z kopce, nemůžu ho dohnat. Ta sjezdovka skoro nemá konce, ale naštěstí jen skoro. Točíme se dolů a pod lanem fičím, kolik mi strach dovolí - párkrát chytám balanc a uberu. Dole předbíhám Petra, přeci jen má z toho seběhu respekt. Dole probíháme mezičasem beru si kousek banánu a s Petrem se vydáváme na Šindelnou. Dožvýkám a dávám se do klusu, Petr mě posílá napřed. Stejně mě za chvíli v kopci dožene. Jdeme přes potok a znovu šplháme do kopce. Snažím se držet tempo, ale vůbec nemám odhad jaké. Vzhledem k tomu, že rozestupy se moc nemění, tak snad přiměřené :). Konečně jsme na Šindelné - tady by měla být (co do vzdálenosti) polovina trasy, naštěstí máme za sebou už 4 z šesti kopců. Kupodivu se na mě Petr ani nikdo další v kopci nedotáhl.
Teď nás čeká hřebenovka přes Ropici na Kalužný, část jsem si zkusil minulý týden, tak je mi jasné, že míříme do bahenních lázní. Už jsme se nad tím pozastavil víckrát, ale stejně by mě zajímalo, kdo dovolil na pěšině vykácet stromy, tak aby projela těžká technika a vyrobila tenhle tankodrom, obzvlášť, když hned vedle je zóna klidu, přes kterou nesmíme ani proběhnout...

Tak tohle byla ještě loni klikatá lesní pěšinka...

Bahno je výborné, po chvíli to neřeším a jen se snažím vyhnout nejhlubším loužím. Dvakrát cítím, jak mi bahno tahá botu z nohy, naštěstí tkaničky zvítězí a nemusím hledat boty v bahně :). Moc rychle to nejde, v protisměru potkáváme asi turisty, kteří nám hlásí pořadí 175, 176 - tak nevím, jestli to opravdu vědí nebo jen tak tipují??? Za Kalužným ubude bláta a cesta se svažuje do Tyry, zatím to z kopce jde, nohy ještě fungují a co chvíli někoho předběhnu, což je na psychiku fajn, lepší, než když to bývá obráceně.
V Tyře na občerstvovačce mám zase "support", tak si dávám trochu kofoly, kousek banánu a hurá na Ostrý - předposlední kopec. Čas vypadá dobře, pokud se nic nestane, mělo by to v klidu vyjít pod 6 hodin. Cestou nahoru se věším za Jardu (neznám ho, ale má jméno na zádech), párkrát se prostřídáme až před vrcholkem se rozbíhám a nechávám ho vzadu. Na Ostrém si beru vodu a je tady poslední seběh  přes Kozinec do Oldřichovic. Začátek celkem jde, ale pak přichází šotolinová cesta, která je od loňska nějaká mnohem delší. Nohám se to přestává líbit... Konečně Kozinec a už jen přes louky do Oldřichovic. Tady krátký úsek po asfaltu, který hodně nemusím, ale předbíhám borce, který vytuhnul úplně a je chudák rád, že jde. Stáčíme po Javorový a serpentinami se točíme nahoru. Nohy už mají dost a opouští mě všechny ambice závodit - tohle už je jen o tom, jak se vyškrábat nahoru. V serpentinách na sebe hezky vidíme, Jarda je jen kousek za mnou a asi tři borci jdou přede mě, což ve mě už ani nevyvolá žádné emoce. Asi desetkrát mám pocit, že už musíme být na rozcestí, ale cesta se pořád klikatí vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, tak dlouhé to přece nikdy nebylo... Konečně se vyštrachám na rozcestí, kde se dáváme po cestě vpravo, která nás má přivést k slibovanému Grande finále. Snažím se běžet, ale jde to ztuha, na levém stehně mi naskakuje boule a pořád je tak na hraně křečí. Probíhám pod lanovkou a pořád mi není jasné, kudy povede cesta nahoru. Konečně před sebou vidím odbočovat lidi vlevo do svahu a pochopím - z cesty je potřeba lézt skoro po čtyřech do hrozného krpálu. Limit šesti hodin se mi rozplynul v nedohlednu. No nevím, jestli by hůlky teď nenašly své opodstatnění... Je to ale poslední kopec, Jardu ve skupince s dalšími pronásledovateli mám už za zadkem, tak ani nepřemýšlím a pomalu se v předklonu šinu do kopce. Jen sleduji před borce sebou, abych držel směr a koukám celou cestu pod nohy, kde je aspoň trochu prošlápnuto. Po chvíli narazím na kluka, který v kopci vytuhnul a teď stojí a snaží se dát dokupy. Koukám jen před sebe a snažím se udržet odstup od těch přede mnou. Když ztratím rovnováhu, tak mě to regulérně bere dozadu a musím si mávnou dopředu rukama a sklonit se zpátky ke svahu.

Grande finale a budoucí vítěz

Konečně se svah zmírňuje a vidím vysílač a chatu, nahoře jsou fandící diváci, právě mi píply hodinky - 6 hodin od startu. Beru to rovně, ale pořadatelé mě brzdí - tudy ne musíš vlevo! Stáčím se doleva a vidím tunel lesem, který vede Z KOPCE! Už je mi všechno jedno, sbíhám a ještě v posledním záchvatu soutěživosti se otáčím, jak to vypadá za mnou (ve svahu jsem se předtím raději ani neotočil) a zjišťuju, že mezera za mnou se zvětšila - vůbec nikoho nevidím. Stáčím doprava na malou sjezdovku a po předchozím krpálu mi přijde docela v pohodě, těsně před cílem se to ještě trochu srovná, tak se můžu rozběhnout a cílem proběhnout. V cíli dostávám finisherskou placku a šáteček a vyrážím pro své věci do stanu.
Letos je to super ke konci na nás dokonce vykouklo sluníčko, ale nebylo horko. Takže po převlečení si můžu dát polívku a pivo a hezky si sednout venku na lavičku. Loni jsme se tlačili v chatě a ve stanu a drbal jsem se zimou, teď se vyhřívám na sluníčku a čekám na Táňu. Po chvíli dorazí a vydáváme se dolů. Tentokrát je cesta v pohodě, loni to klouzalo a po 100 metrech jsem byl mokřejší než při závodě. Poslední zpestření máme dole na parkovišti, kde Táňa zjistí, že má pořád na botě chip, ale odmítá rady ostatních, aby se vrátila zpátky na Javorový odevzdat ho a dává přednost korespondenční cestě :).
Tak to nakonec bylo za 6:05. Doma podle záznamu jsem zjistil, že Grande finále mě stálo nejmíň něco přes 8 minut, takže na loňské trase bych se asi do 6 hodin vešel, no nezbývá než zrychlit. Jen jestli neměl pravdu někdo v diskuzi, kdo psal, že příští rok pro ztížení by mohl přibýt třeba převis. To bych musel zrychlit výrazně... i když o jednom převisu bych věděl - a není tak daleko od trasy... ;)

Fotky: Sam Straka, Svět běhu, Lišák007, Albrechtova střední škola 
Video: extremnizavody.cz